V předchozích kapitolách o čištění chemickém, o čištění „za mokra“ a o čištění skvrny byly probrány nejdůležitější postupy čištění textilií. Jakékoli zašpinění lze odstranit jedním z uvedených způsobů čištění, takže v praxi jde vlastně jen o rozhodnutí, který způsob je pro daný případ nejvhodnější. Jenom v několika málo případech se poněkud liší čištění textilního materiálu od obvyklých postupů, takže je nutno tyto případy probrat zvlášť. Kromě textilního materiálu je pak v domácnosti zapotřebí čistit i jiný příbuzný materiál, ať oděvní, nebo tvořící bytové zařízení. Těchto případů si všímají další odstavce.
Čištění oděvů
Odstraňování lesku z kabátů, sukní a kalhot
Sukně, kabáty a kalhoty z česané příze (z měkké látky s hladkým povrchem) a z příze ševiotové (z látky bez vlasu z hrubší dlouhé vlny) dostávají po delším nošení nápadný lesk na místech vystavených většímu otírání. Není-li lesk veliký, lze jej odstranit opakovaným žehlením přes ne příliš vyždímanou utěrku namočenou do octové vody; hlavním činitelem je zde propařování oblýskané látky, při čemž se uhlazená vlna poněkud vzpruží. Jsou-li oděvy příliš špinavé, mají se dát dříve chemicky vyčistit, nebo dovolí-li to povaha látky a druh oděvu, mají se čistit „za mokra“. Čištění za mokra je lepší proto, že při kartáčování působí příznivě na oblýskaná místa látky mechanický vliv kartáče.
Silně oblýskaná místa u látek ještě pevných a zachovalých můžeme napravit tím, že z uhlazené látky uvolníme znovu něco vláken, jež vytvoří nový vlas na povrchu. Vyčištěnou látku opatrně přetíráme na lesklých místech nejjemnějším smirkovým papírem tak dlouho, až lesk zmizí. Pak látku překartáčujeme a žehlením přes mokrou utěrku propaříme. U starších nošením zřídlých látek nebo u látek příliš jemných tento zákrok možný není, protože by se látka mohla poškodit.
Čištění balonových plášťů do deště
Největší chybou je, nechá-li se plášť příliš zašpinit, protože pak úplné vyčištění domácími prostředky možné není. Zvláště se nesmějí nosit nevysušené, zavlhlé pláště, protože vlhká tkanina přijímá špínu snadněji a špína se také zatírá hlouběji než do tkaniny suché. Proto častější čištění balonového pláště jednak usnadní práci, jednak ušetří látku, kterou pak není potřebí při praní tak energicky kartáčovat.
Čištění gumových plášťů do deště
O čištění gumových plášťů platí totéž, co o čištění plášťů balonových. Nejlepší je čištění vlažnou vodou a mýdlem nebo Persaponem. Ústrojné rozpouštědlo, jako benzin nebo trilen, na plášť přijít nesmí, protože působí škodlivě na gumu.
Čištění igelitových plášťů
Protože je igelit hladký, špiní se obyčejnou špínou minimálně. Jestliže však se nějak ušpinil otřením o zašpiněný předmět, má se raději vyčistit co nejdříve, protože některé druhy špíny rychle vnikají do igelitu a nelze je pak již vyčistit. Jsou to hlavně barevné mastné látky, na příklad barva kopírovacích (indigových a karbonových) papírů, barvy pásek do psacích strojů, barva „věčných per“, barva rtěnek aj. Nejlepším čisticím prostředkem, čistíme-li však, je vlažná voda s mýdlem. Čistí se hadříkem. Po vyčištění se vytře hadříkem ovlhčeným vodou. Igelitové pláště se nesmějí sušit ani u kamen, ani na slunci.
Čištění kožených kabátů a plášťů
Kožené kabáty a pláště se v domácnosti čistí velmi nesnadno. Velmi zašpiněné, oblýskané nebo odřené se nikdy nepodaří vyčistit dokonale, ba naopak, výsledek je někdy velmi špatný. Kožené pláště a kabáty dáváme raději čistit do odborného závodu, který může kabát nejen dobře vyčistit, ale i připravit.
