V letošním roce by poprvé v historii mohl na dovolenou do Chorvatska zavítat více než milion Čechů. Loni jich tam tak odjelo necelých 850 tisíc, což je po předcovidovém roce 2017 druhý nejvyšší počet. Přes šesti lety bylo Čechů v Chorvatsku přesně 850 tisíc. Nyní zatím tuzemské cestovní kanceláře hlásí o pětinu až čtvrtinu vyšší zájem o zájezdy do této destinace. Takže skutečně nelze vyloučit, že do Chorvatska letos zavítá na dovolenou přes milion Čechů.
V Chorvatsku se sice oproti loňsku ceny citelně zvýšily, avšak pořád méně než v Česku. Například potraviny v březnu zdražovaly v Chorvatsku meziročně o zhruba sedmnáct procent, v Česku ale o bezmála 24 procent. Navíc česká koruna v uplynulých dvanácti měsících výrazně zpevnila vůči euru, na které Chorvatsko letos přešlo. Ale už loni se kurs dosluhující tamní národní měny, kuny, odvíjel od kursu eura, na nějž byl v rámci předvstupního mechanismu ERM II fixován.
Koruna je v těchto dnech a týdnech nejsilnější vůči euru od roku 2008, což činí nákupy v Chorvatsku citelně dostupnějšími než loni. Vždyť loni v létě se kurs koruny vůči euru pohyboval kolem úrovně 24,50, letos by to mohlo být v kolem úrovně 23,30. Když přičteme zmíněnou slabší inflaci v Chorvatsku, z hlediska Čechů je tam sice dráže než loni, ale meziroční zdražení je citelně slabší, než na jaké je Čech z uplynulých měsíců zvyklý ze své domoviny. Chorvatská meziroční inflace se v březnu pohybovala kolem deseti procent, zatímco ta česká je patnáctiprocentní, tedy opravdu znatelně vyšší. Slabší tempo zdražování v Chorvatsku a nejvýhodnější kurs koruny vůči tamní měně za posledních patnáct let jsou klíčovými ekonomickými důvody, proč Češi letos v rekordním počtu míří právě do Chorvatska.
Nevadí jim ani, že samotné zájezdy do Chorvatska zdražily více než do kterékoli jiné vyhledávané destinace typu Egypta, Řecka či Turecka. V případě Chorvatska je zdražení meziročně až patnáctiprocentní, v případě dalších destinací zpravidla jednociferné. Například nárůst cen zájezdů do Bulharska čítá meziročně dokonce jen pět procent, což při patnáctiprocentní české inflaci znamená dramatické relativní zlevnění – vůči většině jiného zboží a služeb – již tak levných zájezdů do Bulharska. Letošní zdražení zájezdů do Tuniska je pak ještě slabší, totiž jen tříprocentní.
Zájezdy do Chorvatska tolik zdražují zejména kvůli zdražení letenek, tedy například leteckých paliv, ergo energií. Kvůli dražším energiím citelně zdražuje ovšem i přímé vlakové spojení z Česka. Nicméně zdražení energií či paliv se týká i dalších destinací, jako je zmíněné Bulharsko nebo Tunisko. Proč je tedy v chorvatské zdražení vyšší než jinde? Důvodem je přijetí eura. Země společnou jednotnou měnou platí od letošního ledna.
Přechodu na euro využili chorvatští hoteliéři a vlastníci apartmánů a další tamní poskytovatelé služeb, aby si něco „přirazili“ k ceně nad rámec objektivního navýšení nákladů.
V Chorvatsku, alespoň právě v jeho turistickém segmentu, se totiž se vstupem do eurozóny rozmohla takzvaná zisková inflace. Tak největší švýcarská banka UBS označuje inflaci, která pramení z nárůstu marží a zisků firem, třeba provozovatelů hotelů, a to nárůstu na úkor zákazníků a spotřebitelů
Firmy, v tomto případě třeba právě chorvatští hoteliéři totiž „využívají narativy, jimiž klienty přesvědčují, aby zaplatili více,“ uvádějí analytici banky UBS.
V Česku je od počátku ruské invaze na Ukrajinu zvláště silný narativ, tedy jakýsi „příběh zdůvodňující zdražování“, vycházející z dění právě na Ukrajině a souvisejícího růstu cen třeba energií nebo i potravin. Například obchodní řetězce nebo potravináři jím tedy mohou zdůvodňovat své zdražování ještě nad rámec objektivně navýšených nákladů, třeba těch v podobě dražšího plynu. Český zákazník takový narativ v uplynulých měsících zjevně mnohdy akceptoval ochotněji než jinde v EU. I proto plyn pro domácnosti nebo cukr zdražuje v Česku v rámci celé Unie nejvíce, jak ukazují data Eurostatu z uplynulých dní. Cukr, k jehož výrobě je třeba značné množství plyn, zdražuje v Česku meziročně o 98 procent, samotný plyn (pro domácnosti) pak loni ve druhém pololetí zdražoval meziročně o 231 procent.
