.jpg?s3=1)
Komentáře Lukáše Kovandy
Poslední naděje důchodců na vyšší penze padla. Ústavní soud nepřekvapivě zamítl stížnost ANO na loňské snížení mimořádné valorizace. Verdikt je třeba respektovat, navíc když k němu soudci dospěli jasnou většinou 12:3. Přesto je třeba opět, i po vynesení rozsudku, říci, že loňská lednová inflace byla sice vysoká, dokonce historicky rekordně, ne však nečekaně vysoká.
Každý si může ověřit, že třeba ČNB začátkem listopadu 2022 prognózovala pro období od října 2022 do března 2023 vyšší míry inflace, než jaké nastaly a zejména než jaké průběžně prognózovala začátkem února 2023. Přitom teprve po zveřejnění únorové prognózy – z hlediska inflace příznivější, než byla ta listopadová – se vláda jala valorizaci ponížit. Proč se tak ale nerozhodla učinit už na základě zmíněné prognózy z listopadu 2022? Ústavní soud podotýká, že v této věci měla být vláda pečlivější. To je asi právnický eufemismus pro jednání, které sice nebylo v kolizi s literou práva, ale s jeho duchem.
Sami politici rádi vyzdvihují předvídatelnost práva. Snaha o ni by měla být oním duchem zákona. Nelze ji vždy vměstnat do striktních paragrafových znění, ale tím důsledněji by na ni měl zákonodárce dbát.
Pokud měla tedy vláda byť jen podezření, že loňská lednová inflace vyskočí tak, že bude třeba zvláštním zásahem ponížit od ní odvislou mimořádnou valorizaci, měla na to – v rámci předvídatelnosti – veřejnost upozornit předem. A dané podezření i ve vládních kruzích mohlo – a mělo – vyvstat už v první polovině listopadu 2022. V odborné ekonomické obci vyvstávalo.
Jestliže ovšem takové podezření nikdo z vlády nedeklaroval a až do první poloviny února 2023 se vládní politici tvářili, že mimořádná valorizace proběhne beze změn, znamená to buď, že podcenili možnost, jež nebyla tak nepravděpodobná (což svědčí o nekompetentnosti), nebo že o takové možnosti dobře věděli, ale z jiných důvodů – zejména politických – se tvářili, že o ní nic nevědí. Aby pak mohli hrát zaskočené.
Takový okamžik nastal v únoru 2023, po zveřejnění lednové inflace, kdy už ale bylo po prezidentské volbě. Možná, že právě toto byl ten stěžejní moment. Politicky plně pochopitelný: oznámení o osekání penzí před koncem prezidentské volby by totiž bylo vodou na mlýn kandidátovi opozice.
Právně též košer, jak potvrdili soudci. Volič sám musí rozhodnout, zda to bylo košer nejen z hlediska litery, ale i ducha zákona.
Ústavní soud zamítl stížnost poslanců ANO
Ústavní soud zamítl stížnost poslanců ANO, loňské snížení mimořádné valorizace penzí platí beze zbytku. Verdikt soudu přivítají ratingové agentury, nelze jej však přeceňovat – stav tuzemských veřejných financí zásadněji nezlepší.
Ústavní soud zamítl stížnost poslanců opozičního hnutí ANO ohledně ponížení loňské mimořádné valorizace důchodů. Tím pádem definitivně stvrdil, že důchodci si loni z hlediska vývoje svých reálných příjmů pohoršili nejvýrazněji za posledních více než deset let. Ponížení mimořádné valorizace totiž znamená, že loňský růst průměrné penze zaostal za růstem hladiny spotřebitelských cen, jemuž čelí průměrný starobní důchodce. Navýšení penzí přitom zaostalo za růstem cen, jemuž důchodci čelí, nejvýrazněji od roku 2012.
Vládě tím bezpochyby „spadl kámen ze srdce“, neboť při jiném rozhodnutí Ústavního soudu by hrozilo, že kabinet fakticky překročí zákonný schodek státního rozpočtu, schválený pro loňský rok ve výši 295 miliard korun. Státní rozpočet loni hospodařil s deficitem necelých 289 miliard korun. Stát ovšem na penzích díky ponížení valorizace ušetřil takřka dvacet miliard korun. Pokud by k této úspoře nedošlo, stát by tak zákonně povolený schodek překročil o zhruba třináct miliard korun. Muselo by tudíž dojít k novelizaci loni platného rozpočtového zákona.
