Blahoslavení chudí slovy, neboť jejich jest království sokolské.
Blahoslaveni cvičící, neboť oni potěšeni budou.
Blahoslaveni pevných povah, neboť oni dědictví obdrží v Sokolstvu.
Blahoslaveni, kteří lačnějí a žízní po myšlénce sokolské, neboť oni nasyceni budou.
Blahoslaveni čistých snah, neboť oni spásu národa viděti budou.
Blahoslaveni pokojní, neboť oni synové Tyršovi slouti budou.
Blahoslaveni, kteří protivenství trpí pro Sokol, neboť jejich jest království sokolské.
Amen, pravím vám: Ne každý, kdož říká „Nazdar!“ „Nazdar!“ vejde do království sokolského, ale ten, kdo činí vůli otců našich Fügnera i Tyrše. Odporným jest frázista, házející mocnými slovy na vše strany, skutků-li však u něho vyhledáváš – má jednu prázdnou, druhou vysypanou. Tak i tulipán pestrou barvou křičí, vůně-li však žádáš – cedníkem nabereš; straka též po lesích krákorá až běda – sokola křičeti neuslyšíš. Proto také většina pravých pracovníků jest málomluvna, nadbytek slov namnoze jen k zastření vlastní nedostatečnosti slouží. Blahoslaveni chudí slovy!
Blahoslaveni cvičící, blahoslavená jednota, nemající borců nedostatek. O takové nikdy neplatí přísloví Šalamouna: „Přes pole muže lenivého šel jsem a přes vinici člověka nemoudrého; a aj. porostlo všudy trním, přikryly vše kopřivy a ohrada kamenná její byla sbořena.“ Trní pohodlnosti a lenosti – zdeptá je rázný krok a skok cvičících, kopřivy nesváru a neupřímnosti – spálí je nadšení pro myšlénku sokolskou. Blahoslveni cvičící!
Blahoslaveni pevných povah. Co jste přišli viděti, třtinu-li větrem se klátící? Tu ji máte, hle, „bratr“ Tichošlápek po jednoměsíčním „sokolování“ vystupuje z jednoty. Jest už na to starý (netto 22 let) a pak to nejhorší – on, účetní firmy Sekeles a Reach má si tykati s každým řemeslníčkem! – Což kdyby se dověděl šéf, že jeho úředník jest Sokolem? A ty mozole! Však se již nad nimi ušklíbla drahá Eufrozina. – Nu, šťastnou cestu, „bratře“ Tichošlápku, ulevil jsi nám, jako „bratr“ Citlivka, jenž včera vrátil spolkový lístek, protože mu náčelník na hrubý pytel nekázně nepřišil záplatu hedvábnou. Podivní lidé! Sami si libují ve klackovitosti proti druhým, neznajíce uzdy pro svou libovůli z domova již vypěstovanou, ale výtkou nejmírnější otřeseš tou mimosou jejich nervózního „já“ až do útrob nejhlubších.
Kdo z vás junáků sokolských chtěl by následovati příkladu takovýchto chorobných zjevů, jichž tolik jest naseto ve dnešní společnosti naší?
Blahoslaveni čistých snah, neboť: Nebude-li hojnější spravedlivost vaše, než-li šplhavců a chlebařů, nevejdete do království sokolského. Co v Sokole dobrého činíte, v prvé řadě pro myšlenku sokolskou a pro národní čiňte, přímý užitek vám vyplyne ze snahy vaší jednak v otužení a ozdravění těla z práce tělesné, jinak v uspokojení a osvěžení duše ze snah čistých. Jenom žádného zájmu hmotného pro vlastní osobu nevyhledávejte, jinak by to s čistotou snah vašich dopadalo smutně…
Nemluvte pak bílé, činíce černé, ale buď řeč vaše ano, ano, ne, ne – a dle toho i skutky vaše. Jakékoliv intriky v jednotách nesrovnávají se se ctí Sokola; máš-li proti druhému něco, vystup proti němu otevřeně. Měj však pozor, abys neměl sám břevna v oku svém, vidíš-li třísku v oku bratra svého. Pravdu sobě huďme, dobří spolu buďme; pravda jest jak ocel, vítězící nad veškerou hmotou obecnou. Dle knihy přísloví: „Železo železem se ostří, tak muž zostřuje tvář přítele svého,“ a dle ušlechtilého básníka „Moudrosti otcovské“: „Pravda pravdy nezastíní, perla perly nepošpiní.“ Proto špíny jakékoli daleci buďte.
Blahoslavení pokojní, o nichž praví Šalamoun: „Lepší jest zpozdilý k hněvu, než silný rek a kdož panuje nad myslí svou, lepší než ten, který dobyl města.“ – „Kdo miluje svádu, miluje hřích a kdo vyvyšuje ústa svá, hledá potření svého.“ – A do třetice: „Zdržuje řeči své muž umělý a jazyk měkký láme kosti.“
Jediné slovo často rozpoutá vášně strannické, jediným slůvkem nerozvážným stržen bývá spolek ve vír svárů a různic, nejlepší síly mařících, často proti vůli toho, jenž nerad a v rozčilení vypustil slovo to z ohrady zubů svých. Ale pozdě vzpomínati, že „království proti sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne…“
Proto blahoslavení pokojní, blahoslavená jednota, nejsoucí rejdištěm spolkových krtků! Krtek jest obyčejně slepý, podobně jest i u krtka spolkového, jehož oposice zaslepená, stůj co stůj prováděná, jednotě jen ku zkáze…
Blahoslaveni budete, když vám pro Sokolství zlořečiti budou i protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás, lhouce. Běda vám, kdyby dobře o vás mluvili všichni lidé; nebo tak činívali falešným prorokům. Zdaž nevíte, že by titéž farizejci do nebe vás vychvalovali, kdybyste jim byli stupínkem k zisku osobnímu? Zda přehlížíte, že by pak ta srdce šlechetná, která dnes pro věc naši bijí, přirozeně schladla, ony mysli čisté, které dnes pro nás pracují, odvrátili se od Sokola, vidouce jej ve službách strannických? A vy přece pro celek pracujete, vám prospěch národa celého nad prospěch strany kterékoli. Proto se nemůžete každému zachovati.
Jedni by vás chtěli využitkovati pro toto, jiní pro jiné, nedejte se másti! Pamatujte, že přání taková vždy mají skryté pohnutky, a „co jest šeptem, to je s čertem.“
Máme dosti příčin, nedůvěřovati po zkušenostech minulých dob. A pokud se postupu vašeho týče, nic se neohlížejte a přímo jděte za světlem ideálu Tyršova. Nikdo nemůže sloužiti zároveň dvěma pánům; stejně býti přívržencem světla i tmy nelze člověku poctivému, jen baba pověrečná zapaluje po svíčce – bohu, aby pomáhal a – ďáblu, aby neškodil. Spřáhnout ideál a prospěch osobní, tomu nás Fügner neučil! Ni zisk, ni slávu! Nade vše prospěch národa! Tento jest nám osmým a největším blahoslavenstvím.
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
