Ruská ekonomika svým růstem překonává všechna expertní očekávání

Komentáře Lukáše Kovandy

Od roku 2019 do současnosti – tedy v období covidu a války na Ukrajině – stoupla o 5,5 %, zatímco česká klesla o 2,5 %.

Růst ruské ekonomiky překonává všechna expertní očekávání, ukazuje dosavadní slabost sankcí, shrnuje agentura Bloomberg. Dle MMF (a jeho ukazatele HDP na osobu v mezinárodních dolarech roku 2017) letos ruská ekonomika bude o 5,5 % silnější než v předcovidovém roce 2019, česká ale o 2,5 % slabší

Čísla ruského hospodářství ale výrazně vylepšuje také válečné zbrojení a obecně citelně navýšené vládní výdaje.

Jak kdo překonal covid a válku na Ukrajině? Aneb vývoj ekonomického výkonu mezi lety 2019 a 2023:
Rusko +5,5 %
Německo -0,5 %
Česko -2,5 %
(data: MMF, vývoj HDP na obyvatele v mezinárodních dolarech roku 2017)

Zrovna v těchto týdnech Rusko podle všeho překonalo hospodářský propad, jenž nastal po invazi jeho vojsk na Ukrajinu. Ruská ekonomika roste nejrychlejším tempem prakticky za posledních více než deset let. Daří se zdaleka nejen zbrojařům, ale i bankám, automobilkám nebo leteckým dopravcům.

Státem ovládaná banka Sberbank vyhlíží svůj nejlepší rok historie a stejně tak i celé ruské bankovnictví (viz graf 1 níže). Na předválečnou úroveň se vrací prodeje aut (viz graf 2 níže), byť západní značky jsou ve velké míře nahrazeny zejména čínskými. Na předválečné úrovni je již dnes letecká doprava v zemi (viz graf 3 níže).

V důsledku sankcí se Rusko může potýkat s problémy, jež plynou z omezeného přístupu k vyspělým technologiím a know-how, avšak to se zřejmě projeví až v delším časovém horizontu. Aktuálně čísla tyto problémy příliš neodhalují, případně se Rusku dokonce daří se s nimi trvale vypořádat, například přeorientováním své ekonomiky a obchodních vztahů na Čínu a obecněji Asii.

Graf 1

Graf 2

Graf 3

Češi jsou nejvíce „odíraným“ národem v Evropě

Plyne to z dat OECD a Světové banky. Ve své výplatě dostávají nejmenší část toho, co skutečně odpracují; ale i tak „drží pusu a krok“.

Češi se nechávají „odírat“ jako žádný jiný národ v Evropě. Na své výplatnici totiž vidí nejmenší část hodnoty, kterou skutečně vytvoří. Konkrétně se jedná o zhruba 67 procent. Třeba Belgičané se ale mohou pochlubit výdělky, které takřka ze sta procent odpovídají hodnotě, kterou skutečně vytvoří. Poměrně vysokou část (93procentní či vyšší) toho, co skutečně odpracují, mají na svých výplatnicích také Francouzi, Slovinci, Rakušané, Španělé a Němci (viz tabulka níže).

Pracovníci v Česku jsou na tom v dané statistice hůře dokonce i než jejich kolegové v dalších zemích Visegrádské čtyřky. Maďaři získávají ve výdělku 68 procent hodnoty, kterou svojí prací vytvoří, Slováci 70 procent a Poláci 85 procent.

Uvedené procentuální údaje představují podíl průměrné roční mzdy v dané zemi na jejím hrubém domácím produktu přepočteném na osobu. Zachycují tedy zhruba právě to, jaká část pracovníkem vytvořené hodnoty zůstává v jeho kapse. Uvedené částky jsou vyčísleny v dolarech v běžných cenách v paritě kupní síly; tak, jak je zachycují statistiky OECD a Světové banky vztažené k roku 2022. Výčet zemí zahrnuje všechny členské země EU, které jsou zároveň členy OECD.

Samozřejmě, uvedené údaje, na jejichž základě je vypočten výsledný procentuální údaj, jsou poměrně hrubé a nezachycují všechny „nuance“ a specifika té či oné ekonomiky. Přesto nesporně mají vypovídací hodnotu.

Jedním z klíčových důvodů toho, proč čeští pracovníci vidí ve své výplatě relativně nejmenší část toho, co skutečně odpracují, je enormní odliv vytvořeného bohatství z Česka do zahraničí. K němu dochází zejména prostřednictvím odlivu stovek miliard korun ročně v podobě dividend tuzemských dceřiných firem vyplácených jejich matkám, sídlících nejčastěji v západních zemích EU. Stovky miliard korun hodnoty odpracované a vytvořené na území Česka tak mizí „za kopečky“ – místo na výplatnicích lidí v Česku končí na kontech zahraničních akcionářů matek tuzemských dceřiných společností.

Roli hrají ale jiné faktory. Česko například představuje zemi s nejnižším poměrem veřejného dluhu k HDP v rámci Visegrádské čtyřky. V rámci EU je jeho veřejný dluh v poměru k HDP citelně podprůměrný. To může indikovat, že v Česku jsou méně než v některých jiných zemích EU mzdy a platy vypláceny „na dluh“.