Na co se tedy při čištění smíme odvážit? Budeme čistit jen drobná ušpinění, ohmatání od mastných rukou, drobné mastné skvrny apod. Čistíme trilenem tak, že si ovineme měkký hadřík kolem dlaně, nalijeme na hadřík na dlani něco trilenu, necháme v tkanině rozpít a pak dlaní přetíráme dlouhými tahy kůži. Musíme se však postarat o dobrou ventilaci, protože páry trilenu způsobují bolení hlavy, nevolnost až závrať.
Menší ušpinění se mohou vyčistit také hadříkem namočeným v mléce. Hadřík musíme dostatečně vyždímat, aby sice povrch kůže vlhčil, avšak nepromáčel. Pamatujme, že kůže vodu dobře nesnáší, snadno se po uschnutí sráží, tvrdne až kornatí.
Ztvrdlá místa na kůži zvlhčíme znovu tak, že je slabě přetřeme hadříkem ovlhčeným v mléce a pak zvlhčené místo mneme kousek po kousku mezi palci, až je dokonale měkké.
Zmoklé kožené kabáty nesmíme sušit ani u kamen, ani na slunci, protože by kůže prudkým schnutím ztvrdla. Pouze kabáty utěrkou nebo měkkým hadříkem utřeme (zvláště záhyby kůže všude dobře vytřeme), vyvěsíme na ramínko a necháme zvolna schnout.
Zavlhlé kožené kabáty a pláště nenosme! Snadno se špiní a špína s nich špatně pouští.
Čištění kožešinových kabátů a kožešin
Také čištění kožešinových věcí je práce choulostivá. V domácnosti můžeme čistit kožešiny dvojím způsobem: ohřátým bramborovým škrobem (nebo pšeničnou moukou) nebo pilinami.
Bílé kožešiny čistíme bramborovým škrobem. Nasypeme jej do většího kastrolu nebo pekáče (nesmí být mastný) asi na dva prsty vysoko a necháme jej v mírně teplé troubě (vychládající) vysušit a ohřát. Jestliže škrob sušením zežloutl, byla trouba příliš vyhřátá; zežloutlého škrobu použít nemůžeme. Teplý škrob se nasype do kožešiny a jemně se prsty vlasem protírá, aby vlas očistil od mastnoty. Pak se kožešina vytřepe.
Tmavší kožešiny čistíme pilinami tvrdého dřeva, ovlhčenými směsí jednoho dílu benzinu a jednoho dílu trilenu. Piliny se nasypou na srst a potírají kartáčkem, aby zbavily vlas mastnoty.
Choulostivější úpravy na kožešinách, jako je bělení zažloutlých bílých kožešin, napravování kožešin poškozených deštěm, zvlhčování zkornatělé kůže kožešin aj., svěříme odbornému závodu.
Pro správné ošetřování kožešin si pamatujme, že největším nepřítelem kožešin (ovšem kromě škůdců živočišných) je voda a vlhkost. Zmoklé kožešiny necháváme proschnout v mírně teplé místnosti nebo v teplém průvanu volně zavěšené na raménku nebo přehozené přes opěradlo židle.
U kamen, na slunci nebo teplovzdušným sušičem (fénem) se sušit nesmí, protože by prudkým schnutím kůže kožešin ztvrdla. Po uschnutí se kožešiny pročesají hrubým hřebenem, dřevěným pravítkem se několikrát rozhrnou proti srsti i po srsti a s rubu se vyklepají pravítkem drženým na plocho; vlas se pak urovná hrubým kartáčem.
Čištění obuvi
Kožená obuv
Po vyzutí se má obuv ihned napnout na napínák (kopyto). Je-li zablácená, dřívkem se očistí podrážka, kraje a podpatky a obuv se otře vlhkým hadrem. Po vyschnutí se kartáčkem nanese krém na obuv a vyleští. Zaprášenou obuv nikdy z hygienických důvodů nekartáčujeme za sucha, nýbrž nejdříve ji otřeme dobře vyždímaným hadříkem, nejlépe flanelovým; po krátkém oschnutí naneseme krém.
