Šetřit na armádě právě v této době by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat

Na otázky CzechIndustry odpovídá Lubomír Metnar, ministr obrany České republiky

Pane ministře, na úvod našeho rozhovoru bych rád ocitoval z vašeho článku z března tohoto roku: Stát na straně lidí a pomáhat jim v nesnázích v době krizí je primárním úkolem armády. Vaše slova nebyla zaměřena jen na AČR, ale celý resort obrany. Od jeho napsání uplynulo půl roku. Můžete zhodnotit toto období v souvislosti s uvedenou citací?

Myslím, že v tomhle případě nemusím hodnotit pravdivost těchto slov já, ale mohl by klidně kdokoliv z českých občanů. Armáda vždy byla a je připravená pomoct v jakékoliv krizi. A bez přehánění tvrdím, že za poslední půlrok se s pomocí vojáků setkala velká většina lidí. V nemocnicích, domovech pro seniory, na hranicích nebo nedávno při krajských a senátních volbách.

Z Vašich slov vyplývá, že armáda pomohla všude, kde to bylo třeba, i když to nepatří k její práci. Setkal jsem se s názorem, že výcvik profesionálního vojáka stojí nemalé prostředky a nasazovat je pomáhat například při povodních se rovná plýtvání s nimi. Jak to tedy je?

Musíme si uvědomit, že armáda nejsou pouze bojovníci se samopaly, kteří zneškodňují protivníka. Armáda pokrývá celé spektrum činností. V jejích řadách jsou špičkoví chemici, zdravotníci, ženisté, IT specialisté a další. To jsou odborníci, kteří v době míru mohou a musí využít svých schopností k pomoci v krizových situacích. A tou koronavirová pandemie bezpochyby je. Doktoři a sestry jsou od počátku v plném nasazení nejen ve vojenských nemocnicích. Na IT specialistech od počátku stojí celá chytrá karanténa. Armádní logistika zajistila rychlou distribuci ochranných pomůcek v počátcích. V této krizi jsme navíc využili členství v NATO a pomocí obřích letounů Ruslan jsme zajistili dovoz zdravotnického materiálu z Číny. Těžko si představit, že nic z toho by armáda nedělala s vysvětlením, že profesionální voják je vycvičen hlavně k boji.

Potřeby armády vycházejí z jejich úkolů doma, závazků, které máme vůči NATO, ale i při zahraničních misích. Jak byste definoval její roli v soudobém světě chaosu?

Armáda musí být akceschopná a moderně vyzbrojená, aby v případě dalšího zhoršení bezpečnostní situace byla schopna reagovat. Zde máme resty z minulosti, ale postupně se nám daří napravovat, co jsme zaspali. Modernizace je také důležitým signálem směrem k Severoatlantické alianci. Abychom se mohli spolehnout na naše partnery, musíme ukazovat, že jsme sami spolehlivým spojencem. A to je možné jedině prostřednictvím plnění našich závazků, jako je například budování těžké brigády, která bude stát na nových bojových vozidlech pěchoty. Kromě toho nesmíme zapomenout, že bojiště se v posledních letech a desetiletích čím dál více přesouvá do kyberprostoru. Tam jisté přetahování probíhá neustále a já jsem vděčný, že máme i v tomto oboru vycvičené profesionály.

Ministerstvo obrany není s prominutím „jen servisní organizací AČR“, jeho role je podstatně širší. Co vše patří do jeho působnosti?

Kdybych to zobecnil, hlavním úkolem ministerstva obrany je zabezpečit obranu ČR. Toho docílíme jedině tak, když dotáhneme množství klíčových modernizačních projektů, od zmíněných BVP přes děla ráže NATO 155 mm až po moderní protiletadlový raketový systém Spyder. Bez těch se neobejdeme. Kromě té obvyklé a lehko představitelné agendy bych ale ještě zmínil, že postupem času je role resortu čím dál větší v oblasti podpory českého obranného průmyslu. Toto téma ještě nabylo na důležitosti v době, kdy je většina ekonomiky pod tíhou koronavirových opatření. Bezpečnostní průmysl má v Česku dlouhou tradici a máme spoustu světoznámých a špičkových výrobků. Dává navíc práci desetitisícům lidí. Je naším zájmem, abychom společně zvládli i současné těžké období.

V rámci Bezpečnostní rady státu předsedáte Výboru pro obranné plánování, nedochází zde k duplicitě s Vaší prací ministra obrany?

