Sklo

Tu a tam se ještě uvádívá, podle vyprávění Plinia st., že sklo je vynálezem Féničanů, ve skutečnosti nejspíše s ním jen nejvíce obchodovali. Lze-li komu přisuzovati vynález skla, tedy, podle dosavadních dokladů, nejspíše starým Egypťanům, neboť v egyptských hrobech se skrčenými kostrami byly objeveny skleněné perly z doby asi 3500 př. Kr. Ještě dlouho potom nepostoupila sklářská technika staroegyptská nad výrobu perlí a jiných drobností. „Skleněná“ váza pocházející z r. 2800 př. Kr. je vyrobena z pouhého zárodku skla. Na kousku skla pocházejícího z majetku faraona Amenemheta III., z r. asi 1830 př. Kr., je zřetelně znát tehdejší sklářskou techniku: ze svazku tyčinek ze skla různých barev se formovaly různé tvary. Později se z takových tyčinek vyráběly i nádoby: tyčinky se buď nakladly kolem hliněného jádra a roztavily, nebo se do roztopené skloviny ponořilo jádro z formířského písku. Ještě později se naučili Egypťané sklo líti do forem. Foukání skla se objevuje až někdy k počátku našeho letopočtu. Staří Řekové v sklářské technice valně nepokročili, zato Římané učinili značný a rychlý pokrok, ač se sklářství věnovali dosti pozdě; podrobnosti římské techniky sklářské se však nedochovaly. Lépe jsme zpraveni o sklářské technice středověké, a to od Theofila Presbytera; ten podrobně popisuje ve svém technickém receptáři mj. sklářské peci a nářadí, výrobu okenních tabulek, různobarevného skla, nádob, lahví, píše i o tom, jak spravovati sklo rozbité. Z té doby (r. 1090) je také první zmínka o sklářích v Benátkách; benátské sklářství se začíná vzmáhat a nabývat pověsti světové však až v 13. století (tehdy byly skelné huti přesídleny na ostrov Murano). Bohaté zkušenosti benátské sklářské techniky sebral Florenťan Antonio Negri v knize L´arte vetraria (Umění sklářské) vyd. r. 1612 a stavší se sklářskou biblí. O sklářské technice psal již předtím Agricola ve svých Dvanáctero knihách o hornictví a hutnictví (1556). Proslavené benátské křišťálové sklo, jehož výroba byla tajemstvím, objevili znovu r. 1661 Angličané Clifford a Paulden. R. 1674 vynalezl Angličan Ravenscroft sklo flintové (olověné) pro optické přístroje. R. 1688 vynalezl francouzský sklář Lucas de Nehon lití zrcadlových desek (předtím se hotovila zrcadla foukáním). Počátkem 17. století se začalo porůznu topit v sklářských pecích uhlím (dotud jen dřívím), což mělo za následek, že se pánve musely přikrývat. Převrat ve výrobě skloviny nastal zavedením plynového regeneračního vytápění pánvi Fr. Siemensem (1858). První počátky strojové výroby ve sklářství se objevují v 20. letech 19. století v Americe (zprvu ve výrobě lisovaného zboží).

Duté sklo vyrobené odstřeďováním se objevuje r. 1808.

Foukané sklo již r. 1846 se pokusil Angličan W. Farthing usnadniti foukačům úmornou práci tím, že jim připravil pro píšťaly vzduch již stlačený. Dále šel Angličan Ashley roku 1886, snažil se nahradit foukání lahví prací foukacího stroje, ale nepodařilo se mu, co zamýšlel, nepodařilo se to ani Francouzi Boucherovi (r. 1895), problém rozřešil až americký sklář M. J. Owens, r. 1899, byť ne ještě zcela dokonale; teprve za součinnosti jiných se podařilo r. 1904 sestrojit lahvový automat. Nedlouho poté se objevil Westlakeův automat na výrobu žárovkových baněk. Neméně úmornou práci vytahování skleněných trubic zautomatizoval Danner svým strojem (r. 1917).

Lisované sklo vynalezl r. 1877 Friedrich Siemens.

Nerozbitné sklo. Podle vylíčení starořímského spisovatele Petronia prý dostal císař Tibertius kol. r. 30 po Kr. pohár z nerozbitného skla, jenže jak tato zpráva, tak i jiné z dalších století o n. s. jsou málo hodnověrné. Skutečně n. s. vyrobil až r. 1875 A. Royer de la Bastie.

Tabulové sklo. Soudíc z různých nálezů, bylo t. s. známo v době řím. císařství, šlo však jen o malé tabulky skla litého, průsvitného. Později se t. s. vyrábělo tak, že se vyfoukly nejprve koule, ty se zploštily v kotouče a z těch se vykrojovaly tabulky. Takto se mohly vyrábět jen tabulky malé, větší tabule se vyválcovaly z válce vyfouknutého a poté podél rozříznutého. Podle notářské smlouvy v majetku franc. sklářské rodiny D´Ormois je prý tento způsob původem český.

Počátky strojové výroby se objevují až na samém konci 19. století. Jako první se objevil stroj Seibertův (1899), po něm Fourcoultův (1902), Colburnův (1905) a Lubbersův (1905).

Zrcadlové sklo. Téměř do konce 17. století se z. s. vyrábělo jen foukáním, až r. 1688 zavedl francouzský sklář Lucas de Nehon lití. Tato nová technika se udržela v podstatě – drobná zlepšení nečítajíc – až do 30. let 20. století, kdy ji značně zlepšil francouzský sklářský technik Bicheraux, učiniv výrobní postup nepřetržitým. Ztužené (armované) sklo vynalezli Hyatt (1855), F. Siemens (1886), Bécoulet (1886), Appert (1893).