Vznik šlechty a její stupně
Nebylo rovnosti mezi českými lidmi ani v začátcích historické doby. Náčelník rodu měl výsadní postavení, měl moc nad členy rodu a vynikal i majetkem. Nerovnost rostla, když kmeny byly spojovány: tehdy se vzmáhala moc knížete, který však byl nucen služby svých věrných v bojích i v úřadech odměňovati udílením pozemkového majetku. Tak vznikaly soukromé velkostatky, ale zároveň z jejich držitelů se tvořila vrstva obyvatelstva, vyvýšená nad ostatní tímto majetkem a po případě i hodnostmi úředními a hodnostmi vojenskými. Původně se jmenovali prostě „první“ nebo „přední“ (totiž první mužové z kmene nebo z národa), brzy však dostali souhrnné jméno šlechta (ze slova německého znamenající rod).
S počátku nebylo rozdílu mezi šlechtici, ale brzy se rozlišovali podle velikosti majetku na bohatší a vyšší, kteří se zvali páni, a na menší statkáře, kteří sluli zemané neboli vládykové, později rytíři. Na počet jich daleko nebylo tolik jako ostatního obyvatelstva, ale významem záhy vynikli, osvojili si rozličná práva a brzy jenom oni představovali na zemském sněmu český národ ve smyslu politickém, připouštějíce občas podle okolností k sobě jenom ještě stav duchovenský (vysoké kněžstvo a bohaté kláštery) a také někdy města, jež vznikala od 13. století. Šlechtici měli svobodné statky, zapsané v zemských deskách, s právem vrchnostenským nad poddanými.
Tvrze a hrady
Od ostatního obyvatelstva se šlechta odlišovala také svým obydlím a způsobem života. Bydlila v tvrzích a hradech, které s počátku bývaly sice také jen dřevěné jako ostatní stavby, ale přece aspoň valy a náspy chráněné proti nepříteli. Později aspoň základy šlechtických sídel byly z kamene, a jakmile s městkou kulturou dostala se k nám ze západu znalost důkladnějšího stavitelství, i česká šlechta podle způsobu západoevropského stavěla si pevné kamenné hrady na vysokých skalách nebo na ostrozích obtékaných řekou, aby přístup do hradu byl možný zpravidla jenom s jedné strany a tam byl chráněn valy a příkopy se zdvihacím mostem. V 13. a 14. století bylo postaveno nejvíce takových hradů: Bezděz, Střekov, Radyně a veliké množství jiných.
Rytířská kultura, turnaje, potulní pěvci, německá jména šlechty, erby
Ze západu však přijímala šlechta i způsob života. Tehdejší šlechtic se chtěl jeviti rytířem: vyhýbaje se tělesné práci věnoval se jenom úřadům při královském dvoře a vojenskému životu a nebylo-li válek, aspoň pěstoval rytířské hry a zápasy čili turnaje. Mnozí s oblibou skládali básně a při zábavách na hradech přednášeli své písně s doprovodem hudby. Tuto módu šířili k nám potulní pěvci zvaní ve Francii troubadouři a v Německu minesängři.
Tato rytířská šlechta to právě byla, jež usazovala na svých statcích kolonisty z Německa, dávala jim rozličné výhody, aby jí za to mohli odváděti stálé platy za propůjčenou půdu, z nichž šlechta byla živa. Někteří rytíři se však neštítili ani lupičství přepadávajíce ze svých hradů sousedy i cestující obchodníky. Podle západního zvyku tato šlechta dokonce si poněmčovala jména (Markvart, Rožmberk – Rosenberg, Wartemberk, Lichtenburk, Šternberk), ačkoli mnohé rody uchovaly svoje česká jména (páni z Dubé, z Lipého, z Kravař).