Promočená a vlhká obuv se nechá zvolna na napínáku sušit. Nesmí se sušit ani u kamen, ani na slunci, nýbrž jen v teplé místnosti, v létě se může sušit v mírném průvanu. Ještě když je vlhká, vetře se do ní nějaký tuk nebo olej, nejlépe však speciální olej na sportovní nebo pracovní obuv. Uschlá obuv se zbaví nadbytku tuku měkkým papírem, záhyby kůže se dobře vytřou a kartáčkem se nanese bezbarvý krém; krém se nechá působit delší dobu, aby mohl vniknout do kůže a spojil se s mastnotou; pak se znovu obuv otře. Nakonec se znovu nanese krém a obuv se vyleští.
Na očištěnou obuv se nanáší krém, který se roztírá malým kartáčkem (mazáčkem). Po chvíli se obuv vyleští měkkým kartáčem, po případě se přeleští flanelem. Někdo raději nanáší krém měkkým hadříkem, krém se tak lépe vtírá a nespotřebuje se ho tolik.
Zámišová (semišová) obuv
Napne se na napínák a gumovým kartáčkem se očistí od bláta a prachu. Jsou-li na obuvi mastné skvrny, vyčistí se hadříkem navlhčeným v benzinu nebo v trilenu, po případě ve speciálním čističi skvrn (ve směsi těkavých rozpustidel) pro obuv. Na vyčištěnou obuv se nanese barevný prášek (barevnou tužkou na zámiš), vetře se a po chvíli se překartáčuje gumovým kartáčem, okraje podrážek se natřou krémem příslušné barvy. Oblýskaná místa lze napravit jemným drátěným kartáčkem nebo kartáčkem gumovým. V obchodě jsou též barvy k přebarvení obuvi.
Pracovní a sportovní obuv
Na napínáku se obuv očistí kartáčem od prachu. Je-li zablácena, otře se uschlé bláto vlhkým hadrem, aby se zbytečně neprášilo. Mokrá obuv se nechá zvolna vysušit (viz u kožené obuvi). Ještě vlhká se natře speciálním olejem nebo tukem na obuv. Suchá obuv se také mastí, aby se konservovala a neztvrdla. Také rám kolem boty se natírá olejem, neboť se tím obuv utěsní před vnikáním vlhkosti. Lyžařská obuv se konservuje tukem stejně, před uložením na léto se však natírá také podrážka.
Tukem konservovaná obuv se může i leštit, i když lesk bude poněkud matný. Obuv se napne na napínák, přebytek mastnoty se otře papírem, nanese se krém a po chvíli se leští.
Plátěná bílá obuv
Musí se denně čistit kartáčem, aby se zbavila prachu, který se usazuje v pórech tkaniny. Je-li bílá obuv poskvrněna, čistí se speciálním čističem skvrn, který se prodává v obchodech obuví. Kožené části obuvi se čistí bezbarvým krémem na koženou obuv. Bílé plátno se pak potře tekutou bělobou, která se nechá zaschnout, přebytek se otřepe, plátno se čistým kartáčem překartáčuje a znovu otřepe.
Plstěná obuv
Hlavní je denně zbavovat obuv prachu kartáčováním. Obuv musí být suchá, jinak se musí nechat proschnout. Má-li obuv skvrny, zkusíme je vyčistit po vykartáčování čističem skvrn, který se dostane v obchodech s obuví. „Čistič“ je směs organických rozpustidel a odstraňuje hlavně skvrny mastné. Nepouštějí-li skvrny „čističem“, musí se vytírat vlhkým hadříkem. Kožená část obuvi se natírá krémem na obuv příslušné barvy a leští se kartáčem. Kraje slepované gumou (na příklad u tatranek) se krémem čistit nesmějí, protože by tím guma trpěla; pouze se otírají vlhkým hadříkem.
Gumová obuv
Gumová obuv se omývá vlažnou (nikdy ne horkou!) vodou s mýdlem. Pak se vodou opláchne, otře a nechá sušit v mírně teplé místnosti; nesmí se sušit ani u kamen, ani na slunci. Umytá suchá gumová obuv se také nesmí dávat do místnosti, v níž je teplota pod nulou.
