Představy o Sahaře jsou nerozlučně spojeny s jednotvárnou mrtvou pouští, množstvím bezútěšného písku, žhnoucím sluncem. Avšak staré pojmy a představy se hroutí, nabývají nového obsahu. Nezměnil se sice písek, nepřestalo pálit slunce. Přesto se však tvář Sahary a její poslání mění. Uplynulá léta nás přesvědčila o tom, že i na saharskou poušť se musíme začít dívat jinýma očima, než jsme doposud byli zvyklí. Písek a slunce Sahary jakkoli dříve tolik odpuzovaly, v roce 1958 začaly stejnou měrou vábit. Sahara začala odkrývat své bohatství, poušť vydává svůj účet za staletí klidu a míru…
Na saharské poušti byly totiž objeveny bohaté zásoby železa, uhlí, manganu, olova, zlata, mědi, uranu, diamantů, zemního plynu a především nafty. To jsou vesměs suroviny, pro něž byla v minulosti mezi imperialisty svedena nejedna bitva, pro něž řada národů byla imperialismem porobena, aby si tak dravé monopoly zajistily tyto důležité suroviny, jež se v jejich podnicích měnily ve skutečný zlatý déšť.
Nejvíce ze všech těchto surovin však bezesporu láká imperialisty vůně saharské nafty. Až nápadně jejich shon kolem saharské nafty připomíná hejno supů, kroužících nad svou obětí. Pramálo se ohlížejí jeden na druhého, nic jim nezáleží na tom, vyrvou-li s kusem nalezené kořisti i část svého souseda. Hejno monopolů se nyní vrhá v předtuše bohatých zisků na Saharu, na její naftu. Hlavní její zdroje jsou v Berriane, Oued-Rharbi, v Oued Namous, v oblasti Colomg-Béchar a v Ouargale. Dosud největší význam mají naftové pole v Ejdelé, poblíž hranic Libye. Výnos prvních zdejších studní dosahuje okolo 800 m3 denně, což znamená, že je vyšší než výnos amerických a venezuelských studní. V Reggane jsou podobné zásoby nafty jako v Edjelé. Další zdroje se vyskytují v okolí Touezrouf, Hoggar, Hassi Messaoud.
Zásoby nafty, které již byly odkryty, jsou velice bohaté. Někteří odborníci odhadují, že v brzké době Sahara bude moci ročně dávat 60 miliónů tun nafty, odhad jiných jde dokonce na 100 miliónů tun ročně.
Chceme-li dostat názorný obraz o významu saharské nafty, stačí uvést přehled roční těžby hlavních naftových oblastí světa. V roce 1958 bylo vytěženo:
1. V Severní Americe (tj. v USA a Kanadě) 328,5 mil. tun nafty – 2. V Latinské Americe 174,5 mil. tun nafty – 3. Na Blízkém východě 209,4 mil. tun nafty – 4. Na Dálném východě 23,8 mil. tun nafty – 5- V Evropě (bez socialistických zemí) 12,3 mil. tun nafty.
Není tedy opravdu těžké pochopit, že Sahara zaujme vbrzku jedno z prvních míst na světovém žebříčku těžby nafty. A nelze se proto ani divit, že tak veliký zájem o rozruch v kapitalistických státech saharská nafta vyvolává.
Západní velmoci stojí ovšem před vážným problémem: komu vlastně patří Sahara? Tato otázka ve světle obrovského bohatství Sahary je dnes koloniálním hlavolamem a nevyčerpatelným zdrojem třenic mezi nimi. Prostinká, avšak nepravdivá zásada, že poušť je neobydlená, dovoluje finančním skupinám Francie předkládat pomocí svých zástupců ve francouzském parlamentě řadu zákonodárných předloh, jejichž úkolem je změnit Saharu v území pod bezvýhradnou pravomocí Francie.
Sahara však není tak „prázdná“ jak se tvrdí. V Mauretanii žije 640 000 lidí, 2 milióny jich žije v nigerské oblasti, 280 000 v jižním Alžírsku. To jsou pouze oficiální čísla. Je ovšem pravda, že tito lidé netvoří jednu saharskou národnost. Jsou to převážně mohamedáni a Arabové, bydlí v poušti již tisíc let, mají těsné styky s jinými národy, a co hlavní – živě touží po nezávislosti, jíž se kdysi těšili. Vždyť např. saharská část Maroka byla ve skutečnosti dobyta až v předvečer druhé světové války.
