Hodně jsme přemýšleli, jak nazvat rubriku, která by formou poznámek, postřehů, úvah a dalších žánrů reagovala na běžné věci kolem nás. Přitom se bude jednat ve srovnání s „kauzami“, které zaplňují stránky periodik a webů, o zdánlivé maličkosti, nicméně z nich se skládá život. Rubrika je otevřená pro každého, kdo chce vyslovit svůj názor na něco, co ho trápí, co by se mělo změnit, uvést věc na pravou míru v době, kdy se vyjadřuje k zásadním otázkám, jako jsou ekologie, energetická efektivita, oběhové hospodářství a dalším mnoho „expertů“ a „všeználků“, bez potřebných znalostí teorie včetně fyzikálních, přírodních a ekonomických zákonitostí. Kdy, bohužel, kult průměrnosti ve společnosti stále víc převládá takříkajíc od hlavy až k patě.
Dnes se pojmem selský rozumem ohání mnozí. Chtějí tím zdůraznit, že jejich názor je jedině ten správný. Uvádějí ho jako synonymum zdravého rozumu. Je tomu skutečně tak? A tak se nejprve podívejme, co si pod tímto souslovím máme představit. Každý dobrý hospodář si vážil práce svých předků a snažil se ji převzít a zlepšit. Vycházel přitom z názoru, že člověk se musí postarat sám o sebe, přitom by neměl zneužívat výhod, které poskytuje například stát. Anebo by měl jeho pomoci využívat minimálně. Dobrý hospodář, pokud má možnosti, by měl pomáhat těm, kteří nejsou schopni se sami o sebe postarat. Měl by vycházet z toho, že „něco“ od svých předků převzal, takže by měl být schopen svým potomkům „něco“ předat ve vyšší kvalitě.
Takto by to mělo fungovat. Bohužel, v dnešní době chamtivosti, marnotratnosti, obžerství a neúcty k hodnotám, se příliš často selským rozumem zaštiťují ti, kteří chtějí něco získat nebo obhájit své osobní zájmy.
Takže selský rozum není totéž co zdravý rozum. Je to vyšší kvalita po stránce morální i hodnotové a ne argument na cestě k prospěchu.
Z čeho pochází pojem: Zdravý selský rozum? Článek na toto téma jsme našli na webu, bohužel bez udání autora.
Prečo sa vytratili sedliaci?
Sedliaci sú dnes v spoločnosti nežiadúcim elementom, preto ich za posledných 100 rokov systematicky ničili. Keďže sedliak bol sebestačný, mal svoje hospodárstvo, bol veľmi univerzálny, rozumel takmer všetkému, a ani v obchode nenakúpil viac, len toľko, čo potreboval. Nedalo sa na ňom ľahko zarobiť !!!
Čo chcel, to si sám vypestoval. Mal svoje jedlo, pálenku, víno, chlieb, mlieko, med a syry. Všetko si vyrábal svojpomocne doma. Ženy vedeli tkať, šiť, poznali liečivé rastliny, a nerady chodili k lekárovi.
Pásavky zemiakové zbierali ručne, nepoužívali chemikálie.
Môj starký vždy rozprával, že do obchodu chodili iba pre soľ a petrolejový olej. Všetko ostatné mali doma svoje!
Nepáchali trestné činy, žili jednoduchým, ale poctivým životom. Kradnutie bolo hanbou, právnikov a advokátov preto ani nepotrebovali.
Sedliaci nikdy dobrovoľne pôdu nepredávali.
Obchody a dohody sa uzatvárali podaním ruky a dané slovo bolo sväté. Preto, presne kvôli týmto veciam, neboli závislí od systému.
Okrem toho, nezaujímali sa o hlúposti. Nemali radi klamstvo. Žili vo veľkej, súdržnej rodine. Mali veľa súrodencov ktorí si navzájom pomáhali v dobrom aj v zlom. Politiku väčšinou považovali za nepodstatnú (panský švindeľ)...
Namiesto nich bolo treba vytvoriť spoločnosť, ktorá chodí na vysoké školy, žije v panelákoch, kde nevie vypestovať ani svoje paradajky. Najlepšie bolo, keď mu chýbala aj obyčajná vlastná záhrada, keď komoru mal prázdnu, a keďže nemal čo jesť, tak išiel pracovať. A čo je podstatné, nakupuje veľa. Kúpi všetko. Nakupuje z nudy, stále viac a viac, často nepotrebné veci lebo sú v akcii...
A keďže ničomu nerozumie, za všetko čo v živote potrebuje, si musí zaplatiť. Preto začali slovo sedliak používať pejoratívne. Aby znevážili tento životný štýl.
Pretože to nespĺňalo ich záujmy. K vzniku dnešnej konzumnej spoločnosti museli najprv rozbiť sedliacku spoločnosť. Tú, ktorá bola sebestačná, rozumná, so skutočnými vedomosťami a hodnotami.
A tak povyberali deti z rodinných hospodárstiev do ďalekých škôl, ktoré potom nedokázali prevziať vedomosti od svojich rodičov. V školách ich učia alternatívne veci, a tak ľudia zostávajú závislí ...a postupne sa u nich vytratil cit, láska k rodnej zemi, k vlasti, k Bohu a všetkému čo sa nedá kúpiť...
A proč stará Pešková?
