Slováci jen tiše závidí, Česko se stává tankovacím rájem

Komentář Lukáše Kovandy

 „Slováci jen tiše závidí, Česko se stává tankovacím rájem,“ píší slovenská média. Do Česka jezdí houfně tankovat nejen Slováci, ale i Němci a Rakušani – český stát ovšem na levné naftě přichází o 17 miliard korun ročně.

Cizinci v současnosti jezdí v nebývalé míře tankovat do Česka, zejména pak naftu. Česko má totiž nyní podle dat Evropské komise čtvrtou nejnižší cenu nafty v EU. Levněji ji tankují pouze na Maltě, v Bulharsku a v Litvě. Všechny země, jež s Českem sousedí, včetně Polska, ji tedy mají dražší.

Důvodem levné nafty v ČR je fakt, že v porovnání ještě s rokem 2020 je nyní zhruba o tři koruny na litr levnější jen z důvodu snížení spotřební daně z ní. První snížení daně se uskutečnilo začátkem roku 2021, o korunu na litr. K dalšímu pak došlo loni v červnu, o 1,50 Kč na litr. Když zohledníme ještě související o něco nižší DPH, je litr nafty celkově skutečně o zhruba tři koruny na litr levnější než ještě roku 2020. „Slováci jen tiše závidí, Česko se stává tankovacím rájem,“ píší proto slovenská média (zde, viz též obrázek níže).

Český stát ovšem výrazným zlevněním nafty o tři koruny na litr přichází ročně o zhruba 17 miliard korun. Určitá část z tohoto výpadku se ovšem státu vrací právě proto, že v Česku tankují také tedy Slováci, Rakušani nebo Němci, kteří tak tím pádem v Česku platí i spotřební daň a související DPH. Češi pak mají slabší tendenci než jindy jezdit tankovat do zahraničí. Dokonce se jim nyní nevyplácí ani tankovat naftu v Polsku, kam si pro ni tradičně jezdili.

V polovině prázdnin, od srpna, se ovšem spotřební daň z nafty zřejmě vrátí na úroveň z doby před loňským červnem, tedy bude o 1,50 Kč na litr vyšší. Česko by ale i tak mělo osmou nejnižší cenu nafty v EU. V pomyslném žebříčku zemí EU podle nejnižších cen nafty by se před něj dostaly ještě Rumunsko, Kypr, Polsko a Lotyšsko. Ceny na Slovensku, v Maďarsku, Německu či Rakousku by byly i nadále vyšší než v ČR.

Cena nafty v Česku bude však oproti naftě v Polsku i po zvýšení spotřební daně dražší jen poměrně nepatrně, maximálně v rozsahu nižších desítek haléřů na litr. Takový rozdíl neohrožuje konkurenceschopnost českých dopravců, protože cena nafty zůstane víceméně srovnatelná s Polskem. Sdružení dopravců Česmad Bohemia však přesto varuje, že zvýšení daně je o jejich nynější konkurenceschopnost připraví. To však tedy data příliš nepotvrzují.

Pokuta za předčasné splacení hypotéky trestá zodpovědnost a svědomitost

Banky si umí riziko ošetřit samy, stát k tomu nepotřebují.

Zisk tuzemských bank a spořitelen byl loni rekordní, poprvé v historii překonal psychologickou hranici 100 miliard korun. Nyní se ale od části politické reprezentace najednou dozvídáme, že banky na tom ve skutečnosti byly hůře, než být mohly, neboť nemohly a nemohou pokutovat své klienty za předčasné splacení hypotéky. Je třeba se tak prý vrátit ke starým pořádkům, kdy banky takto své klienty trestat mohly.

Vláda ostatně ještě loni měla za to, že banky dosahují mimořádných zisků. Takže zavedla daň z mimořádných zisků, již uvalila na šest největších bank. Chtěla touto daní vybrat přes třicet miliard korun navíc, nakonec to však může být jen desetina zamýšlené částky. Jenže to není nic překvapivého. Na to, že se nepodaří vybrat vysněnou sumu, mnozí upozorňovali právě už loni. Potvrzuje se, že není tak snadné spoutávat svobodné podnikání bank, jak se politikům zdá. To je však neodrazuje od toho, aby se do bankovního trhu nepokusili zasáhnout opětovně – a tentokrát v souladu s přáním bank. A to právě legislativním ukotvením pokutování za předčasné splacení hypotéky. Je to zvláštní. Když ještě nedávno politici mínili, že banky mají mimořádné zisky, proč najednou soudí, že je jim třeba se ziskovostí pomáhat. Na úkor běžného klienta banky, řadového občana.