Rozhodnutí soudu přivítají i mezinárodní ratingové agentury, neboť tím klesá dlouhodobá zátěž na veřejné finance. Pokud by dnes soud rozhodl jinak, veřejné finance by v příštích až dvaceti letech musely počítat s každoročně navýšenými výdaji v aktuální souhrnné výši odpovídající zhruba 400 miliardám korun. Při prostém rozpočtení této sumy na dvacet let je výsledkem suma průměrně přibližně 20 miliard korun ročně. I pokud by musela být vyplácena, pokud by tedy Ústavní stížnost přijal, neznamenalo by to zásadnější zhoršení stavu tuzemských veřejných financí, a samo o sobě zřejmě ani ratingu České republiky ne.
Nelze tedy tvrdit, že verdikt Ústavního soudu jakkoli výrazněji přispívá k dlouhodobému ozdravení tuzemských veřejných financí. Z hlediska veřejných financí i ratingových agentur je jistě příznivý, ovšem tento vliv nelze přeceňovat – ani krátkodobě, ani dlouhodobě.
Euro naši bezpečnost nezvýší, důležitější jsou vztahy s Trumpem
Současnou debatu o přijetí eura v Česku od těch předešlých odlišuje zejména to, že probíhá v kontextu výrazně proměněné, zhoršené, geopolitické situace. Válka na Ukrajině nebo stále dosti napjaté vztahy Spojených států – a potažmo Západu – s Čínou v mnohých zesilují emoci určité touhy pevněji a těsněji přináležet k Západu. Klíčovým z pout má být právě euro. Vždyť jím platí podstatná část západní Evropy a po dolaru představuje světově druhou nejrozšířenější rezervní měnu.
Lidsky plně pochopitelná emoce však v chladných datech a racionálním rozmyslu oporu nenalézá. Jakkoli to může znít neintuitivně, euro Českou republiku k Západu jakkoli těsněji nepřivine, a to ani bezpečnostně, ani obchodně.
Opravdu podstatným faktorem bezpečnosti Česka zato bude postoj budoucího amerického prezidenta. Pravděpodobnost, že to bude opět Donald Trump, stoupá. I kvůli jeho drtivému vítězství v republikánských primárkách v Iowě minulý týden.
Svět se na Trumpův návrat do Bílého domu už připravuje. Tedy snad až na hlavu Evropské centrální banky Christine Lagardeovou, „šéfku eura“. Ta předminulý týden – i s přihlédnutím k její vysoce apolitické pozici poměrně neprofesionálně a hlavně neprozíravě – pronesla, že „Trump jednoznačně představuje hrozbu“.
To estonská premiérka Kaja Kallasová tedy jedná mnohem prozíravěji. Při své nedávné, listopadové návštěvě Washingtonu se kromě představitelů stávající americké administrativy neopomněla setkat také s klíčovými Trumpovými spojenci. Zavítala například na půdu vlivného konzervativního think-tanku Heritage Foundation. Ten bude mít v případě Trumpova znovuzvolení zásadní vliv na přijímaná opatření a prosazované reformy washingtonské administrativy. Kallasová tam zdůraznila, že válčení Ukrajinců proti ruské agresi je bojem za celý svobodný svět. Jinými slovy, snažila se ovlivnit lidi, kteří už brzy mohou mít zásadní vliv na amerického prezidenta, aby ten s návratem do Bílého domu zásadně neměnil dosavadní linii Bidenovy administrativy. Estonsko by totiž mohlo být po Ukrajině „další na řadě“, jestliže by prezident Trump odmítl dále Kyjev podporovat.
Estonsko si – na rozdíl od šéfky ECB – dobře uvědomuje, jak zásadní může být získat Trumpa na svoji stranu a kultivovat vztah s ním a jeho lidmi. I pro českou bezpečnost mohou být brzy zásadní dvě věci: dobré vztahy s Trumpem a plnění závazků vůči NATO, tedy zejména ona 2 % HDP každoročně vyčleňovaná na armádu. Ta dobré vztahy s Trumpem podpoří jako máloco jiného.