Gumové obuvi škodí mastnoty, zvláště minerální olej, vaselina, strojní mazadla; velkým škůdcem je petrolej a benzin. Všechny jmenované látky způsobují, že časem guma měkne, lepí se a drolí. Gumová obuv se proto nesmí natírat krémem na obuv (obsahuje benzin) ani konservačním olejem (obsahuje minerální olej) nebo čistit nějakými vodičkami neznámého složení.
Čištění kožených rukavic
Čištění bílých glacé rukavic
Připravíme si hladký dřevěný váleček, který se vejde do prstů rukavic a kůži prstu mírně napne. Abychom nepoužívali mnoho benzinu najednou, čistíme nejprve rukavici jednu a po vyčištění druhou. Čistíme pak u jedné rukavice prst po prstu tak, že špinavá místa (hlavně špičky prstů) potřeme lihem, zcela slabě přetřeme suchým toaletním mýdlem a třeme kouskem flanelu, který smočíme v benzinu. Po vyčištění prstů vložíme rukavici do ploché misky, přelijeme benzinem a čistíme měkkým kartáčem. Pak rukavici namočíme do benzinu, promačkáme v něm a propláchneme v druhé misce čistým benzinem. Rukavici potom vložíme do suché čisté měkké utěrky a důkladně v ní promneme. Na správném opláchnutí čistým benzinem a na vymnutí rukavice v látce záleží při čištění rukavic nejvíce. Kdyby se benzin nechal na rukavicích volně vyschnout, byly by našedlé a šmouhovité. Rukavice se pak vytáhne do správného tvaru a rozměru a vyvěsí se, aby schla. Pak se teprve čistí rukavice druhá.
Vzhled vyčištěných bílých rukavic se ještě zlepší, jestliže se do nich vetře mastek (talek), magnesie nebo dobrý bílý zásyp. Rukavice se práškem trochu posypou a prášek se do nich vetře. Rukavice se pak otřepou o dlaň a čistým suchým ručníkem se otřou.
Způsob čištění bílých glacé rukavic, při němž se rukavice vloží na chvíli do benzinu a pak se jen perou promačkáváním v něm, je mnohem méně účinný než způsob první. Při zacházení s benzinem je nutno dbát největší opatrnosti.
Čištění barevných glacé rukavic
Čistí se stejně jako rukavice bílé, vynechá se však přetírání špiček prstů lihem a mýdlem a odpadá použití zásypu. Čistí se tedy jedině benzinem.
Praní pracích rukavic
Prací rukavice jsou zhotoveny z pravé zámišové kůže, která je zvláštním způsobem vydělána tukem. Surovinou jsou kůže jelení, srnčí, ovčí aj. Nejznámější jsou bílé nebo žluté „jelenice“, někdy mají „jelenice“ také barvu šedivou.
Prací rukavice se perou navlečeny na ruce vlažnou vodou a dobrým mýdlem; ruce v rukavicích se mnou. Po prvém proprání a promačkání ve vodě se rukavice na rukou znovu namydlí, avšak při máchání se nezbavují všeho mýdla. Zbytky mýdla, zbylé v kůži, dodávají totiž rukavicím po uschnutí vláčnosti. Rukavice zbavené většiny vody slabým vymačkáním se pak pověsí na šňůru a nechají schnout. Když dosychají, promnou se, na rukou se vytáhnou do správného tvaru a dají se doschnout.
Barevné jelenice, je-li barva ve vodě stálá, perou se stejně, a to mýdlem nebo ještě lépe Persaponem. Kdyby barva zřejmě pouštěla, musí se čistit jen benzinem. Často se stává, že nejsou barevné rukavice vyhlížející jako prací zhotoveny z pravé zámišové kůže, nýbrž jen z napodobeniny. Takové rukavice po vyprání a uschnutí ztvrdnou. Při dostatku trpělivosti se nám však podaří ztvrdlé rukavice opět změkčit. Postupujeme takto: Do suchých rukavic vetřeme asi dva žloutky a rukavice necháme několik hodin ležet; pak poněkud již změklé rukavice narovnáme a do svraštělých míst a záhybů ještě vetřeme jeden žloutek. Po hodině rukavice vytahujeme a kousek po kousku mneme mezi prsty, při čemž se suchý žloutek vydroluje. Necháme znovu hodinu v klidu a mnutí dokončíme. Rukavice má být úplně vláčná. Jestliže na kůži rukavice vznikly šmouhy, navlečeme rukavici na ruku a druhou rukou rukavici vytřeme měkkou utěrkou slabě namočenou v benzinu.
