„Tak nám zase zdražily citrony,“ povzdechl si pan Procházka, a dodal maje na mysli majitele místní prodejny potravin. „Ten vydřiduch si k nim ještě přisadil čtyřicet korun na kile.“
Jeho manželka jen souhlasně přikývla. „Že se nestydí, takhle nás šidit.“
Procházkovi bydlí na vesnici zhruba osm kilometrů od okresního města, nežijí si špatně, nicméně řídí se heslem za co nejméně peněz hodně muziky. Ale! Mnohdy je opak pravdou.
Nyní se věnují posilování imunitního systému, aby byli připraveni na druhou vlnu pandemie, která se už jejich vesnici nemusí vyhnout.
Cestou k tomu jsou čerstvé potraviny, vitaminy a zase vitaminy. Co si mohou vypěstovat, tak zasadili, nyní už sklízejí první úrodu. Mají plán jaké byliny a ovoce usuší, co naloží, na ně si holt viry nepřijdou.
„Není nad špenát, když si ho utrhnete ze záhonu a hned ho sníte. Nevěřil bych, že je tak sladký,“ pochvaluje si pan Procházka a přes plot nabízí sousedovi, aby taky ochutnal.
Procházkovi dokonce začali po letech znovu chovat slepice. Nejen sezobou všechny zbytky, ale každý den sbírají osm devět vajec. „S těmi z obchodu,“ se podle nich „nedají srovnat.“ Nestačí je sníst a tak je prodávají chalupářům. Rádi zaplatí i čtyři koruny za jedno. Dokonce uvažují o chovu králíků a pašíka.
Dobrou náladu jim zkazily jen drahé citrony, zdroj vitaminů, které musí koupit.
„Tolik za ně platit nebudu, dojedeme si do města, tam budou levnější,“ rozhodla hlava rodiny.
Paní Procházková neodporovala, věděla, že by to bylo zbytečné.
V prvním marketu se pan Procházkovi nelíbily. Ty balené mu připadaly jak po přechodu, zatímco volně uložené byly velké. „Mají víc slupky než dužiny, přece nevyhodíme peníze za nic,“ vysvětlil jednoznačně manželce.
V druhém konkurenčním obchodě to bylo podobné. Stejná kvalita a shodné ceny.
„Ti se snad na nás domluvili,“ láteřil, „člověk aby jen platil a platil.“
Ve třetím obchodě to bylo stejné.
„Ještě štěstí, že tady máme supermarket,“ uklidňoval manželku, když zastavili na parkovišti na druhém konci města. „Tady určitě nakoupíme výhodně.“
Nenakoupili. Citrony ve všech obchodech měly bez pár drobných stejnou cenu.
Paní Procházková po dvou hodinách přesouvání se od obchodu k obchodu si alespoň udělala radost a koupila „akční“ sladkosti pro vnoučata… To, že jen promrhali spoustu času, se neodvážila manželovi říci, to by byl oheň na střeše.
*
Říká se, že opakování je matka moudrosti a z chyb se člověk učí. Pan Procházka je ale nenapravitelný a tak každý týden jezdí do okresního města, někdy i do Prahy nebo okolních krajských měst s pocitem, že vydřiduch má po rybkách.
Přitom na citronech ušetřili 40 Kč a projeli 200 Kč, ztratili 2 x 3 hodiny, které mohli věnovat odpočinku, koníčkům nebo vnoučatům. Za rok to jsou stovky litrů zbytečně projetého benzinu a tisíce korun, které vyletěly pánubohu do oken. Bylo by zajímavé vědět, kolik podobných Procházků máme v republice. Asi bychom se nestačili divit.
F. P.