Také proto je ovšem nyní zcela nemístné řešit vstup Česka do eurozóny. A nejen z toho důvodu, že „šéfka eura“ se dopouští nemístních výroků, jež potenciálně ohrožují bezpečnost Česka. Vstup do eurozóny by Česko přišel na nemalé desítky miliard korun jen na „vstupních nákladech“ a potenciálně by tak mohl ohrozit plnění finančních závazků vůči NATO. A narušit tak dobré vztahy s Trumpem.
Pokud se Trump rozhodne opustit NATO, jak dříve hrozil, to poslední, co ho bude zajímat, je, zda Česko platí eurem nebo korunou. Euro tudíž, nalijme si čistého vína, není žádnou bezpečnostní pojistkou vůbec ničeho. Pokud už něco, tak s ohledem na zmíněný nešťastný výrok Lagardeové Evropská centrální banka dokonce bezpečnost Česka spíše podrývá, než aby ji upevňovala.
Euro ovšem nejen, že Česko nespoutá se Západem těsněji z hlediska bezpečnostního, ale dokonce ani z hlediska obchodního, a potažmo ekonomického. I když jde opět oblíbenou tezi zastánců eura, kterou se snaží „hrát na city“ veřejnosti už léta, zvláště intenzivně však v této zjitřené době.
Z pohledu příznivců přijetí eura zdrcující studie vyšla loni v zářijovém vydání prestižního vědeckého žurnálu Journal of International Money and Finance. Efekt eura na růst vzájemného obchodu členských zemí měnové unie je podle ní v zásadě nulový.
Takže například z hlediska intenzity obchodu Česka a Německa je vlastně jedno, zda Česko platí eurem nebo korunou. Přitom klíčovým argumentem příznivců eura v uplynulém čtvrtstoletí bylo právě to, že euro povzbudí zahraniční obchod Česka v rámci eurozóny a v rámci EU. Tento argument však zmíněná studie vyvrací s tím, že k němu předešlí odborní autoři dospěli prostřednictvím již překonaného, z dnešního hlediska tedy nesprávného metodického přístupu.
Navíc, stěžejními pilíři fungování eurozóny a eura uplynulých desetiletí byly relativně levné ruské energie, zejména plyn, a špinavé, ale též levné uhlí. Ty poháněly německou průmyslovou a exportní mašinu. Poháněla ji také slabší měna, poněvadž euro je slabší, než by byla marka. A to proto, že na rozdíl od marky zahrnuje ekonomicky upadající země v čele s Itálií, jejichž úpadek euro v bludném kruhu z velké části způsobuje.
Přebytky vytvořené německou průmyslovou a exportní mašinou sanovaly jižní křídlo eurozóny, země typu Itálie či Řecka, a to přímo či nepřímo a na dluh, otevřeně i zastřeně skrze Evropskou centrální banku. I když je totiž euro Německu slabší, než by byla marka, zůstává stále příliš silné pro méně produktivní země typu Itálie, takže zásadně přispívá k jejich úpadku, a tedy nutnosti sanace Německem.
Německou mašinu poháněly ovšem nejen levné ruské energie a slabší měna, ale také někdejší západoněmecká vysoce konkurenceschopná, prvotřídní průmyslová báze vybudovaná ale převážně v době před pádem železné opony, postavená z velké části na uhlí coby další klíčové energii. Do karet německé mašině hrála konečně také absence globálního rivala, jakým se ovšem nyní stala například Čína v oblasti elektromobility.
S probíhajícím odklonem od ruského plynu a špinavého uhlí a s nástupem Energiewende, Green Dealu a globálně elektromobility se vytrácejí pohony německé mašiny, tedy i pohony eura a eurozóny jako takové.
Což je ovšem jen další podstatný důvod nevidět v euru jakkoli pevné pouto k Západu. Možná takovým poutem zůstává v idealizujících představách některých nostalgiků, avšak ty doby jsou passé – napíše se už rok 2004.
Pětkrát více Čechů euro určitě nechce, než kolik jich jej rozhodně chce
Z lednového průzkumu Medianu je zřejmé, že stoupenci eura musí přijít s novými argumenty v jeho prospěch; otázkou je, zda je ještě mají kde brát.