Kdo tedy od příštího roku splatí hypotéku v době fixace dříve, než mu určuje řádně sjednaný splátkový kalendář, dočká se pokuty. Pokuta bude činit až dvě procenta z předčasně splacené části celkové výše úvěru. Pokuta tak může činit třeba i vyšší desetitisíce, ba stovky tisíc korun, místo nynějšího administrativního poplatku maximálně jen několika stovek korun. Poslanci budou návrh příslušné legislativy, který již schválila vláda, projednávat zřejmě v tomto týdnu.

Banky dnes ví o svých klientech pomalu více než jejich nejbližší. Není problém, aby si u každého klienta spočítaly pravděpodobnost, že hypotéku kdykoli splatí předčasně, třeba i za účelem refinancování. Jenže takové počítání banky něco stojí. Je proto levnější – a lákavější – prolobovat si u státu pokutu za předčasné splacení a ušetřené peníze rozdělit třeba na bonusech managementu.

Stát v žádném případě nemá suplovat roli bank. Je to jejich vlastní byznys; ony musí posoudit rizikovost každého klienta, včetně rizika předčasného splacení dluhu. A podle toho mu úvěr – třeba hypotéku – nacenit. Informací k tomu mají – ze zákona – více než dost.

Pokud jim stát prosadí pokutu za předčasné splacení, jde tím pádem proti zájmu klienta, tedy proti zájmu řadových občanů. Plošně – totiž legislativně – zavedené poplatky za předčasné splacení totiž banky chrání před konkurenčním bojem v této doméně; tedy v doméně ošetření rizikovosti klienta. Pro bankéře je pohodlnější přenést věc na stát, aby tak zůstali v této doméně uchráněni před konkurenčním tlakem. Vždyť co kdyby nějaká konkurenční banka přišla s lepší metodou vyhodnocování rizika klienta? To by mu pak mohla dát nižší úrok na hypotéce a flexibilnější podmínky! Proč tohle riskovat. Lepší je vtáhnout do věci stát, s jeho aktivní účastí se „kartelově“ dohodnout na plošné pokutě a mít klid.

Jenže právě z konkurenčního boje mezi bankami – i v doméně vyhodnocování rizika klienta – by profitoval řadový občan. Mohl by pak mít hypotéku levněji a flexibilněji, než pokud si banky prosadí pokutování. Proč? Protože konkurenční boj by k tomu banky dotlačil – i když by pak třeba nezbylo tolik na bonusy managementu.

Pokutování za předčasné splacení je vlastně v důsledku státem posvěceným neodůvodněným předáním peněz klientů do kapes bank.

Připomíná to volání odborů, ať se plošně uzákoní kratší pracovní doba, nebo dokonce čtyřdenní pracovní týden. Ale proč ta plošnost a uzákonění? Ať si každá firma – v rámci konkurenčního boje, tentokrát o pracovníky – určí, zda svým zaměstnancům umožní kratší pracovní dobu. Pokud bude i nadále zisková, proč ne. Stejně tak si banka může dát za předčasné splacení hypotéky pokutu třeba deset milionu korun, když se na tom předem domluví s klientem. Pokud u ní klient i tak zůstane a pokud zůstane i tak zisková, proč ne.

V žádném případě do toho ale banky nemají tahat stát, aby jim garantoval svého druhu výpalné.

Jde i o morální princip. Stát má pokutovat a prosazovat pokutování celospolečensky objektivně škodlivého jednání, jako je překročení rychlostního limitu při jízdě obcí. Stát ale nemá do legislativy zavádět pokutování celospolečensky příkladného, zodpovědného a svědomitého jednání, jako je právě předčasné splacení dluhu. (1.7.2023)