Sahara je dnes rozdělena i administrativně. Rozsáhlé saharské území je uměle rozkouskováno na oblasti podléhající Maroku, Tunisku, Francouzské západní Africe a Francouzské rovníkové Africe. Na části Sahary si dělají nárok i Španělsko a Libye. Přitom hranice saharského území nejsou přesně vymezeny, jsou namnoze velmi sporné. Složité celní předpisy tak rýsují v saharském písku podivné hranice, setkávají se v něm různé měny.
Dokud koloniální moc byla pod různými formami ve všech územích stejná, mělo sídlo správy malý význam. Dnes je však Maroko a Tunisko nezávislé. Alžírsko žádá a bojuje za svobodu. Je proto pochopitelné, že každý bude chtít kus Sahary, který mu patří. Jestliže tedy již dnes tradiční dělení naprosto neodpovídá nynějšímu stavu, bude mu v budoucnu odpovídat stále méně.
Francouzští kolonizátoři mnohokrát měnili administrativní dělení Sahary. Dělali to přesně v závislosti na tom, jak to bylo v danou chvíli pro ně výhodné. Typickým příkladem pro to je v poslední době Tindouf. Tato oáza leží v jižním cípu Maroka, místní kmeny se pokládají za Maročany, proti čemuž Francie nikdy nic nenamítala. Teprve nedávno objevené nerostné bohatství této oblasti a hlavně nezávislost Maroka, získaná v r. 1956, způsobily, že si Francouzi vynutili změnou hranic Alžírska tak, aby nyní zahrnovalo i Tindouf.
Faktem tedy zůstává, že hranice Sahary jsou sporné, nepřesně ohraničené a že v budoucnu budou zcela určitě jedním z důležitých rozporů této již beztak rozporuplné pouště.
Přesto, že saharské území je bohaté na tolik nerostů, hlavní zájem mezinárodního kapitálu se prozatím soustřeďuje na naftu. A to není ovšem náhodné. V posledních 10 letech se totiž nafta stala jedním z nejdůležitějších zdrojů energie na světě. Jestliže v r. 1946 nafta spolu se zemním plynem kryla asi 10 % světové potřeby energie, dnes zhruba asi 50 % této spotřeby pochází z naftových zdrojů. K tomu je ovšem nutno vzít v úvahu, že světová spotřeba energie za toto období stoupla asi o 45 %. To znamená, že rovněž těžba nafty musela velmi rychle stoupat.
Z těchto důvodů význam nafty jako zdroje energie nepochybně i nadále poroste, tak jako podstatně rostl již po roce 1945. Vždyť od roku 1946 se světová těžba nafty zvýšila z 372,2 miliónu tun na 909 miliónů tun v r. 1958. Přesto však nafta nadále zůstává deficitní surovinou a je proto vždy vítáno každé nové naleziště naftových ložisek. Předběžné a pravděpodobné výpočty světové spotřeby nafty totiž ukazují, že těžba musí vzrůst v r. 1965 na 1 200 000 tun a v roce 1975 na 1 600 000 tun, má-li být plně kryta její potřeba.
Proto se v současné době v celém světě vede v rozsáhlé míře velký geologický průzkum; horečně se hledá nafta.
Významné místo přitom v plánech naftových monopolů vzhledem k svému naftovému bohatství zaujímá pochopitelně Sahara.
Hlavní slovo na Sahaře ovšem prozatím připadá Francii. Je to ostatně pochopitelné. Sahara jednak z největší části patří pod koloniální říši Francie a jednak Francie naftu pro své hospodářství naléhavě potřebuje. Ve Francii samé a v těch jejích koloniích, které již naftu těží, se v roce 1958 vyprodukovaly jen 2,4 miliónů tun nafty. To znamená, že francouzské rafinerie, kdyby byly odkázány jen na tuto naftu, využily by své kapacity pouze na 8 %. Touto vlastní výrobou kryje Francie svou spotřebu nafty pouze na 5 %. Vždyť jen např. v roce 1956 civilní spotřeba nafty činila ve Francii 19,6 miliónů tun naftových výrobků. To tedy znamená, že Francie musí značné množství nafty dovážet. V r. 1956 např. dovezla 25 010 000 tun nafty. Největší množství dovezla z Blízkého a Středního východu (22,3 mil. tun), dále z Venezuely 1,2 mil. tun a zbytek připadl na ostatní státy (USA 60 000 tun, Indonésie 48 000 tun, SSSR 160 000 tun).
