Sázka ne Green Deal se nevyplácí, Evropské „zelené akcie“ stále propastněji zaostávají s trhem jako celkem

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Mezinárodní investoři současné podobě Green Dealu EU už příliš nevěří. Výsledkem je to, že zhruba od přelomu let 2022 a 2023 akcie firem, jež by měly profitovat ze současné, ambiciózní podoby Green Dealu, stále propastněji zaostávají za trhem jako celkem. Tedy za akciemi širokého spektra firem, napříč odvětvími, včetně těch emisně a environmentálně „špinavých“.

Francouzská banka Société Générale sestavuje index SGI Green New Deal Index, který sestává výhradně z těch firem, například v oblasti čisté enrgetiky, jež by měly profitovat z oné ambiciózní podoby Green Dealu. Americká společnost MSCI pak dává dohromady ukazatel MSCI Europe. Ten zachycuje výkonnost akcií více než čtyř stovek evropských akcií, napříč odvětvími, a pokrývá 85 procent akciového trhu vyspělých evropských ekonomik.

Vyneseme-li křivku, jež odpovídá poměru těchto dvou ukazatelů a normalizujeme ji na úrovni 100 k 1. lednu 2020, je zřejmé, že zhruba právě od začátku loňska „Green Dealové akcie“ ve své výkonnosti stále výrazně zaostávají za trhem jako celkem (viz graf Bloombergu níže).

Ceny akcií jsou přitom obecně hlavně o očekávání do budoucna. Mezinárodní investoři tedy míní, a sází na to své peníze, že Green Deal dozná značného změkčení, znatelně ubere na ambicióznosti. To je po pár letech docela fiasko. Když vlastně ještě ani ona ambiciózní podoba Green Dealu nevstoupila do praxe.

Jenže investoři si evidentně uvědomili, že by znamenala další výrazné zadlužování států a že kvůli inflaci, kterou by způsobovala, by vedla nejen k dalšímu nárůstu politické polarizace a vzestupu extrémních stran, ale také k nárůstu nákladů obsluhy dluhu vlád. Rostlo by totiž jak samotné zadlužení, tak by navíc byly vysoké úrokové sazby na něm – kvůli silnějším inflačním tlakům.

To už je příliš rizik naráz. Proto se od „zelených akcií“ odvrací. I proto, že už nevěří v další jejich výraznou dotační podporu, bez níž ale vyhlížená ziskovost znatelně klesá.

Slabý eurokomisař, resp. slabé portfolio Česku způsobí velkou finanční ztrátu

Až 47 miliard ročně, což je za pět let 800 kilometrů dálnic. Je zarážející, že politici obsazení postu podceňují.

Slabý eurokomisař, resp. jeho či její slabé portfolio může být pro Česko velmi ztrátovou záležitostí. Finanční újma může činit až 47 miliard ročně, což je za pět let 800 kilometrů dálnic. Je proto zarážející, že obsazení postu eurokomisaře nevěnují čeští politici více pozornosti.

Česko slabým eurokomisařem ztratí mnohem více peněz, než kolik tuzemské firmy stojí poplatky spjaté s převodem z eur do korun a zajištěním kursového rizika. Přičemž ovšem navíc koruna má své více než kompenzující benefity. Pro některé vládní politiky je přitom paradoxně otázka přijetí eura zjevně důležitější než obsazení postu eurokomisaře.

Zmíněná částka 47 miliard ročně plyne z výzkumu Kaie Gehringa z Curyšské univerzity a Stephana Schneidera z Heidelberské univerzity, jenž vyšel v odborném žurnálu American Economic Journal: Economic Policy (zde). Oba ekonomové totiž ve své studii na základě zkoumání dosavadní praxe dokumentují, že jednotliví eurokomisaři ve funkci rozhodují ve prospěch své domoviny.

I když podle legislativy EU, konkrétně Článku 17 Smlouvy o EU, by tomu tak být nemělo a eurokomisaři by neměli ve svém rozhodování brát jakýkoli zřetel na zemi původu. Zaběhnutá praxe se zkrátka výrazně liší od platné legislativy, jak dokumentují Gehring a Schneiderem. Nejde o jediné opakované porušování základních úmluv, na nichž stojí EU. Například Pakt růstu a stability, jenž má být základem udržitelnosti eura a udržitelného hospodaření zemí eurozóny, byl od 90. let porušen různými zeměmi EU doslova ve stovkách případů.

Nicméně z výzkumu Gehringova a Schneiderova plyne, že získá-li český eurokomisař slabé portfolio, bude příslušná škoda pro Českou republiku odpovídat za předpokládaných pět let funkčního období až zhruba 235 miliard korun.

Gehring a Schneider ve své zmíněné studii konkrétně analyzují působení eurokomisařů zodpovědných za zemědělství, svůj závěr ale uplatňují na eurokomisaře obecně. Zjišťují, že pokud eurokomisař získá zemědělské portfolio, tedy portfolio poměrně silné, tak země, odkud pochází, se následně díky tomu těší z navýšeného podílu na celkovém rozpočtu EU. Tento podíl podle jejich zjištění narůstá zhruba o jeden procentní bod, což odpovídá 850 milionům eur ročně. Oba výzkumníci vycházejí z rozpočtu EU pro rok 2006, neboť analyzují období od roku 1979, kdy proběhly vůbec první volby do Evropského parlamentu.

V současnosti je roční rozpočet EU nominálně o zhruba 130 procent vyšší než roku 2006. Takže zmíněná částka 850 milionů dnes odpovídá částce zhruba 1,9 miliardy eur. To je po přepočtu do korun dle aktuálního kursu právě zmíněných přibližně 47 miliard korun. Za pět let se tedy tato částka rozhojní na uvedených zhruba 235 miliard korun. Všechny výpočty vztahují k průměrně velké zemi EU, což České republice odpovídá.

