Sokolské epištoly: Práce – spása!

Kolik jsme již přežili proroků úpadku, kolik sýčků marasmu jsme již přečkali! Každý, kdo sám se přežil, kázal, že Sokolstvo se přežilo, každý jenž sám se omrzel pro pochybený život svůj, viděl v Sokolství jen úpadek a kde kdo ztratil radost ze života, hádal Sokolu na marasmus. Ubozí proroci! Kolikráte již Sokolstvo na padrť rozšlapalo všelikou pochybu o životní síle své, kolikrát umlčelo zbabělé skuhrání podobné. Každý slet projevem síly tak živelné a zdravé, že by skutečně mohli si dáti nežádani proroci jednou již pokoj. Každý slet náš dokazuje, že přes všecku chabost a omrzelost, při všem požitkářství a prospěchářství v národě, máme v Sokolstvu sílu mužstva nadšeného, ochotného a obětavého do krajnosti, že jemu po bok staví se zástupy družek statečných a tisíce dorostu mladistvě svěžího. Jest u nás ještě mládí a síla i krása, stojí ještě za to žíti, bojovat a vítěziti!

Vždyť máme zač bojovati! Čím vyšší meta naše, tím více překážek staví se nám v cestu a tím silnější musí býti rozmach náš. A dál a výše musí heslem naším býti! „Žádná, ani ta nejskvělejší minulost, nýbrž jen zdravá přítomnost zaručuje národům budoucnost“ praví Tyrš a „kdo nejde ku předu, zůstává zpět ve světě stále novém.“ Stojí to ještě za to, žíti, nu a žíti znamená tolik jako pracovati. Život bez úspěchů jest pouhým živořením bědným a úspěchu jen prací možno dobýti. Ovšem, prací opravdovou! Rozdíl jest pracovat a pracovat! Někdo, kdyby do úmoru dřel, kdyby krev zpod nehtů mu prýštila, nezarobí ničeho, druhý, nač sáhne, vše ve zlato mění. „Má štěstí,“ říkají o tomto, ale málokdo vzpomene, že i štěstí nutno připraviti. Cestu mu třeba urovnat, po štěrku a zmolách nerado si útlé nožky láme. Potom přijde samo, ale tam, kde vidí, že jenom na ně čekali, aby si mohli lehnout, uletí brzo. A bývají pak věci poslední horší prvých.

Řekl jsem, cestu urovnat, nuže, to značí, že ku práci zdárné nutným jest rozvrh, dle něhož by postupovala nejen svědomitě, ale též účelně a pravidelně. Ne začínati desatero najednou a nic neukončiti, ale odbyti nejdříve jedno, pak teprve přistoupiti ke druhému. A také i v tom smyslu postupně, že nejdřív uklidíme překážky menší a pak se silou vzrostlou, vyškolenou a soustředěnou oboříme se na nejtěžší balvany, tarasící cestu k úspěchu.

Předem však pravidelnosti dbejme! Ne dle okamžité chuti, ale podle železného řádu povinnosti postupujme. Před každým sletem pozorujeme vzrůst všech pohotových sil v Sokolstvu, zříme, jak přípravy k němu nejednu poloviční mrtvolu spolkovou vzpružily k novému životu a víme, že to způsobil jenom příkaz, nezůstati za jinými, ale dle možnosti dostihnouti jich a po případě jim v čele býti. Nuže, nechť stále u nás jako před sletem, nechť každodenní činnost naše tak vydatná, tak horlivá a obětavá, jako v předvečer sletu všesokolského! Ne odpočívat u vědomí dobytých věnců, neníť nebezpečnějšího počínání nad to. Již kdo stojí, jakoby si lehl, kdo leží, jakoby juž spal a kdo spí, jakoby hnil. „Budoucnost náleží činnému, stojatá voda hnije.“ pravil Tyrš, a pluh odpočívající, rzí se pokrývá. Žravou rzí jest lenost životu lidskému, nemějž proto přístupu v tábor sokolský, jehož heslem vždy bylo staré, mužné „Tužme se!“

Jest jen malou obměnou tohoto vítězného hesla výkřik zdravého, silného života:

Buď pozdravena práce!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912