Odznakem šlechtictví již v té době stal se erb čili znak; o erbech poučuje zvláštní nauka, zvaná heraldika, jako o rozvoji celého rodu šlechtického (ale v novější době i nešlechtického) poučuje rodopis neboli genealogie. Rytířství bylo původně zvláštní řád, určený pro pány, kteří při zvláštních příležitostech, jako při korunovaci, při vítězství apod. byli králem na rytíře pasováni; od 14. století však nižší šlechta (zemané, vládykové) byla nazývána rytíři na rozdíl proti pánům. Kdo se chtěl státi v té době šlechticem, musil dokázati svoji urozenost, že totiž už jeho děd a praděd byli vládykami. Nižší šlechtictví uděloval král. Až do 14. a 15. století i bohatý měšťan se mohl dostati do stavu šlechtického (nižšího) prostě tím, že si zakoupil statky a jako každý svobodný muž se jmenoval podle místa, kde bydlil, a vybral si svůj erb.
Vliv husitských válek na šlechtu; vzrůst mocných rodů; úpadek zemanstva. Renaisanční zámky bohatší život, vlastní panské hospodářství. Vliv šlechty ve státě
Husitské války způsobily některé změny též mezi šlechtou; hlavně ochudily malé venkovské zemany neboli vládyky, zato však povznesly některé mocné rody panské, jako byli páni z Hradce, z Rožmberka a jiní. Proto páni utvořili stav panský, uzavřený i proti nižší šlechtě; bez jejich svolení nemohl býti nikdo přijat do stavu panského.
Ostatně i do rytířského stavu byl přístup již těžší.
Stav panský nabyl veliké moci za slabé vlády králů z rodu jagailovského a na zemských sněmech rozhodoval o osudech země.
Šlechta po husitských válkách změnila naprosto i způsob života. Záliby v rytířství a v turnajích, jež kvetly u nás zejména za posledních Přemyslovců, vyšly již z módy. Mnohé hrady byly za válek zničeny a z ostatních se páni raději stěhovali se skal dolů, do svých poddanských vsí a měst. Tam si stavěli pohodlné rozsáhlé zámky ve slohu renaissančním obklopujíce je velikými a často nádhernými parky. Tito šlechtici cestovali hojně do západní Evropy, poznávali vyšší kulturní úroveň a zaváděli k nám bohatší a okázalý život. Na místo turnajů byly pořádány hlučné hony. Peníze k nákladnému životu čerpali šlechtici z hospodářství svých statků, na nichž už nepronajímali půdu poddaným, nýbrž vedli je ve vlastní režii (nákladu), zakládajíce četné dvory. Mnozí ještě zprvu (ke konci 15. a na počátku 16. století) žili skromněji a sami vedli správu svých statků. Ale časem ji nechávali úplně na starosti svým úředníkům. Přispívala k tomu i panující dynastie (rod) habsburská, která majíc styky s druhou habsburskou větví ve Španělsku, zaváděla k nám způsoby španělské, později – po třicetileté válce – způsoby italské. Mnozí z této šlechty byli ještě dobrými hospodáři, jako proslulí páni z Pernštejna, veliké statky měli Žerotínové, Trčkové, později Albrecht z Valdštejna aj. Mnozí však nevšímali si hospodářství, chtějíce jen, aby jim úředníci odváděli co nejvíce peněz na život v městech.