Saharská nafta proto přichází Francii velmi vhod. Podle předběžných výpočtů francouzských naftových odborníků si Francie od saharské nafty slibuje, že za několik let bude třetí světovou mocností v těžbě nafty, protože Sahara má, jak jsme již uvedli, produkovat 60-100 miliónů tun nafty ročně. Francouzští monopolisté doufají, že tím zabijí hned dvě mouchy jednou ranou. Jednak podstatně omezí kolísavý charakter platební bilance Francie (jen dovozem nafty, dnes naprosto nutným, zatěžuje Francii svou platební bilancí 200 milióny liber ročně), jednak pevně věří, že navíc na saharské naftě zároveň vydělají pohádkové zisky jejím prodejem ostatním zemím. Naftoví magnáti Francie si již dnes vypočítali, že na 1 tuně saharské nafty mohou vydělat 3000 až 4000 Frs, což představuje obrovskou částku 1500-2000 miliard Frs z 500 miliónů tun nafty, jež hodlají během příštích 20 let vytěžit.
Proto Francie již investovala značné částky na průzkum naftového i jiného bohatství Sahary a i na její první těžbu. Francouzské investice zaznamenávají přitom stálý vzestup. Jestliže v r. 1952 Francie věnovala na průzkum saharské nafty pouze 396 miliónů Frs, v r. 1956 stoupla tato částka již na 13 miliard Frs, v r. 1957 na 20 miliard Frs a v roce 1958 to bylo 80 miliard Frs. Francouzský specialista v tomto oboru A. Labarthe v nedávné zprávě francouzské vládě a parlamentu uvedl, že pro nejbližší 2-3 léta, má-li být skutečně započato s těžbou nafty ve velkém, je nutno do saharského naftového průmyslu investovat zhruba 120-150 miliard Frs.
Nelze se proto naprosto divit, že průzkum naftových polí Sahary a začínající těžba saharské nafty jsou zatím téměř výhradně ve francouzských rukou.
V současné době provádí na Sahaře průzkum hlavně šest francouzských společností, na nichž se podílí také světový petrolejářský koncern Detertingův, anglicko-holandská Royal Dutch-Shell Comp., ale ty se však specializují pouze na průzkum nafty. Proto byly ve Francii vedle těchto „naftových rozvědek“ založeny ještě další tři „společnosti rozvoje Sahary“, jež oproti předchozím společnostem se více či méně zabývají ostatním podnikáním.
Jde v prvé řadě o společnost Gofimer, jež byla založena bankou Rotschilda a Pařížskou bankou, dále o Compagnie Française du Sahara, jež si klade za cíl „studovat a podporovat vytvoření a financování všech podniků, jež mají rozvíjet svou činnost na území Sahary“.
Tato společnost vznikla z iniciativy Indočínské banky a Lazardovy banky. Konečně třetí společnost, Cofidal, byla ustavena v Alžírsku bankou Union Parisienne a Wormsovou skupinou.
Francouzské banky se tak v pravém smyslu usazují na Sahaře a skutečně také zde získaly převažující vliv. Bez jejich vědomí, obrazně řečeno, nelze beztrestně přesýpat saharský písek.
Vládnoucí francouzská velkoburžoazie se ovšem neomezila na řadu těchto ekonomických opatření, jimiž hodlá využít saharské pouště. Ruku v ruce s těmito ekonomickými zásahy šla i celá řada významných opatření politických. Jedním z nejvýznamnějších z těchto opatření bylo založení tzv. Společné správy saharských oblastí (OCRS), jíž byl oficiálně dán do vínku cíl „posílit autoritu Francie na Sahaře“.