Letošní kolo debaty o přijetí eura a argumenty jeho příznivců zatím nechávají Čechy chladnými. Jejich podpora přijetí jednotné evropské měny se oproti minulosti příliš nemění. O osobním prospěchu z přijetí eura je totiž přesvědčeno jen 21 % z nich, z toho pouze 8 % to tvrdí s určitostí.
Více než pětkrát tolik Čechů, 42 %, ovšem zase s určitostí říká, že by jim euro osobně nijak neprospělo. To vše ukazuje lednový průzkum Medianu pro Český rozhlas, zveřejněný (zde).
Stoupenci přijetí eura tak budou muset nabídnout veřejnosti nové argumenty. Ovšem těžko říci, zda mají kde brát.
Finanční přínosy eura jsou totiž spíše mikroekonomického rázu a navíc v čase klesají (kvůli měnovým aplikacím v chytrých mobilech, jež zlevňují a zpohodlňují směnu měn, nově kvůli možnosti českých firem účtovat v euru,…); v podstatě jde o již konečný a smrskávající se účet. Přínosy eura se budou hledat stále hůře.
Finanční náklady eura jsou zato spíše makroekonomického rázu a jejich účet je otevřený a v čase narůstající. Země EU s eurem se totiž zadlužují více a rychleji než ty bez eura a jejich rating se přitom převážně zhoršuje, zatímco rating zemí EU bez eura se zlepšuje. Náklady eura se tudíž jeho kritikům budou hledat stále snáze.
„Suchej únor“ připraví prodejce alkoholu o miliardu korun
„Suchej únor“ letos připraví prodejce alkoholu o více než miliardu korun, stát přijde o odpovídající daňový příjem.
Češi ovšem i tak za alkohol utratí nejvíce v historii, poprvé v historii zhruba 120 miliard korun.
Populární akce „Suchej únor“, zdá se, narazila na svůj strop. Přesto však nadále představuje problém pro prodejce alkoholu. Ať už se jedná o hospody či hypermarkety. Zvláště hospody, předně ty venkovské, jsou přitom letos zasaženy růstem DPH z čepovaného piva.
Loni se akce „Suchej únor“ aktivně zúčastnilo zhruba třináct procent dospělé populace ČR, tedy nějakých 900 tisíc lidí. To je sice obstojné číslo, avšak shodné s údajem z roku 2022. Přitom v letech 2017 až 2022 obliba akce výrazně narůstala, postupně z úrovně tří procent zapojené dospělé populace na úroveň zmíněných deseti procent.
Kvůli existenci akce, při níž se Češi na celý druhý měsíc roku (a někteří i na déle) vzdávají konzumace alkoholických nápojů, přicházejí ve střednědobém pohledu prodejci alkoholu o stále méně zanedbatelnou část svých tržeb. Letos lze jejich ztrátu způsobenou akcí „Suchej únor“ vyčíslit na zhruba půl miliardy korun.
Ze zprávy Alkofakta 2020, kterou sestavili organizátoři akce „Suchej únor“ a Ladislav Csémy z Národního ústavu duševního zdraví, vyplývá, že přibližně 90 procentům účastníků akce se podaří její cíl naplnit.
Za alkoholické nápoje lidé v Česku podle nejnovějších dat Eurostatu – za rok 2022 – utratili 108,8 miliardy korun ročně. Loni to odhadem bylo 115 miliard korun, letos to bude zhruba 120 miliard, i kvůli inflaci. To je přibližně 14 tisíc korun v přepočtu na dospělou osobu. Měsíčně jde tedy o přibližně 1200 korun na osobu.
Akce „Suchej únor“ se ovšem budou účastnit spíše ti konzumenti alkoholu, kterým relativně více záleží na životosprávě, pročež i jejich konzumace alkoholu je i bez akce „Suchej únor“ podprůměrná. Jejich měsíční výdaje za alkohol činí průměrně zhruba 850 korun, nikoli 1200 korun.