Po bitvě bělohorské: konfiskace statků domácí šlechty, německá správa na panstvích. Propast mezi šlechtou a poddanými. Dobří jednotlivci ze šlechty
Už před bělohorskou bitvou v 16. století mezi českou šlechtu dostalo se i mnoho cizinců, kteří v tehdejší hospodářské krisi (tísni) u nás kupovali si statky od šlechty domácí. Bylo sice zákonem nařízeno, že takový cizozemec, chtěl-li zakoupiti šlechtické statky, musil nejprve získati v Čechách právo obyvatelské a toho mohl nabýti jenom se svolením sněmovním. Ale toto svolení bylo sněmem občas udělováno paušálně a jindy cizozemci obcházeli toto nařízení: dali se totiž do některého města přijmout za měšťany a jako měšťané mohli zakoupit statky, aniž byli přijati za obyvatele. Za několik generací (pokolení) však už byli považováni za obyvatele království českého a splynuli se šlechtou. Větší příval cizinců nastal po bělohorské bitvě. Mnohé domácí rody šlechtické byly Ferdinandem II. odsouzeny, jejich statky zkonfiskovány (zabaveny); r. 1634 byly podobně zkonfiskovány rozsáhlé statky Albrechta z Valdštejna a jeho druhů. Konfiskované statky připadly císaři Ferdinandovi, který je však hned rozdával těm, kteří mu půjčili peníze na vedení války proti Čechům nebo kteří mu jinak ve válce pomáhali. To byli většinou cizinci. Tak veliká část velkostatků v Čechách i na Moravě dostala se do rukou cizí šlechty. I tituly se tehdy měnily; zůstalo sice ještě rozlišení na stav panský a rytířský, ale byl činěn rozdíl podle nových titulů na knížata, hrabata, svobodné pány neboli barony. Tito cizinci na své statky dosazovali také většinou cizí, německé úřednictvo.
I tam, kde zůstala ještě česká šlechta, napodobila tento cizácký vzor: např. Lobkovicové na Roudnici za třicetileté války a po ní ještě vedli správu svých statků česky, ale ke konci 17. století už také začali úřadovati německy. Od jiných cizích rodů, které se v té době usadily v Čechách, jako byli Schwarzenbergové na Českém Krumlově a později na Třeboni a mnoha jiných statcích, Fürstenbergové na Křivoklátě a jiní, nebylo lze očekávati nic lepšího. Mnozí šlechtici jen občas pobývali na svých statcích a spíše trávili čas ve Vídni v blízkosti císařského dvora, kde zastávali často vysoké úřady; i v Praze si stavěli nádherné paláce a utráceli peníze vytěžené z platů a roboty poddaných v Čechách a na Moravě. Panští úředníci pak si nepočínali k poddaným vždycky spravedlivě. Tím více rostla propast mezi poddanými a šlechtou a jejím úřednictvem a tato propast nemohla býti překlenuta ani ve dvou stoletích pozdějších. Až do převratu na většině šlechtických velkostatků i v krajinách ryze českých bylo úřadováno německy.
Nutno uznati, že byli také jednotlivci mezi šlechtou, kteří byli přáteli českého národa a měli pochopení pro české snahy. Osvědčili se v době obrozenské, kdy hájili český jazyk, jako hrabě Kinský, nebo pomáhali budovati české museum, jako hrabě Kašpar Šternberk. I v r. 1848, kdy český lid po prvé začal vystupovati jako politický činitel, byli někteří šlechtici na české straně, i později, v druhé polovině 19 století, kdy čeští poslanci z lidu již zasedali ve vídeňské říšské radě, pracovali v dohodě s některými šlechtici (hr. Harrach, hr. Clam Martinic). Ale i když zvážíme zásluhy těchto jednotlivců velmi spravedlivě – a v historii nutno posuzovati celý vývoj jenom pravdivě a spravedlivě – musíme říci, že v celku šlechta jen velmi málo vykonala ve prospěch českého národa.
Neboť to byl stav, který po několik století měl téměř všechnu politickou moc, měl většinou pozemkového majetku, ale neužíval toho na povznesení ostatních vrstev národa, nýbrž spíše k jejich útlaku, zejména lidu venkovského.
Zrušení šlechtických titulů
Což divu, že po převratu bylo aspoň z části zúčtováno se šlechtou, aby přestaly její výsady, nijak nezasloužené. V prosinci r. 1918 zákonem Národního shromáždění byly zrušeny šlechtické tituly.
Později, r. 1924, byl odstraněn také fideikomis (svěřenské panství) a pozemkovou reformou byly napraveny křivdy v pozemkovém vlastnictví, v němž po tolik staletí převládala šlechta.
Dr. Václav Černý, 1930