Čištění klobouků
Plstěné klobouky
Řádně vyčistit pánský plstěný klobouk může pouze odborný závod, který k tomu má patřičné přístroje a který zároveň vymění stuhu a potní vložku; po vyčištění klobouk natuží a vyžehlí. Hezký vzhled klobouku je bez těchto úprav nemyslitelný.
U pánských klobouků se proto doma omezíme jen na odstranění skvrn, hlavně na okraji klobouku, kde vznikají ohmatáním. Také menší skvrny na stuze klobouku, vzniklé od potu nebo po zmoknutí, můžeme se pokusit čistit. Stejně jako pánské klobouky čistíme i dámské klobouky plstěné, jsou-li ovšem vhodné pro čištění svým tvarem nebo ozdobou.
Plstěné klobouky se čistí trilenem takto: Vnitřek klobouku se vycpe asi do tří čtvrtin utěrkami nebo čistými hadříky a posadí se na dlaň levé ruky. Pak se kloboukem zvolna otáčí a povrch klobouku se přetírá hadříkem slabě zvlhčeným trilenem; hadřík se několikrát složí na plocho nebo se ovinuje kolem dlaně. Čistit se začne na vrcholu klobouku ve středu a postupuje se kruhovitě dolů až ke stuze. Má-li klobouk hladký vlas, čistí se po vlase. Souvisle se pak přečistí stuha klobouku. Klobouk se potom posadí na stůl na utěrku a čistí se vrchní strana okraje klobouku, opět kolem dokola, při čemž se kloboukem otáčí. Protože okraj bývá značně ohmataný a umaštěný, může se čistit kartáčkem slabě do trilenu namočeným a trochu odstříknutým. Dokud je okraj od trilenu ještě vlhký, přetře se kolem dokola suchou měkkou utěrkou, která se mírně přitlačuje. Potom se stejně čistí spodní strana okraje klobouku, který se položí vrchní stranou na přečnívající kraj stolu; při čištění se zase kloboukem otáčí. Nakonec se klobouk čistí naspodu kolem potní vložky.
Bílé plstěné klobouky se nejdříve čistí hadříkem v trilenu namočeným (nikoli kartáčkem, z něhož by se mohla trilenem uvolnit nějaká starší nečistota). Pak se nanáší na klobouk po vlase kartáčkem kašička z pálené magnesie a z trilenu (nebo z pálené magnesie a z benzinu – pozor však na oheň). Kašička se nechá na klobouku úplně zaschnout, prášek se vyklepe a klobouk se okartáčuje.
Malé dámské kloboučky se mohou prát v benzinu. Protože je k vyprání zapotřebí přece jen poměrně většího množství benzinu, je při praní nutná velká opatrnost, aby nedošlo k výbuchu benzinových par a k požáru. Nejlépe je pracovat venku, mimo byt, nebo alespoň v nevytopené místnosti u otevřeného okna. Klobouček se zbaví všech ozdob, jež se podle potřeby vyčistí zvlášť, a ve větší míse se propláchne v benzinu; přebytečný benzin se odstříkne, klobouček se položí na utěrku a důkladně se vytírá po vlasu suchým flanelem. Pak se kloboučkem slabě mává, aby rychleji vyschl. Je-li klobouček bílý, tře se kouskem bílé osinkové (asbestové) destičky. Pak se překartáčuje.
Slaměné klobouky
Čištění dámských a dětských nebarevných slaměných klobouků bylo kdysi velmi jednoduché. Klobouk bylo možno umýt mýdlem pomocí kartáčku a po případě vybílit kyselinou šťavelovou nebo plynem z hořící síry. Byl-li klobouk po vyčištění příliš plihý, natřel se tužícím lakem, který bylo možno koupit u drogisty. Dnes se však vyrábějí „slaměné“ klobouky nejen ze slámy, ale i nejrůznějších umělých pletiv a také tužení klobouků je různé, takže nelze předvídat, co by který čisticí prostředek na klobouku způsobil. Jediným neškodným prostředkem je benzin, který ovšem může odstranit jen mastnotu. Čistí se jím tak, že se klobouk přetírá flanelem slabě smočeným v benzinu. Postup může být stejný, jak je pospáno při čištění plstěných klobouků trilenem. Při práci s benzinem se ovšem musí zachovávat náležitá opatrnost.