V podstatě jde o to sjednotit různé oblasti Sahary, jež je doposud zeměpisně a politicky poměrně značně rozdělena, v jedno velké, rozsáhlé území, centrálně spravované. Tím má být podtržena ta skutečnost, že celá Sahara – až na malé výjimky patří Francii, že jen jí náleží právo spravovat a vládnout Sahaře. Zároveň má tím být zabráněno tomu, aby si na saharské území dělaly nárok jiné přilehlé země. Ze Sahary má být tak vlastně vytvořen jeden department Francie. Přes obrovskou vzdálenost mezi Francií a Saharou má být saharský department pokládán pouze za jeden z ostatních departementů metropolní Francie.
O něco později než OCRS bylo v Paříži dokonce vytvořeno zvláštní ministerstvo pro Saharu. Byl připraven jakýsi ústřední zákon, ve Francii nazývaný loi-cadre, tj. tedy něco podobného, jako již mají některá jiná „zámořská území“ Francie.
Avšak těžba nafty na Sahaře není pro Francii tak jednoduchou otázkou. Pro spekulanty se saharskou naftou stále zůstává značným problémem sehnat potřebnou částku franků. Francie vynaložila tak obrovské množství peněz na vedení bezvýsledné, nespravedlivé války v Alžírsku, že nezbývá na hospodářské využití Sahary. To nakonec způsobilo, že Francie byla nucena, vzhledem k velmi špatné, napjaté finanční situaci, souhlasit s tím, aby se na „saharském písečku“ nehřála pouze ona sama, ale spolu s ní, ve větší či menší míře, ještě další imperialistické státy.
Jiným rovněž velkým problémem je otázka dopravy saharské nafty z pouště na pobřeží Středozemního moře. Doprava letadly nebo po suchozemských cestách je příliš nákladná, zdlouhavá a málo efektivní. Proto prakticky jediným vhodným prostředkem je potrubí. Avšak stavba tohoto potrubí způsobuje hned další otázky: Předně si vyžádá dalších franků. Podle předběžných výpočtů vybudování takového potrubí by stálo zhruba asi 50-70 miliard Frs. A to rozhodně není málo pro dnešní Francii, která již po dlouhou dobu nemůže vybřednout z finanční tísně.
A kudy toto vedení vést, kde má vyústit – to je druhá otázka. A to, jak se zdá, ještě složitější. Vcelku jsou tři možnosti: prvá z nich uvažuje o tom, aby potrubí vedlo přes Libyi a ústilo v Tripolisu nebo v přístavu Zouara, druhá považuje za možné vést potrubí přes Tunisko do Cekhiry. Avšak neustále napjatý poměr mezi nezávislým Tuniskem (do r. 1956 bývalým francouzským protektorátem) a Francií činí toto řešení téměř nemožným, protože vést potrubí přes Tunisko se zdá podnikem přece jen trochu riskantním. Zůstává tedy poslední možnost, vést potrubí přes Alžírsko. Ale ani to není tak jednoduché. Jednak by bylo nutno překonat dvě vysoká pohoří, jednak v Alžírsku se vede již dlouhou dobu válka mezi Francií a národně osvobozeneckým hnutím Alžírska. A všechno svědčí o tom, že pro Francouze je mnohem snazší překonat vysoká pohoří než potlačit spravedlivý boj Alžířanů za svobodu a nezávislost.
A tak vidíme, že těžba a využití saharské nafty těsně souvisí s alžírskou válkou. Na heslo imperialistických kruhů Francie „Válka pro naftu!“ lze proto zcela oprávněně odpovědět jiným, pravdivějším heslem „Bez míru v Alžírsku není saharské nafty!“
Francouzští odborníci plánují celkem tři vedení naftového potrubí. Jedno má vést z Hassi R´Mel do přístavu Alžír nebo ještě spíše do Bougie, druhé z Hassi Messaoud rovněž do přístavu Alžír nebo Bougie, konečně třetí z Edjelé do Hassi Messaoud, kde by navazovalo na zmíněné druhé potrubí. Podle těchto plánů by měla již v roce 1960 saharská nafta téci některým z těchto potrubí. Musíme proto počkat nějaký ten rok a teprve pak se ukáže, zda Francie bude s to překlenout všechny tyto potíže a alespoň některé ze zmíněných potrubí vybodovat.