Češi jsou ovšem také poměrně ostýchaví ve mzdovém vyjednávání. Pouze čtvrtina českých zaměstnanců se na přelomu roku chystala říci si letos o přidání. To bylo nejméně ze 46 zemí, v nichž poradenská společnost PwC svůj daný průzkum prováděla. Tento postoj českých zaměstnanců je zvláště zarážející po přihlédnutí k tomu, že Česko tehdy vykazovalo – a stále vlastně vykazuje – jednu z nejvyšších měr inflace ze sledovaných zemí. Rapidní inflace by měla Čechy pobízet k tomu, aby si říkali o přidání v mnohem vyšší míře. Měli by žebříčku PwC spíše vévodit než být na jeho chvostu.

Ještě více zarážející je umístění Čechů po přihlédnutí k tomu, že Česko vykazuje ze zemí sledovaných společností PwC vůbec nejpřehřátější trh práce. Česká republika má dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti nejen mezi zeměmi EU, ale také OECD. Taková situace by měla zaměstnancům nahrávat, aby si mohli o přidání říci úspěšně. Prostě proto, že zaměstnavatel je nemá na vyprahlém trhu práce kým nahradit. Jenže se tak vůbec neděje.

To, že si Češi neříkají o přidání jako jiné národy, ještě navíc navzdory vysoké inflaci a nízké míře nezaměstnanosti, se pochopitelně velmi hodí firmám a podnikům působícím v Česku. Což je zásadní důvod, proč Česko vykazuje dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti v rámci EU a vlastně i OECD.

Češi se nechávají „odírat“, a ještě přitom „drží pusu a krok“. Pro zahraniční firmy tak Česko stále představuje „oázu“ poměrně levné, poslušné, nereptající a současně kvalifikované pracovní síly.

Změny penzijního spoření jsou kroky správným směrem

Přimějí totiž lidi, aby si na stáří odkládali více – samy o sobě však stačit nebudou, je třeba oživit český kapitálový trh.

Změna podpory penzijního spoření, kterou schválili poslanci, je krok správným směrem. Jeden z mnoha, které jsou nutné ke zdolání cesty k dlouhodobé udržitelnosti tuzemského důchodového systému. Přiměje totiž lidi, aby si na důchod spořili sami více.

Nárok na příspěvek bude nově vznikat až od měsíčního vkladu 500 korun, kdy bude příspěvek od státu činit 100 korun. S každou další stokorunou vkladu se státní příspěvek bude zvyšovat o 20 korun, maximální výše příspěvku 340 korun bude při měsíčním vkladu 1700 korun.

Vzhledem k tomu, že nyní stačí na dosažení státní podpory už vklad 300 korun, lidé budou motivováni si na penzi odkládat přece jenom více. I proto, že maximální výše státního příspěvku nyní půjde nově dosáhnout při zmíněném vkladu 1700 korun, zatímco dosud to bylo už při vkladu 1000 korun – přičemž v takovém případě státní příspěvek činí ovšem jen 230 korun.

Správným krokem je také nová forma daňově zvýhodněného spoření na stáří – dlouhodobý investiční produkt. Lidé by se díky němu měli více osmělit investovat do akcií, dluhopisů a dalších investičních nástrojů za účelem zajištění na stáří. Sejmou tak část zodpovědnosti za zajištění na stáří z „eráru“, přičemž pokud investují například do akcií firem obchodovaných na pražské burze, podpoří českou ekonomiku.

Čeští politici ale ani tak za více než třicet let ještě plně nedocenili význam právě burzy a kapitálového trhu pro rozvoj tržní ekonomiky. Jde o klíčovou příčinu, proč Česko uvízlo v pasti země středního příjmu.

Místo aby se podmínky pro investování na kapitálovém trhu uvolňovaly, aby se prosazovala třeba i daňová zvýhodnění, spíše postupně přituhuje. Zmíněný, poslanci schválený dlouhodobý investiční produkt je spíše jen světlou výjimkou.

Mdlá politická podpora tuzemského kapitálového pak končí tím, že lidé své covidové úspory rozpouští nejprve v nemovitostech, takže bydlení je ještě hůře dostupné, posléze je zase rozpouští v běžné spotřebě, takže výsledkem je mimořádná inflace. Kdyby se místo toho raději vydali na tuzemskou burzu a dali tam své peníze českým firmám na jejich rozvoj. Na zajištění vyšší přidané hodnoty těchto firem. Na tvorbu pracovních míst pro kvalifikované zaměstnance. Inflace spotřebitelských cen by jistě byla mírnější, pokud by úspory lidí končily ve vyšší míře v investicích tuzemských firem.

A pokud by si navíc Češi skrze penzijní fondy na tuzemské burze spořili na stáří, „zabijí se dvě mouchy jednou ranou“. Bohatnutí české ekonomiky pak bude vydělávat na důchody, aniž by peníze obyvatel ČR končily „za kopečky“, jako je tomu nyní, kdy z tuzemska odtéká historicky takřka rekordní objem bohatství, například v podobě dividend akcionářům zahraničních bank.