Pro chorvatské hoteliéry je zase narativem, jímž zdůvodňují své nadměrné marže a zisky – oni ziskovou inflaci – právě přechod země na euro. Přitom už před jeho přijetím celá řada hoteliérů a obecně provozovatelů služeb v Chorvatsku běžně na euru fungovala a pracovala s cenami v eurech. Chorvaté totiž už do 70. letech nesdíleli ve svoji kunu přílišnou důvěru. V euru si tak ve vysoké míře dokonce i spořili ještě v době, kdy o možnosti vstupu země do eurozóny nemohla být ani řeč. Přijetí eura je tedy pro řadu tamních firem a podnikatelů jen formalitou, jež jim nijak náklady nenavyšuje. Euro je jim dlouhá léta zažitou rutinou. Jeho přijetí však využili právě jako narativ. Jako fabulaci, proč si navýšit zisky. Čechům tato fabulace ale zjevně nevadí. Možná i více než milion jich Chorvatům na nadměrné zisky rád přispěje. Přestože se doma nad něčím obdobným – v podání poskytovatelů energií či obchodních řetězců a dalších – tolik rozohňují.
Eurostat se ohrazuje proti kritice ze strany české vlády
Za daty ke zdražení plynu v Česku, zdaleka nejvyššímu v EU, si stojí, stejně jako za jejich srovnatelností napříč EU.
Eurostat se ohradil proti slovům premiéra Petra Fialy. Na dotaz ČTK uvedl, že si stojí za svojí středeční zprávou, kterou ještě týž den Fiala kritizoval a označil za matoucí. Podle ní loni ve druhém pololetí plyn v ČR zdražil meziročně o 231 procent, tedy suverénně nejvíce v EU. Zato například ve zbytku Visegrádské skupiny průměrně podražil jen o 23 procent, čili zhruba desetkrát méně.
Statistický úřad EU přitom upřesňuje, že sběr příslušných dat a použitá metodika odpovídají cenám, jak jsou účtovány zákazníkům. Konečné ceny, které platí zákazníci, přitom podle Eurostatu zahrnují kompenzační opatření. V posledním loňském čtvrtletí česká vláda zavedla kompenzační opatření v podobě energetického úsporného tarifu, ten se ale týkal jen cen elektřiny pro domácnosti, nikoli plynu.
Ceny plynu a elektřiny, resp. jejich nárůst, jak je zaznamenává Eurostat, v uplynulých dnech zpochybnili také klíčoví tuzemští dodavatelé energií v čele s ČEZ, nejen premiér.
Už před dnešním ohrazením se Eurostatu bylo možné si jen obtížně představit přehmat, jenž by jej dovedl k desetinásobnému nadhodnocení růstu cen v ČR v porovnání s dalšími zeměmi středoevropského regionu.
Politici by tedy měli vynechat silné výrazy typu toho, že statistici matou veřejnost. Nejprve je třeba se důkladně seznámit s použitou metodikou a tu pak případně třeba i kritizovat – ovšem již se znalostí věci. Protože pokud vrcholní politici bez hlubší znalosti věci, „střelbou od boku“, zpochybňují data státních statistických úřadů, nahlodávají tak v rámci svého politického zápasu důvěru veřejnosti ve statistické úřady, potažmo ve stát jako takový. A i v Evropskou unii. Tím posilují pozici různých dezinformátorů, kteří do budoucna mohou zpochybňovat jakákoli oficiální data s tím odkazem, že je přece zpochybňuje sám vládní establishment. Aktuální zbrklé zpochybnění statistických dat se tak brzy obrátí proti politikům samotným.
Proč cukr v Česku zdražuje nejvíc v EU?
Protože plyn, a odpověď má i největší švýcarská banka.
Cukr v Česku zdražil letos v březnu nejvíce v zemích EU, meziročně o 98 procent. V EU jako celku to přitom bylo jen o 61 procent, vyplývá dále z dat Eurostatu.
Nejméně cukr zdražoval v Maďarsku, o sedmnáct procent. To není úplná náhoda. Cukrovary v rámci své výrobní činnosti spotřebovávají velké množství plynu. Ten v Česku – přesněji tedy českým domácnostem – podle Eurostatu zdražil loni ve druhém pololetí rovněž nejvíce v EU, meziročně o 231 procent. V Maďarsku jen o zhruba 30 procent. Zdražování domácnostem šlo ruku v ruce se zdražením plynu v průmyslu, i tom cukrovarnickém.
Roli ovšem hraje také to, že už začátkem loňského roku maďarská vláda ceny cukru zastropovala, v rámci svého boje s inflací.
Místo stovek milionů korun české cukrovary loni na podzim začaly za plyn nezřídka platit miliardy. Právě kvůli nejvýraznějšímu cenovému nárůst plynu v rámci zemí EU. Česko totiž od drahých energií ulevilo průmyslovým podnikům, včetně potravinářských, později a méně velkoryse než řada jiných zemí EU.
Navíc se v Česku výrazně rozmohla takzvaná zisková inflace. Tak největší švýcarská banka UBS označuje inflaci, která pramení z nárůstu marží a zisků firem na úkor zákazníků a spotřebitelů (zde). Firmy totiž „využívají narativy, jimiž spotřebitele přesvědčují, aby zaplatili více,“ uvádějí analytici UBS.