Sahara a její bohatství jsou důležitým činitelem také ve vnitřní francouzské politice. Přímo slouží jako ospravedlňující argument pro další vedení války v Alžírsku, pro tvrdou politiku vůči Tunisku apod. Slouží jako argument pro ostrý reakční kurs vnitřní politiky, pro zdůvodňování rostoucích daní, cen, snižování životní úrovně. Zejména kruhy francouzské maloburžoazie mají být zlákány nadějemi na pohádkový proud černého zlata, který v budoucnu prý poteče ze Sahary do Francie.
Zmínili jsme se již o tom, že Francie připustila na Saharu i cizí mocnosti. Hlavní motiv, který ji k tomuto nutnému, avšak nepříjemnému a nevýhodnému opatření přiměl, spočívá bezpochyby v nedostatku finančních prostředků, bezpodmínečně nutných k plnému využití saharského bohatství. Je zde ovšem ještě jiný důvod, proč po dlouhém váhání byl k tomuto kroku dán souhlas. Francouzští kolonialisté mají totiž za to, že tak zároveň získají ostatní imperialistické mocnosti pro svou válečnou politiku v Alžírsku, že těmto mocnostem nezbude nic jiného než se ztotožnit s touto politikou, poskytnout Francii pomoc při potlačení národně osvobozeneckého boje v Alžírsku. Francouzská vláda doufá, že zainteresuje tyto mocnosti na udržení francouzské nadvlády v severní Africe.
Z těchto dvou důvodů tedy již francouzská vláda svolila k tomu, aby se zahraniční naftové monopoly mohly zúčastnit spolu s francouzskými společnostmi průzkumu a těžby nafty na Sahaře. Jak se říká – podej ďáblu prst a on chce celou ruku! A tak francouzské vládě nezbylo nic jiného než slíbit, že zahraničním monopolům poskytne při jejich saharském podnikání řadu výhod. Musela přistoupit na to, že bude zaručena volná těžba a obchod se saharskou naftou na 50 let. Zahraniční firmy se nebudou muset dělit o polovinu svých výdělků, poplatky za dobývání budou splatné, teprve až bude vytěženo prvních 300 000 tun a i pak budou mírné, budou zaručeny nízké daně z příjmů atd.
Francouzská vláda se přitom snaží, aby ve všech případech, kdy dojde ke spolupráci mezi francouzskými a cizími společnostmi, kontrolovaly francouzské společnosti nejméně 50 % akcií, avšak žádná záruka, že tomu tak skutečně bude při finanční slabosti Francie, neexistuje.
Je zcela pochopitelné, že již nejedna zahraniční společnost projevila o Saharu zájem. I když v současné době prozatím určité pozice na Sahaře mají Britové, hlavní zájem je u monopolů amerických.
Pět velkých amerických společností již požádalo francouzskou vládu o udělení koncesí na průzkum saharského území. Dvě americké společnosti, Sinclair Oil Company a Newmont Mining Company z New Yorku – dokonce již uzavřely s třemi francouzskými společnostmi MM. Lazard Frères et Cie, Ovaim – Omnium de Valeurs Agricoles, Industrielles et Minieres a SAFREP dohodu o společném podnikání v saharském naftovém průmyslu. Podíl amerických společností přitom tvoří 45 % celkového počtu akcií. I když tedy teoreticky francouzské monopoly mají prozatím ve svých rukou rozhodující „kontrolní balík“ akcií, procento akcií amerických společností je velmi vysoké.
Čile si vedou i některé jiné americké společnosti. Tak např. Standart Oil Company of New Jersey jedná již s francouzskou společností CEP (Compagnie Française des Petroles) o vytvoření jedné velké společnosti na průzkum nafty na Sahaře. Texas Eastern Transmision intenzívně sleduje nejrůznější možnosti, jež Sahara poskytuje a v nichž by tento monopol našel uplatnění. Transworld Petroleum požádal o dovolení provádět výzkum na 10 000 km2.
Vůně nafty, ať se vyskytuje kdekoliv, je tak dráždivá, tak vábivá, že američtí petrolejářští jí nemohou odolat. Donutila je i opustit určitou počáteční rezervu vůči saharským projektům, v nichž viděli konkurenci.
Těžba nafty v koloniích a málo vyvinutých zemích přijde velmi lacino, protože v těchto zemích výdaje na pracovní síly jsou mnohonásobně nižší. Proč se nezmocnit těchto zdrojů, jako to americké naftové společnosti učinily již např. ve Venezuele a v některých zemích Středního východu. Proč by nemohly využití saharské nafty?