Pokud tito lidé dodrží „Suchej únor“ jako v minulých letech i letos, připraví prodejce alkoholu po celé ČR během právě začínajícího letošního února o takřka 700 milionů korun. To plyne z toho, že 810 tisíc účastníků „Sucháče“, kteří akci úspěšně zvládnou, si tím pádem „odpustí“ výdaje za alkohol v průměru 850 korun, tedy dohromady za necelých 690 milionů korun.
Navíc, u deseti procent účastníků akce, kteří se do ní rozhodli zapojit, ale nakonec její cíl nenaplnili, lze na základě údajů z minulých ročníků předpokládat nulovou spotřebu alkoholu alespoň po část letošního února. Pokud tito lidé utratili v průměru za alkohol zhruba poloviční částku, než jakou by utratili nebýt jejich (byť nakonec ne zcela úspěšného) zapojení se do akce „Suchej únor“, jedná se o dalších zhruba 38 milionů korun ztráty pro prodejce alkoholu.
Podle zmíněné zprávy Alkofakta 2020 však část účastníků akce drží „Suchej únor“ i během března, dubna či května. Ještě v květnu se alkoholu nedotkne dvanáct procent účastníků akce, což odpovídá 108 tisícům osob. Ještě více lidí zřejmě logicky vydrží alkohol nekonzumovat v březnu a dubnu. Takže tito lidé v souhrnu připraví prodejce alkoholu počínaje březnem až do konce letošního roku v souhrnu o dalších zhruba 350 milionů korun.
Sečteno, podtrženo, „Suchej únor“ letos prodejce alkoholu připraví o bezmála 1,1 miliardy korun.
Se ztrátou musí počítat také stát, třeba proto, že vybere méně na spotřební dani z lihovin, piva či některých vín.
Radovat se z akce „Suchej únor“ zato ale mohou třeba prodejci stále populárnějších domácích limonád a dalších nealkoholických nápojů. Těm tržby naopak díky ní rostou, neboť část konzumentů si místo alkoholického nápoje koupí právě nějaké „nealko“.
Česká ekonomika je stále „jako cedník“
Z okolních zemí zůstává jedinou, z níž lidmi vytvořené bohatství masivně mizí bez náhrady do zahraničí, vyplývá z dat Světové banky.
Aktuální data jednoznačně potvrzují postavení české ekonomiky jako vysoce „odtokového“ hospodářství. Objem vytvořeného bohatství, které z České republiky bez náhrady mizí do zahraničí, je v posledních letech tak značný, že zemi náleží nelichotivé přední příčky ve světovém žebříčku podle právě rozsahu odtoku bohatství.
V roce 2022 bylo Česko mezi okolními zeměmi jedinou, jejíž obyvatelé měli k dispozici méně bohatství, než kolik reálně vytvořili, a to pouze zhruba 96 procent. Hrubý národní důchod v přepočtu na osobu totiž zaostal za hrubým domácím produktem v přepočtu na osobu, jak ukazují data Světové banky (viz tabulka níže).
Pro srovnání, takoví Němci disponovali přibližně 110 procenty bohatství, které na svém území vytvořili, a to i díky přílivu bohatství vytvořeného například právě v Česku. Rakušané pak měli k dispozici 108 procent bohatství, které vytvořili. Poláci sice zůstali „na svém“, ale Maďaři či Slováci dokázali ukazatel rovněž přetočit „do plusu“.
Každý obyvatel ČR, včetně nemluvňat, tak měl v roce 2022 v průměru k dispozici o zhruba 25 tisíc korun méně, než kolik mu mělo připadat, pokud by v zemi vytvářené bohatství také v zemi zůstávalo nebo bylo v případě odtoku plně kompenzováno přílivem bohatství ze zahraničí, například v podobě dividend nebo investic.
Česko je přední světovou „odtokovou“ ekonomiku již řadu let. V roce 2019, tedy ještě před covidem a válkou na Ukrajině, obsazovalo v rámci zemí OECD první příčku v rozsahu odtoku bohatství, vynecháme-li země označované za daňové ráje.
Stěžejním důvodem enormního odlivu bohatství z Česka je pravidelný, prakticky každoroční, odliv stovek miliard korun do zahraničí v podobě dividend, jenž není kompenzován dostatkem zahraničních investic v zemi. (27.1.2024)