V Česku je od počátku ruské invaze na Ukrajinu zvláště silný narativ, tedy jakýsi „příběh zdůvodňující zdražování“, vycházející z dění právě na Ukrajině a souvisejícího růst cen třeba energií nebo i potravin. Například obchodní řetězce nebo potravináři jím mohou zdůvodňovat své zdražování ještě nad rámec objektivně navýšených nákladů, třeba těch v podobě dražšího plynu. Český zákazník takový narativ v uplynulých měsících zkrátka akceptoval ochotněji než jinde v EU, a nejen v případě plynu či cukru.
Schodek letos přesáhne 300 miliard, překoná tedy plán vlády
Ta by mohla hodně ušetřit masivnějším propouštěním státních zaměstnanců.
Veřejné zadlužení České republiky loni narostlo v nominálním vyjádření nejvíce v historii, a to o 430,4 miliardy korun. Nárůst zadlužení tak překonal nárůsty z pandemických let 2020 a 2021, které činily zhruba 413, resp. 417 miliard korun. Na růstu zadlužení se podílela hlavně ústřední vláda, neboť obce a kraje loni vykázaly přebytek, a to dokonce třetí nejvyšší v historii.
S ohledem na historický vývoj krajně nepravděpodobné, že by se vládě podařilo letos stlačit schodek pod 300 miliard korun. Výrazně vyšší pravděpodobnost má to, že bude hospodařit s deficitem citelně nad úrovní 300 miliard korun, nejpravděpodobněji kolem 320 miliard korun, v extrémnějším případě dokonce s deficitem v pásmu 350 až 400 miliard korun.
Pokud vláda letos nedokáže hospodařit se schodkem maximálně 295 miliard, jak si jej vytyčila, bude to zlý signál i do příštích let. Volby totiž budou blíže a blíže, čímž zesílí odpor vlády k opravdu razantním škrtům a dalším nepopulárním opatření. Letos příležitost existuje.
Počet státních zaměstnanců se přitom letos oproti loňsku zvýšil o více než 10 tisíc osob a poprvé v historii Česka atakuje půlmilionovou hranici, když dosahuje cifry 499 056 osob. Mezi státní zaměstnance, resp. zaměstnance placené ze státního rozpočtu, spadá nejen zhruba 80 tisíc úředníků, ale také třeba učitelé, vojáci, policisté, hasiči či celníci.
Naopak mezi státní zaměstnance nepatři například zaměstnanci placení z rozpočtů krajů a obcí. Celkový počet osob veřejného sektoru, zahrnujícího jak rozpočet státu, tak krajů či obcí, je tudíž ještě vyšší a blíží se jednomu milionu lidí!
Pokud však zůstaneme u zaměstnanců státního sektoru, jejich počet oproti loňsku narostl o zmíněných více než deset tisíc osob, konkrétně o 10 177. Jedná se o druhý nejvyšší meziroční nárůst počtu státních zaměstnanců za období od roku 2017. V letech 2017 až 2022 se průměrně řady státních zaměstnanců rozšiřovaly o zhruba 8600 ročně. Letošní nárůst je tedy citelně nadprůměrný.
S citelným růstem počtu osob placených ze státního rozpočtu samozřejmě rostou nároky na tento rozpočet, jehož schodek bude letos podle našich odhadů činit zhruba 320 miliard korun. Redukce počtu státních zaměstnanců by tak výrazně přispěla k ozdravení veřejných financí.
Jeden příklad za všechny. Jestliže by vláda snížila počet státních zaměstnanců na úroveň roku 2016, kdy činil 437 291 osob, jen na řádných hrubých měsíčních platech by v průměru ušetřila zhruba 31,5 miliardy korun. To proto, že průměrný plat státního zaměstnance letos činí 42 403 korun hrubého měsíčně.
Pokud ale zahrneme další náklady na zaměstnance, které se přičítají zaměstnavateli, tedy v tomto případě státu, nabobtná náklad na jednoho zaměstnance v průměru minimálně na 69 100 korun. Tento náklad zahrnuje především zaměstnavatelské odvody v podobě sociálního a zdravotního pojištění za daného zaměstnance. Naopak ale nezahrnují třeba 13. platy, příplatky za případné přesčasy nebo noční, víkendové či sváteční směny.
Snížením počtu státních zaměstnanců na úroveň roku 2016 by tedy klesly související roční nároky na státní rozpočet až o více než 50 miliard korun. To už rozhodně není zanedbatelná částka. Vskutku by výrazně přispěla k ozdravení veřejných financí. Vždyť třeba zvýšení základní sazby DPH z 21 na 23 procent, které navrhuje vládní hnutí STAN, by státnímu rozpočtu podle výpočtu společnosti Deloitte přineslo 24 miliard ročně. Tedy ani ne polovinu toho, co potenciálně přinese redukce počtu státních zaměstnanců na úroveň roku 2016, tedy redukce o zhruba 60 tisíc osob. (30.4.2023)
.jpg?s3=1)