Ale obecně platí, že zásadním cílem jednotlivých kroků v oblasti penzí by mělo být dostat do důchodového systému více peněz. Pokud to nemá být na dluh nebo z vyšších daní, nezbývá jiná možnost, než že si lidé budou sami na stáří spořit více, eventuálně začnou s takovým spořením dříve. Takže cokoli je k něčemu takovému pobídne, stojí za zvážení. Proto jsou schválené změny penzijního spoření kroky správným směrem.

Lidé si ovšem také budou spořit na stáří více, pokud jim stát jasně sdělí, že v budoucnu nebude mít na to, aby jim zajistil důstojné stáří. To se ale politici pochopitelně veřejnosti říkat bojí, takže se stále tváří, že „zdroje jsou“. Reformní krok, který se všemi dalšími prolíná, tedy musí být – „přiznat barvu, nalít čistého vína“.

Následně by stát měl umožnit v rámci nadále jím podporovaného III. pilíře i rizikovější investování. Nedostatečná výnosnost fondů III. pilíře plyne z podstatné části z toho, že státní regulace neumožňují rizikovější – a tím pádem ovšem také výnosnější – investování svěřených prostředků.

Nedá se nic dělat, kdo chce v dnešním světě výnos, který výrazněji poráží inflaci, musí jít do výraznějšího rizika. Jde z velké části o důsledek předluženosti řady zejména západních ekonomik, která centrálním bankám neumožňuje jít se svými úroky výše, takže důchodové úspory občanů nesmlouvavě požírá inflace. Tudíž dalším, dlouhodobým receptem na zlepšení stavu penzijního systému je razantní snížení veřejného zadlužení.

V neposlední řadě by státy měly nechávat lidem v kapse více peněz, aby ti měli z čeho spořit.

Z obojího plyne, že dalším zásadním způsobem, jak zlepšit stav penzijního systému, je výrazně zeštíhlit stát. Tedy rušit dotace, příspěvky, přebujelé sociální dávky, pracovní místa placená z veřejných rozpočtů, agendu, kterou místo státu zastane soukromý sektor. Je také třeba rozprodat státní majetek, jak podniky typu Budvaru, tak četné nemovitosti. Stát by si zkrátka sám měl „utáhnout opasek“.

Končí „nákupní ráj“ v Polsku?

Česká koruna má totiž vůči zlotému brzy výrazně oslabit, varuje největší švýcarská banka, takže Češi by si měli koruny na zloté směnit už teď.

Plánujete vyrážet do Polska na nákupy i v příštím roce? Rozměňte si koruny za zloté už teď, protože česká měna bude vůči polské v nadcházející době obzvláště výrazně slábnout, říká největší švýcarská banka UBS.

Ta nyní klientům radí sázet na výrazný propad koruny a nakupovat zloté jako jednu z nejvýnosnějších investičních strategií pro rok 2024 (viz níže).

Jeden zlotý se má podle UBS v příštím roce prodávat až za šest korun. Přitom třeba letos v polovině února stál přechodně i méně než 4,95 koruny, plyne z dat Bloombergu. To byla nejsilnější úroveň koruny vůči polské měně v moderní historii.

Silná koruna byla jedním z důvodů nárůstu popularity přeshraničních výletů Čechů na nákupy v Polsku. Společně například s nulovou polskou DPH na základní potraviny nebo extrémně levnými pohonnými hmotami, uměle a na politické zadání ještě více zlevněnými před říjnovými volbami v zemi, dal poměrně slabý zlotý vzniknout „polskému nákupnímu ráji“.

Jenže tento „ráj“ nyní ztrácí část své lákavosti. Po volbách citelně podražily pohonné hmoty v zemi. Jsou sice stále levnější než v Česku, ale už ne tak výrazně, jako když je před volbami zjevné politické zadání strany Právo a spravedlnost státem kontrolovanému petrochemickému podniku Orlen neudržitelně zlevňovalo.

Navíc, kvůli vysoké pravděpodobnosti, hraničící s jistotou, že Právo a spravedlnost nebude v nové polské vládě, se Varšavě otevírá cesta k desítkám miliard eur z evropských fondů, které byly z důvodu svárů s Bruselem dosud zmrazeny.

Vyhlídka na tento příliv, v přepočtu takřka 900 miliard korun, právě polský zlotý zpevňuje. Pravděpodobná nová polská vláda, vedená Donaldem Tuskem, je mnohem vstřícnější k Bruselu a příliv dotačních miliard eur zvýší poptávku po zlotém. Za přitékající miliardy eur se totiž ze všeho nejdříve nakoupí zlotý, jimž pak teprve budou profinancovávány příslušné investiční akce a projekty v zemi.

Zatímco zlotý tak v příštím roce posílí až na 4,2 za euro, z nynější úrovně 4,39, česká koruna podle UBS nabere opačný směr a oslabí až na 25,50 za euro, ze současné hodnoty 24,49. (17.11.2023)