Anna a Alosie byly kamarádky. Do jedné školy chodily, do jedněch tanečních a takřka ve stejnou chvíli si namluvily své budoucí muže: Anna pana Karla Vejmelku, soukromého úředníka a Aloisie pana Josefa Žabáka, majitele krámu kloboučnického. V stejný den konaly se svatby, stejný dům hostil je pod střechou a také jídelní lístek byl po všechna léta stejný – jenomže pan Žabák miloval čočku a Vejmelka ne.
Stalo se jim, že se narodily v obou domácnostech dětičky. Vejmelkovi dostali syna, jemuž dali jméno Jiří, a Žabákovi dceru, jež se pyšnila jménem Eva.
Maminky tahaly společně za sebou kočárky a tátové, když se mohli utrhnout od domácích povinností, sedali do koutku kavárny a vytahovali fotografie. Od prvního týdne číhali u kočárků, a jak jen děťátko trochu zakroutilo tvářičku, už je zachytili na věčnu památku. Pan Vejmelka byl trochu ve výhodě, neboť koupil od jednoho fotografa domácí reflektory. Paní Vejmelková měla ovšem námitky, protože se zbytečně utrácí a dítěti se kazí předčasně oči, ale přece jen s oblibou vyslechla, že jejich fotografie jsou mnohem podařenější než obrázky z konkurence.
A tak v rodinném albu mohli byste spatřit Jiřího, jak pláče, Evu, jak se směje, Jiřího, jak sedí na hrnečku, Evičku, jak pase beránky, jak si hrají na schovávanou, s brýlemi, s maminčiným kožichem s tatínkovou dýmkou, s babiččiným rukávníkem, s domovníkovic psem a domácích kočičkou – ale, co vám budu vyprávět, kdo by neznal výkony vášnivého amatéra, když mu padne do rukou dítě a k tomu vlastní.
Tak sedávali tátové po léta v kavárně, těšili se fotografiemi, a když už se večer nachýlil, dali si sklenku sodovky, přiťukli si – beze slova, ale významně. Znamenalo to: Dá-li Pán Bůh, naše děti si mají jednou patřit. Občas se rodiny sešly, a to pak bylo vzájemného chválení, až děťátka studem oči zavírala. Ovšem, když se rodiny rozešly, přece jen doma padlo slovo: „Nezdá se ti, že ten kluk Vejmelkovic je nějakej moc hubenej?“ „Nezdá se ti, že ta holčička Žabákovic je chorobně tlustá?“
Ale rodiny se milovaly a děti vyrůstaly, jak to má být: Chlapec byl tichý a způsobný, holčička divoká a plná života. Často musily maminky říkávat: „Ale, Evičko, nesmíš Jiříčka tlouci, je přece slabší…“
A Vejmelka v kavárně dával Žabákovi zřetelně najevo, že jeho syn má rozhodně lepší výchovu i mravní založení než Evička. Žabák byl trochu zaražen a doma se ženou dva dny nemluvil. Ona je přece za výchovu odpovědna!
Tak minulo několik let jako nic, a děti šly do školy. „Jen aby ta Evička tam moc nezlobila,“ šeptala paní Aloise paní Anně, „copak o tvýho Jiříka nemá strach, to je hodnej chlapec, z toho budou mít učitelé radost…“
A vidíte, neměli. Žádné radosti s Jiřím nezažili. Seděl jako buchtička, nevrtěl s sebou, neposkakoval – ale také neposlouchal. O nic neměl zájem, ať jsi na něho šel globálně nebo normálně, stále zahloubán do sebe, nestaral se o pány učitele. Tak tak, že ho mohli pustit do druhé třídy.
A Evička, vidíte, ten malý darebáček, se stala miláčkem celé třídy i pánů učitelů. Je to divoch, ale rychle chápe, všemu rozumí a dobře se učí.
Ještě spolu sedávají pan Vejmelka s panem Žabákem v kavárně, ale do jejich hovorů se vloudila cizota. Mají plné kapsy fotografií, ale už si je neradi ukazují. Jiříček je na fotografiích jako v životě: klidný, tichý, posedává na lavičce, dívá se do dálek, nedarebačí. A Evička stále poskytuje amatérovi mnoho možností: Tady je vyfotografována v kroji, jak na nějakém dýchánku přednášela básničku (musila ji dvakrát opakovat, tak lidé tleskali) a tady zase stojí na bruslích a zde jako závodnice. Žabák by se rád chlubil, ale před kamarádem se stydí. Vejmelka každou pochvalnou zmínku o Evičce přijímá jako urážku svého syna. Už si nedávají na rozchodnou sklenici sodovky a nepřiťukávají na zdraví svých dětí. Kdo ví, jak to dopadne, tatínek má s Evičkou veliké prány – a Jiříček se do nich jaksi nehodí.