V žádném případě. Abychom se dokázali ubránit, musíme mít i jasné a splnitelné plány. A protože obrana vždycky musí stát hlavně na profesionální armádě, je postavení ministra obrany v čele tohoto výboru logické.

Zhoršená bezpečnostní situace v Evropě dolehla na ČR zatím jen okrajově. Přesto se musíme věnovat plné škále hrozeb, s nimiž se kontinent potýká. Nelze podceňovat ani případné vojenské hrozby, píše se ve shrnutí Auditu národní bezpečnosti, který vznikl v roce 2016. Plněním úkolů, které z Auditu vyplývají, se nedávno zabývala vláda. Konstatovala, že se je daří realizovat. Nicméně mezitím došlo ke změně na mezinárodní scéně, které jsou podle Vás hlavní bezpečnostní hrozby, jimž dnes čelíme a na něž musíme být připraveni?

V současnosti většinu naší pozornosti věnujeme boji s pandemií. Hybridní hrozby, které jsem již zmiňoval, ale nikam nezmizely. To stejné se týká terorismu a nelegální migrace. Nadále děláme vše pro to, abychom tyto hrozby minimalizovali, například tím, že vojáci AČR účastí v zahraničních operacích pomáhají terorismus a nelegální migraci zastavovat již v místě jejich vzniku.

Takže šetřit na armádě i za současné situace by nebylo správné?

Šetřit na armádě právě v této době by bylo to nejhorší, co bychom mohli udělat. Bylo by to krátkozraké a mohlo by se nám to později vrátit v negativním smyslu. Proto jsem rád, že naši nejvyšší ústavní činitelé zvyšování výdajů na armádu podporují.

AČR se nachází v čase její modernizace, což má své oprávněné důvody. Se zastaralou technikou, obrazně řečeno, díru do světa neuděláme. Nicméně, potřebujeme vše, co je naplánováno, a máme pro využití nové techniky odpovídající personální zázemí?

Od doby, co se armáda profesionalizovala, ve všech oblastech působí špičkoví odborníci, kteří by patřili k těm nejlepším i v civilní sféře. V případě, že nějaká odbornost není dostatečně naplněná početně, armáda reaguje tím, že v rámci náboru potenciálním zájemcům nabízí takové podmínky, aby měli motivaci stát se profesionálními vojáky.

Nakolik se na jejím přezbrojování podílí český obranný a bezpečnostní průmysl?

Za dobu mého působení v čele ministerstva jsme zadali 90 procent všech zakázek českým firmám. I u těch největších vyzbrojovacích projektů v řádu miliard a desítek miliard korun, kde dodavatelé jsou ze zahraničí, protože náš průmysl třeba vrtulníky nebo BVP nenabízí, trváme na minimálně třetinovém zapojení domácích firem. Například u aktuálně probíhajícího tendru na pásová bojová vozidla pěchoty požadujeme, aby tento podíl byl dokonce v rozsahu minimálně 40 procent. Podíl a forma zapojení jsou pak jedním z důležitých kritérií při vyhodnocování nabídek. A je dobře, že zahraniční uchazeči nabízejí sofistikované programy průmyslové spolupráce, které se neomezují na prosté dodání komponent a jejich smontování v českých závodech. Vědí, že preferujeme transfer technologií a výroby.

Je to podle Vás dostatečné? V rozhovoru CzechIndustry s prezidentem AOBP v minulém roce zaznělo, že mnohdy raději dáváme přednost levnějším a tedy i méně kvalitním zahraničním výrobkům před špičkovou domácí technikou, která je pak zákonitě dražší.

Myslím, že ta čísla o podílu českých firem na zakázkách resortu hovoří za vše. Nezapomínejte navíc na to, že možnost podílet se na těch nejvýznamnějších modernizačních projektech, nepřináší našim společnostem pouze finanční příležitost, ale také díky tomu získávají špičkové know-how, které pak mohou využít ve svých jiných aktivitách.

Je náš obranný a bezpečnostní průmysl schopný pokrýt potřeby armády v případě mimořádné situace?

Český obranný a bezpečnostní průmysl prošel za léta své existence několika etapami, přičemž jeho nynější kapacity jsou vysoce specializované, poskytující v konkrétních segmentech unikátní a prověřené technologie. Avšak díky této specializaci není jednoduše možné pokrýt z hlediska materiálního zabezpečení veškeré armádní potřeby z domácích zdrojů. Jinými slovy - existují oblasti výroby, které čeští výrobci nepokrývají. V případě mimořádných událostí jsou hlavními kapacitami pro pokrytí našich potřeb státní podniky zřizované resortem obrany. Ty existují právě proto, aby v případě nouze poskytovaly 100 procent své produkce státu. Druhým stupněm jsou pak soukromé společnosti, které figurují jako strategičtí dodavatelé. Na zdokonalování celého systému dlouhodobě pracujeme, aby u materiálu klíčového pro naši obranyschopnost existoval spolehlivý mechanismus, jak zabezpečit dodávky v požadované minimální výši.

