Pušky

Nedlouho poté, když se objevila první děla, začala se hotovit nejen jako „hrubé kusy“ nýbrž i jako zbraň „příruční“ – „píšťala“ – nasazená na kus dřevce, za něž se přidržovala v podpaží. Nejstarší zpráva o takovém „ručním dělu“ je z r. 1338. Tyto „píšťaly“ se nabíjely olověnými kulkami zpředu a vystřelovaly zapálením prachu na pánvičce hořící zápalnicí, kterou držel střelec v druhé ruce. Pušky se ujímaly ve vojscích jen pozvolna. Tak z 80 000 mužů křižáckých vojsk, která r. 1427 vtrhla do Čech, mělo pušku všeho všudy jen asi 200. Bylyť tehdejší pušky těžké a nemotorné, rychlost střelby, dostřel i průraznost střel menší než u samostřílů (kuše). Hlavně měly na spodu přilitu zarážku, „hák“, tou se zachytily za okraj podkladu, aby se zmírnil prudký náraz při výstřelu (odtud název „hákovnice“). Aby se usnadnilo a zrychlilo zapalování prachu na pánvičce zápalnicí („luntem“), nasazena zápalnice do kohoutku zámku pušky. Manipulaci s puškou velmi usnadnil a zrychlil vynález zámku kolečkového (křesacího) s pazourkem a ocílkou. Kdo tento zámek vynalezl, nelze bezpečně zjistiti, vyskytuje se však již v technických náčrtcích Leonarda da Vinci, pravděpodobně někdy z prvního desítiletí 16. století.

Rýhovaná hlaveň. R. 1556 se objevuje první známá zpráva o rýhované hlavni u pušek; rýhováním se zlepšila jistota střelby, neboť střele se dostalo rychlé rotace kol podélné osy a tak nevybočovala z dráhy letu. Jak se připadlo na výhodu rýhování, o tom jsou zatím jen dohady.

Pažba. Jedna zpráva z r. 1519 hovoří po prvé o střelcích, kteří přikládají pušky k líci.

Opakovačka. R. 1580 žádal anglický puškař John of Walsingham o privilej na hákovnici jím vynalezenou, z níž možno vystřelit deset ran za sebou. Nejstarší známá opakovačka je z r. 1597. Novější vývoj o. se datuje od zásobníkové o. C. M. Spencera z r. 1861.

Vzduchovka. Podle nejstarší, pravděpodobné zprávy byla v. sestrojena již v pol. 16. století norimberským mistrem H. Lobsingerem. R. 1589 popisuje vzduchovku G. Porta v Magia naturalis. R. 1780 byla zavedena do rakouské armády vzduchovka sestrojená tyrolským puškařem G. Girandomm, ráže 13 mm na 40 ran po sobě, a to po každém stlačení vzduchu v pažbě, dostřel na 200-400 kroků.

Zadovka. Nejstarší známá pochází asi z 80. let 16. století. Vynálezce není znám. V 17. století bylo několik pokusů o sestrojení z. R. 1670 doporučoval zavedení z. známý německý filosof Leibniz. První skutečně způsobilou z. sestrojil až r. 1827 N. Dreyse. Byla to tzv. „jehlovka“ s nárazovým zámkem, jehož „jehla“ po stisknutí spouště nárazem zapálila zápalku patrony. Nárazový zámek je vynálezem A. J. Forsytha (1807). R. 1832 sestrojil pař. puškařský dělník Lefaucheux z. se sklopenou hlavní („lefošovka“). R. 1857 se objevila zadovka Chassepotova („chassepotka“). O zlepšení z. se zasloužil také český puškař Krnka.

Automatická puška. Myšlenka, užít zpětného nárazu při výstřelu k novému, samočinnému nabití, pochází od angl. inženýra H. Bessemera (vynálezce „besemerování“, tj. výroby plátkové oceli dmycháním vzduchu do surového železa) z r. 1854, ale s úspěchem ji uskutečnil konstrukcí apod. (a kulometu) až amer. konstruktér H. S. Maxim, poč. 80. let min. stol.

Nehlučná p. Podle zprávy něm. alchymisty a mnohstranného „projektanta“, J. J. Bechera, pokusil se o nehlučnou p. již Francouz d´Aisson někdy v 70. letech 17. století, a to užitím prachu, explodujícího jen s malým hlukem. Prvního tlumiče výstřelů užil v konstrukci p. syn vynálezce automatických pušek H. P. Maxim.