Ale jednou se přece nezdržel a nějak se prořekl: „Dcera bude studovat a možná, že z ní bude jednou velká umělkyně.“
„No, nevím, co tomu bude příští její muž říkat,“ zabručel Vejmelka.
„Inu, kamaráde,“ nakvašeně odpověděl Žabák, „manžel bude buď souhlasit, nebo si ho Evička zkrátka nevezme…“
„Tak?“ prohlásil chladně Vejmelka, tak, pane vrchní, platím…“
Paní Anna ani paní Aloisie nevěděly o starostech svých mužů. Pozorovaly, že jsou nabručení, ale muži se nesvěřili.
Tak přišly pololetní prázdniny. Děti jsou ve druhé třídě. Nezlepší-li se to s Jiříčkem, tak zůstane sedět. Maminky se shodly, že si s dětmi vyjedou trochu ven.
„Buďte tu, muži, hodní,“ řekly každá tomu svému, „můžete jít spolu na oběd a do kavárny, ale žádné flámy, to se rozumí…“
Každý z mužů raději by sám, ale přece jim to nedalo a sešli se v kavárně. A pan Vejmelka tentokráte nebyl smutný. Přímo zářil. Celou hodinu vyprávěj jednu anekdotu za druhou a vypadalo to, jako že nepřímo chlubí svou dobrou náladou. „To není jen tak pro nic zanic,“ povídá mu pan Žabák.
Byl večer, pan Žabák si poručil čočku. Pan Vejmelka poznamenal:
„Nojo, čočka je dobrá, kamaráde, bystří rozum, sou lidi, který to moc potřebujou…“
Žabák se zarazil: „Copak to je? Chceš mne snad urážet?“
„Ale jakýpak urážení,“ chechtal se Vejmelka, „ty za to přece nemůžeš…“
„Za co nemůžu?“
„No“ – chvíli otálel s odpovědí, „že máš chytrou dceru…“
„A co má společného čočka s chytrou dcerou?“
„Moc, kamaráde, moc,“ odpověděl Vejmelka, jako by těsta ukrajoval, „dočetl jsem se, že chytrý, moc chytrý rodiče mívají děti slabšího rozumu – hm.“
„Nu a –„
„To znamená,“ a teď to Žabákovi řekl ostře do obličeje, „že když mají rodiče moc chytrý dítě – tak sami moudrosti nepobrali… tak teď to víš, teď sme si kvit, ať je Jiříček jakej je, může se dycky chlubit, že měl chytrý rodiče… a ještě jedno pivo, pane vrchní…“
Ví Bůh, co to do Žabáka vjelo: Hodil svou čočku panu Vejmelkovi na hlavu. Musili je od sebe roztrhnout.
Když se ženy vrátily domů, našly doma místo manželů tygry. „Budu žalovat toho chlapa, musí bejt zavřenej až zmodrá“ – soptili navzájem a ať se dámy snažily jak chtěly, hnali to k soudu.
Okresní soud přestupkový smaže s každé události její pel. Nemluvilo se mnoho ani o tom, jak děti rostly, ani o teorii chytrých rodičů a hloupých dětí. Pan soudce chtěl, aby se páni smířili.
„Pro trochu čočky, pane Vejmelko, přece nebudete na přítele žalovat.“ – „Za to, že máte chytré dítě, pane Žabáku, se přece stydět nemusíte…“
Dámy se do toho také vložily, bylo zřejmo, že se mají rády mezi sebou a že vzdávají příslušnou úctu také dětem navzájem. Páni hudrovali, zlobili se, ale když se pan Žabák zavázal, že Vejmelkovi zaplatí zkažené šaty, a pan Vejmelka zase pro hlásil, že ho svou teorií nechtěl urazit, smířili se.
Jiříček s Evičkou zatím sedí ve škole. Jiříčkovi už nikdo neubližuje, Evička ho chrání.
Zdroj: Josef Trojan Lidčky před soudem, vydal Alois Srdce v Praze 1939