Druhým momentem, který způsobil dravý zájem Američanů, pokud jde o Saharu, je jejich celkově změněné posuzování významu Afriky. Vládnoucí kruhy USA vycházejí totiž z toho, že „víceméně většina Asie je ztracena, zatímco Afrika zůstává,“ jak se vyjádřil ve své knize „Inside Afrika“ John Gunther. Americký vicepresident Nixon v hodnocení afrického kontinentu jde dokonce ještě dále a tvrdí, že ten, „kdo kontroluje Afriku, kontroluje svět“.
A ještě jeden důvod je přivedl a stále více přivádí na Saharu. Dnešní složitá situace na Středním východě, bohatého na naftu, neposkytuje totiž skutečné záruky, že středovýchodní naftu budou moci těžit v klidu, že jim tato nafta bude vždycky patřit. Proto se v Americe čím dál tím více uvažuje o tom, zda by saharská nafta nemohla nahradit prameny Středního východu.
Zájem Američanů o francouzskou Saharu nijak neznamená, že by Spojené státy tím zároveň jednoznačně podporovaly francouzskou politiku v Africe, i když o to Francie usiluje. Američtí imperialisté tak jako v jiných otázkách, i v otázkách saharské nafty a vůbec Sahary sledují především svou vlastní politickou linii a velmi málo dbají, zda se tato jejich linie shoduje s linií francouzskou.
V prvé řadě se ukázalo, že USA nechtějí řešit otázku saharské nafty ve svůj prospěch „frontálním útokem“, ale spíše usilují o jakýsi „obchvat“. Jde o to, že v USA stále více sílily hlasy, jež požadovaly, aby byl položen hlavní důraz na dnes nezávislé Maroko a Tunis, popřípadě i Libyi, na uzavření dohod především s těmito státy. V Tunisku bylo již např. oznámeno, že bude vybudováno naftové potrubí ze Sahary po tuniském území a toto potrubí mají vybudovat Američané.
Američané se čím dál tím více zaměřují i na Alžírsko. Americká politika hraje i s alžírskou kartou, nechce se jednoznačně zavazovat již předem k tomu, aby uznala Francii v alžírském konfliktu jako vítěznou mocnost. Pochopitelně, že to se francouzské buržoazii nijak zvlášť nelíbí. Svízelná finanční situace Francie, která již donutila francouzskou vládu, aby požádala USA o půjčku, umožňuje, aby USA diktovaly své podmínky.* Spojené státy se budou snažit manévrovat tak, aby americké naftové monopoly mohly nějakým způsobem zakotvit i v Alžírsku.
Z ostatních kapitalistických mocností projevují zájem o Saharu i Kanada, Německá spolková republika, a jak jsme již viděli, i Velká Británie. Například známá společnost Suez Canal Company byla po znárodnění Suezského průplavu přetvořena ve velký finanční trust, který chce vložit asi 1 milión liber do naftového průzkumu Sahary.
*
Jak je tedy vidět, Sahara se dnes stává důležitým místem afrického kontinentu, v němž se střetávají zájmy různých imperialistických zemí. Změnila se obrazně řečeno v obrovský průsečík rozporů, kde zápasí mamutí monopoly o vliv a odkud mohou vzplanout dalekosáhlé konflikty. Boj okolo Sahary má velký vliv n a celou mezinárodní situaci, na vzájemné vztahy kapitalistických velmocí.
Tento stav znepokojuje mladé africké státy a národy, které vycházejí z toho, že bohatství Sahary patří africkým zemím, a bojují proti veškeré koloniální nadvládě. Na podkladě rovnoprávnosti by se mohly tvořit jiné vztahy i mezi Francií a bývalými jejími koloniemi.
Zatím však jde vývoj jinou cestou. A proto problém největší pouště na světě poutá také pozornost všech, kdož chtějí svou bdělostí zabránit novému válečnému požáru.
*30. 1. 1958 Francie obdržela tuto půjčku od USA ve výši 274 miliónů dolarů, další půjčku 131 250 tisíc dolarů obdržela od mezinárodního měnového fondu, který je však kontrolován americkými bankami.
Zdroj: Dvacáté století, Orbis 1959