Čištění nábytku
Čištění koženého nábytku
Kožené klubovky, pohovky apod. vyčistíme nejlépe trilenem. Je-li kůže značně zašlá (mívá často povlak špíny nebo povlak ze zbytků různých čisticích past, na něž se hodně špíny naplepilo), musí se pracovat opatrně, aby nestejnoměrným čištěním nevznikla na kůži vedle sebe místa světlejší a tmavší. Nejprve se hadříkem ovlhčeným v trilenu vytřou všechny přístupné skuliny mezi polštářováním. Pak se někde na skrytém místě zkusí, zda barva kůže trilenem nepouští, zda se na hadřík neotírá. Otírá-li se, může to být způsobeno i tím, že kůže nábytku byla někdy třeba upravována barevnou voskovou nebo lihovou apod. apreturou. Je třeba pak velmi dobře uvážit, smí-li se v čištění pokračovat a má-li se všechna apretura trilenem smýt. Při spěšné práci se může dost pokazit, vznikne třeba nepěkná strakatina. Pro jistotu ještě zkusíme, jak by dopadlo čištění benzinem, zda benzin nebere tolik barvy či zda jím vůbec barva nepouští. Podle toho se rozhodneme buď pro trilen, nebo pro benzin. Nezáleží-li na tom, který z čisticích prostředků zvolíme, čistíme raději trilenem, protože u něho není nebezpečí požáru. Jeho páry jsou sice slabě omamné a mnoha lidem působí nevolnost, ale proti tomu se lze bránit tím, že se čistí u okna nebo že se s trilenem pracuje v mírném průvanu. S benzinem se však musí pracovat velmi opatrně.
Hlavní zásadou je smáčet při čištění hadřík trilenem co nejméně. Nikdy nesmí rozpouštědlo z hadříku na kůži vytékat. Nejlépe hadřík asi třikrát ovineme kolem čtyř prstů rozevřené dlaně, plochu obalenou dlaň krátce namočíme v misce s trilenem (do misky odlijeme jen nejnutnější množství rozpouštědla), chvíli počkáme, až se trilen v hadříku rozpije, a pak teprve čistíme. Čistíme přetíráním celou plochou dlaně a dlouhými tahy. Nesmíme však jedno místo čistit tak dlouho, až se už žádná špína neotírá; ztratili bychom tím přehled, jsou-li všechna místa stejně vyčištěna a snadno by vznikla místa nestejně syté barvy. Raději celý kus nábytku rychle přečistíme a po uschnutí čistíme znovu. Otírá-li se špína hodně, musíme hadřík častěji vyměňovat.
Kůži po vyčištění a po vypaření rozpouštědla slabě přeleštíme. Na dlaň nakapeme několik kapek lněného oleje, druhou dlaní rozetřeme a otřeme o dlaně kousek flanelu, kterým pak kůži přetíráme. Přetíráme opěr rychle a v dlouhých tazích, abychom kůži příliš nezamastili. Pak suchým flanelem přeleštíme.
Silně popraskanou a odřenou kůži jen vyčistíme. O nějaké opravování domácími prostředky se nepokoušíme, protože to obyčejně k renovaci kůže nestačí. Jde-li nám o řádnou renovaci, poradíme se raději s odborníkem a dáme nábytek do opravy odbornému závodu.
Čištění čalouněného nábytku
Potah nábytku se nejprve řádně proklepe rákosovou klepačkou; v bytě se klepe přes vlhký hadr, aby zčásti zachytil rozvířený prach. Je-li k disposici elektrický vysavač, čistí se nejen všechen povrch potahové látky, ale pomocí zvláštního násadce se vysává i ve skulinách mezi polštáři. Před čištěním se ještě celý potah řádně okartáčuje ostřejším žíněným kartáčem.