Česká republika chce patřit mezi 20 nejinovativnějších zemní světa.  Nakolik se daří využívat v obranném sektoru digitalizaci a umělou inteligenci?

Obranný nebo třeba letecký průmysl patří k těm sektorům, v nichž se u nás úspěšně daří zavádět digitalizaci a automatizaci výroby. Důvodem je zejména to, že obě tato odvětví jsou charakteristická nutností vysoké přesnosti výroby a také značnými náklady na provoz. Zavádění nových technologií a využívání umělé inteligence dokáže vývoj i výrobu znatelně zpřesnit, urychlit a přitom snížit výrobní náklady. A s koronavirem jsou digitalizace a umělá inteligence aktuálnější o to více. Firmy hledají cesty ke snížení závislosti na lidském faktoru a musí se vyrovnat s omezením týkajícím se sociálního odstupu pracovníků.

Druhým aspektem je pak přímé využívání digitalizace a umělé inteligence v technickém vybavení armády. Digitální technologie tak dnes prostupují takřka vše od osobní výstroje vojáka, přes bojová vozidla vybavená nejrůznějšími čidly, senzory, datovými kabely a komunikačními přístroji až po sofistikovaná centra velení a řízení, která propojují a sledují jednotlivé prvky na bojišti. I proto máme na ministerstvu vytvořenou odbornou skupinu zaměřenou na umělou inteligenci a robotiku, která má za úkol generovat nápady a výzkumné návrhy v této oblasti. 

Do resortu ministerstva obrany patří, jak jste zmínil, státní podniky. V čem je podle Vás jejich hlavní význam z hlediska potřeb armády a ministerstva? 

Státní podniky založené Ministerstvem obrany zastávají klíčovou a strategickou roli při zajištění obranyschopnosti naší země. Česká republika v případě ohrožení musí mít k dispozici vlastní podniky, které zajistí základní vojenskou výrobu a údržbu vojenské techniky.

I když jsou primárně zaměřeny na sektor obrany, výsledky jejich práce mají nemalé uplatnění i v civilní sféře, jak je tomu v případě Vojenského technického ústavu, který, jak jsem se dočetl, je rámci Evropské unie jedním z největších pracovišť zabývajících se obranným a bezpečnostním výzkumem a vývojem. Je podle Vás správné, že se jedná o státní podnik, v čem jsou jeho hlavní přednosti z hlediska potřeb resortu obrany?

Považuji za správné, že státní podniky, a Vojenský technický ústav není výjimkou, nejsou izolovány v bublině obranného průmyslu, ale využívají synergií i pro aplikace pro civilní sektor. Pořád se ale jedná o činnost zaměřenou především na vnitřní bezpečnost, kde řada inovací je se sektorem obrany vzájemně přenositelných. Je dobře, že podniky jako Vojenský technický ústav máme a mají takovou prestiž. Jeho know-how a technologické schopnosti jsou pro nás těžko nahraditelné.   

V komentářích na roli a poslání NATO jsou dvě krajnosti, jednou je, že se jedná o agresivní pakt ve službách USA a druhou, která ho téměř „pohřbívá“, přesněji hovoří o potřebě evropských obranných sil. Není už přežitkem minulé doby, tedy soupeření mezi Východem a Západem?

Soupeření mezi Východem a Západem není úplným přežitkem. Stačí se podívat na dění v Bělorusku, na Ukrajině nebo u hranic pobaltských zemí. Rozdíl tkví především v tom, že v současnosti toto soupeření není tak okaté a otevřené, jako tomu bylo dříve. Rozhodně však odmítám tvrzení, že je NATO agresivním paktem. Zájmem všech třiceti členských zemí Aliance je společné zajištění jejich bezpečnosti a obrany. A při hlasování v NATO jsme si rovni. Stejný hlas mají USA, Česká republika nebo třeba Island. V oblasti aktivit pod hlavičkou EU je důležité, aby si Unie a NATO nekonkurovaly, ale vzájemně se doplňovaly. V takovém případě má obranná spolupráce v Evropě smysl.

Zdroj: Časopis CzechIndustry 3/2020