Paní Pešková vládla v 50. a 60. letech minulého století sběrným surovinám v Náchodě. Byly v místech, kde je dnes benzinka na Pražské ulici. Drobné postavy, s prořízlou pusou a bystrým úsudkem. Vyrůstala v Rakousku-Uhersku, na které nedala dopustit, hodně vzpomínala na první republiku, o protektorátu a následném období příliš nemluvila. V prvomájovém průvodě vždy uzavírala část alegorických vozů. Měla krásného velkého bílého psa zapřaženého do dřevěného vozíku, které se v té době běžné používaly v domácnostech, než je vystřídaly kovové kárky, a na něm velký transparent Sběrné suroviny. Kráčela pyšně, jedovatých poznámek, které na ni mnozí pokřikovali, si nevšímala. Měla svou práci ráda a nestyděla se za to.
Ve sběrných surovinách jsem se často zastavoval cestou ze základky. Fascinovaly mne spousty knih s krásnými vazbami, které se v té době vyhazovaly coby „pozůstatek“ minulé doby. A také časopisy z doby mocnářství nebo buržoazní republiky. Tak jsem je „přehraboval“ a listoval si v nich Vybrané jsem si mohl odnést, ale druhý den jsem za ně musel přinést jiný „sběr“. Některé knihy mám dodnes. Později jsem litoval, že jsem si jich nevybral víc. Bohužel, nebylo v našem bytě kam je dát.
Při různých situacích se mi vybaví její vyprávění a postřehy, takže jimi okořeníme některé texty.
Na závěr jsme vybrali z Ottova slovníku naučného text pod heslem rozum (1904). Rozum jest souhrnný název pro konané soudy čili pro úkony myšlení. Dříve rozum pokládán za mohutnost duševní a řazen vedle citu a vůle jako samostatná potence duševní. Než theorie duševních mohutností jest překonána; co pokládáno za zvláštní mohutnosti, které prý samy o sobě existují jedna proti druhé jsouc přesně vymezena, není než psychologickou abstrakcí. Skutečné dění vniterné, které tomu, co zoveme rozumem, jest podlohou, jest úkonnost, kterou tvoříme soudy čili myšlenky. Spojeniny představ vznikají pouhými zákony reprodukčními, vznikají však také tím, že ovědoměle a úmyslně spojujeme neb rozpojujeme představy, jak k sobě podle příslušnosti, tj. podle pomyslného obsahu náležejí, a tomuto způsobu představování říkáme myšlení. Myšlení jest tudíž děj a hotový úkon této činnosti myšlenka. Nezbytnou podmínkou rozumu jest paměť, ježto jí možnou se činí synthese členův představových a brání se tak rozpadnutí myšlenek v prvky. Jedna z nejprostších forem myšlení jest rekognice představ, tj. poznávání představ jako týchž, které jsme kdysi měli (soudy identické); složité útvary myšlení jsou ty, které probíhají řetězem úsudkovým. Měřítkem správnosti myšlení jest bezespornost, a tam, kde z myšlenek svých vystupujeme ve svět skutečných předmětů, důkazem správnosti jest shoda myšlení se skutečností. Přisuzuje-li se tudíž člověku neb zvířeti rozum, znamená to tolik, že ta ona bytost schopna jest myšlení. Myšlení jest účelné představování, jehož základním všeobecným tvarem jest soud, tj. vytknutí vztahů mezi představami. Při myšlení jde výhradně o obsahovou stránku našich představ, tj. aby správně byl vytknut poměr mezi nimi, pokud se tkne obsahové příslušnosti. Tímto zřetelem představy slučujeme jako k sobě příslušně, neb rozlučujeme jako k sobě nenáležející. Každé takové konstatování ať smyslem záporným nebo kladným jest soud a úkolům vnitrným, kde takto představy se associují, říká se souhrnně rozum. Cílem usuzování jest buď pravda nebo krása, v obojím případě ukazuje se účelnost představování, buď aby fakta byla vystižena aneb aby byly vyhledány zálibné kombinace představ. Pouhé mechanické sdružování představ jest zde ovládáno vyšším zřetelem, totiž uvědomělým hledáním souvislosti obsahové. Spojení neb rozpojení představ vymáhá se zde jejich povahou samou, jest tedy nutné a není dáno na vůli naši. Přechody mezi představami nedějí se pouhým psychickým mechanismem, nýbrž úmyslně se vyhledává jejich spojení podle toho, jak k sobě obsahem odkazují. Při představování rozumovém vládne logismus. Rozum jest kritický. Poněvadž pak soudem se rozumí netoliko poznání, že představy k sobě náležejí neb nenáležejí, nýbrž i též slovné pronesení tohoto seznatku, jest rozum, tj. veškerá činnost slovem tím zahrnutá, v bezprostřední souvislosti se vznikem a vývojem řeči. Filosofie tzv. zdravého rozumu, jest směr myslitelův skotských, jejichž předním zástupcem jest Reid (v.t.). Mluví-li se o rozumu theoretickém, myslí se tím poznávání toho, co jest; rozumem praktickým myslí se soubor zásad vytvořených za účelem konání. Co terminu samotného se tkne, dlužno podotknouti, že starší psychologie česká odnášela slovo rozum k mohutnosti ideotvorné nadsmyslných představ; pro činnost pojmotvornou, prostě usuzující, užívala slova u m. (Srv. Frant. Čáda, Hynovo Dušeslovi, 1902). Ve smyslu této starší terminologie bylo by německé Vernunft tolik jako rozum, Verstand tolik jako um. Rozdíl tento má důležitost, pokud Kanta se tkne.
F. Petružalek