Dále se čistí trilenem stejným způsobem jako nábytek kožený.
Barvy potahových látek, vybledlé na světle, napravit ovšem již nelze. Ne příliš zašlé barvy lze někdy poněkud osvěžit octem. Hadřík se navlhčí octem a látka se jím slabě přetírá. Nejlépe je postupovat stejně jako při čištění trilenem. Látka, která smí být jen zavlhlá, nikoli umáčená, nechá se vyschnout na vzduchu.
Čištění koberců
Pravidelná péče o koberce záleží v klepání, kartáčování a vysávání prachu. Koberce strojově tkané i ručně vázané nebo tkané snesou čištění ostrými kartáči, koberce plyšové a žinilkové (chenilové) se smějí kartáčovat jen kartáči vlasovými, aby se nevytrhal ozdobný vlas. Koberci svědčí, jestliže se v zimě vyklepá lícem položen do čistého sněhu.
Jednou za čas se musí koberec vyčistit důkladněji. Jemné drahé koberce čistíme jen pilinami s trilenem. Opatříme si piliny z tvrdého dřeva, prosijeme je hustším sítem a na vzduch je necháme důkladně proschnout. Pak je skropíme trilenem, aby byly sice dobře zavlhlé, ale aby z nich trilen nevytékal. Pilin s trilenem nepřipravujeme najednou mnoho, nýbrž jen tolik, aby to stačilo na vyčištění koberce při dvojím zaklenutí. Piliny se po malé ploše koberce rozsypou a rozmetávají se po koberci malým, tvrdším kartáčkem. Použité piliny se po chvíli smetou. Čištění se podle potřeby opakuje. Čistit se má v slabém průvanu, aby nám páry trilenu nezpůsobily nevolnost. Po vyčištění se na koberec nanesou tvrdé piliny slabě navlhčené octem, který osvěží barvy koberce. Opět se čistí rozmetáváním pilin. Po smetení pilin se koberec překartáčuje a nechá vyschnout.
Koberce strojně tkané, s vlasem i bez vlasu, mohou se čistit dvojím způsobem. Buď trilenem, stejně jako čalouněný nábytek, nebo tlustší koberce i za mokra roztokem Persaponu. Za mokra se koberec čistí tak, že se připraví silnější roztok Persaponu (přidá se k němu trochu octa, aby se při čištění barvy koberce ustálily a osvěžily), do roztoku se namočí kartáč s tvrdším vlasem, mírně se odstříkne a koberec se kartáčuje delšími rovnými tahy, aby vznikla hustá pěna. Pěna se ihned stírá pravítkem a čištěné místo se hubkou vytírá co nejvíce do sucha. Tak se čistí část po části, co možná stejně, aby nevznikly rozdíly ve vzhledu. Když je celý koberec vyčištěn, kartáčuje se znovu dlouhými tahy odstříknutým kartáčem před tím namočeným do slabé octové vody, Vlhkost se ihned stírá suchou utěrkou, Nikdy se koberec nesmí při čištění promáčet.
Koberce čistíme i speciálními čisticími přípravky obsahujícími nejen ústrojná rozpouštědla mastnot, ale i látky, které osvěžují barvy koberce. Známý je na příklad přípravek zn. „Peršan“.
Hrubší koberce předsíňové, ze schodišť, z chodeb apod. (kokosové, jutové, bouclé) mohou se i prát, máme-li pro to vhodné místo na dvorku nebo v zahrádce. Koberce se mají prát v létě, aby rychleji schly. Nejlépe je rozvinutý koberec položit na trávník, pokropit jej vodou z kropicí konve a kartáčovat roztokem Persaponu. Červené kokosové koberce se musí čistit rychle, protože s nich snadno pouští barva. Koberce bouclé, většinou stálobarevné, mohou se kartáčovat i roztokem mýdla. Pak se koberce proplachují vodou z konve a nechají se na trávníku dobře okapat. K uschnutí se přehodí buď přes bidlo, nebo přes nastavený zahradní nábytek, anebo se v létě nechají schnout na trávníku, pouze se občas přenesou na nové suché místo.
Inž. R. Farský, Naše domácnost, Nakladatelství Práce 1959