Pokud tedy Česko ani letos nezíská silné portfolio, jak je bohužel tomu „tradicí“ už od roku 2010, pokud tedy na něj „zbyde“ portfolio s mizivým potenciálem navýšeného čerpání evropských peněz, lze konstatovat následující. Ztráta veřejných rozpočtů České republiky způsobená tím, že nevyjednala silnější portfolio, bude činit právě až 47 miliard korun ročně.

Je-li vodítkem dosavadní praxe, kterou dokumentují Gehring se Schneiderem, uvedených 47 miliard ročně by si Česko bylo s to zajistit navíc v porovnání s nynějším stavem, jestliže by místo slabého portfolia evropských hodnot a transparentnosti – které má v gesci dosluhující Věra Jourová – získalo právě zemědělské portfolio. Nebo nějaké silné ekonomické portfolio.

Suma 47 miliard korun ročně vůbec není zanedbatelná. Při ceně kilometru postavené dálnice čítající 290 milionů korun by se za ni postavilo přes 160 kilometrů dálnic. Za pět let pak zhruba 800 kilometrů dálnic.

Pochopitelně, peníze, které by Česko získalo z evropských rozpočtů navíc díky silnému zemědělskému či ekonomickému portfoliu, by zpravidla pochopitelně nešly přímo na stavbu dálnic. Směřovaly by třeba právě do zemědělství. Tím pádem bychom ale ušetřili vlastní finanční zdroje v této kapitole a mohli tak ušetřené peníze použít třeba právě na stavbu dálnic.

Částka 47 miliard korun ročně je mimochodem citelně vyšší než suma, kterou by české firmy získaly, resp. uspořily přechodem na euro, a tedy eliminací transakčních nákladů v podobě poplatků bankám spjatých s měnovou konverzí či zajištěním kursového rizika. Tuto úsporu lze na základě údajů České národní banky vyčíslit na 35 miliard korun ročně.

Nejde jen o to, že částka 35 miliard je nižší než suma 47 miliard. Jde zejména o to, že zde zmíněná částka 35 miliard není pro českou ekonomiku zdaleka takovou čistou ztrátou, jako je ona suma 47 miliard. Za daných 35 miliard totiž Česko „získává“ například nezávislou měnovou politiku, která může za jistých podmínek zajistit českému hospodářství příjem o řád vyšší. Navíc ty peníze navyšují český HDP, který zachycuje pochopitelně i výkonnost bankovního sektoru.

Ztráta plynoucí ze slabého portfolia není na rozdíl od „ztráty“ ze setrvání při koruně vůbec ničím kompenzována, natož pak překompenzována.

Proto je zarážející, že zejména některé vládní strany věnují tolik energie otázce přijetí eura, zatímco současně navrhují poměrně slabé kandidáty na eurokomisařský post. Takové, kteří podle většiny nezaujatých expertních pozorovatelů příliš nemají šanci silné portfolio získat. Bude to Česko čistá finanční újma v rozsahu stovek miliard.

Ceny pohonných hmot dopadly na dno, po dvou měsících poklesu

Motoristy čekají druhé nejdražší prázdniny historie

Pokles cen pohonných hmot v Česku zastavuje. Ceny jsou v podstatě na svém dně a nyní už půjdou nahoru. Pro řidiče tak letošní vrcholná motoristická sezóna bude z hlediska nominálních cen paliv druhou nejdražší v historii. Dráže bylo pouze v kritickém roce 2022, kdy ceny dramaticky stoupaly v důsledku invaze Ruska na Ukrajinu.

V uplynulém týdnu zlevnil benzin v průměru už jen o 8 haléřů na litr, na 37,77 koruny za litr. Je tak nejlevnější od poloviny února. Nafta už po předchozím zlevňování „otočila“ a zdražuje. Její cena vzrostla o 8 haléřů na litr a stojí 36,06 koruny za litr. Cena nafty však v uplynulých dnech klesla pod 36 korun za litr a stála tak nejméně od začátku loňského srpna, kdy se spotřební daň z ní po přechodném snížení vrátila z úrovně 8,45 Kč/l na 9,95 Kč/l. Ceny paliv u českých čerpacích stanic před dopadem na nynější dno klesaly soustavně od konce dubna.

V příštích sedmi dnech je přitom třeba počítat se zdražením obou základních druhů pohonných hmot. Za posledních 14 dní totiž ropa Brent na světovém trhu zdražila o více než osm procent. Navíc za tu samou dobu koruna vůči dolaru oslabila o 2,5 procenta. Více než desetiprocentní nárůst korunové ceny ropy přitom čerpací stanice v Česku do svých cen ještě teprve plně promítnou v nadcházejících dnech. Nafta proto zdraží o 40 haléřů na litr a benzín o 30 haléřů.

Ropa Brent zdražuje v souvislosti s obecnějším optimismem na trzích, včetně akciových trhů v USA, které pohání stále pevnější přesvědčení, že ke snížení sazeb centrální banky USA letos přece jen dojde. Otázkou jim je spíše to, zda bude jedno, nebo dokonce dvě. Ropa zdražuje také v důsledku rozhodnutí kartelu OPEC a jeho spojenců ze začátku tohoto měsíce. Delegáti tradičních producentských zemí se na jednání v Rijádu shodli na prodloužení škrtů v těžbě. Navíc uvedli, že případné navýšení těžby bude posléze záviset na aktuálních tržních podmínkách. (20.6.2024)