Sokolské epištoly 16: Svoji k svému!

A milovati budeš bližního jako sebe samého!“

Výrok o lásce k bližnímu, jejž heslem jsme položili stati této, vyjadřuje vrchol snažení lidskosti či humanity. Jsouce lidmi křehkými, nedostihneme ovšem nikdy Mistra Nazaretského, jenž ne pouze ústy vyznával, ale sterými skutky, ba smrtí potupnou spečetil učení lásky bratrské. Nicméně aspoň přiblížiti se můžeme světlému vzoru jeho, aspoň cestu připravovati k říši míru, v níž by odstraněn byl boj všech proti všem, to ubíjení slabších, vzájemné pohlcování soutěžících, jaké dnes kolem sebe zříme.

A kdo že jest náš bližní, k němuž lásku bratrskou i mimo svazek rodinný a spolkový osvědčovati máme? Poslyšte:

„Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha i upadl mezi lotry, kteří oloupivše jej a zranivše odešli, od polo živého nechavše. I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou a uzřev jej, pominul. Též i levita přišed až k tomu místu a uzřev jej, pominul. Samaritán pak jeden cestou se ubíraje, přišel až k němu a uzřev jej milosrdenstvím hnut jest i přistoupiv, ovázal rány jeho, nalil oleje a vína i vloživ jej na hovado své, vedl do hospody a péči o něj měl. Druhého dne pak odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři a řekl jemu: „Měj o něj péči a cokoli nad to vynaložíš, já, když se vrátím, zaplatím tobě.“

Toť tedy obraz lásky k bližnímu v nejširším smyslu, my však dnes v zájmu věci samé dobře učiníme, obrátíme-li se v prvé řadě ke svým (proto netřeba jinorodců nenáviděti). V zájmu věci samé pravím, vidímeť denně, že lidé, kteří lidskost v nejširším smyslu hlásají, prohlašují národnost za největší překážku lidskosti, vlastní lid přehlížejíce, vlastní národ poškozujíce. Ne, to není pravá lidskost, to není láska k bližnímu, jež vyvrhel národa cizího staví před hněteného rodáka vlastního. V cizích službách stojí, za cizí zájmy se bijí; lidskostí oplývají rtové jejich, ale srdce zatvrdlo v kámen – ke svým. „Neodpírejte zlému!“ volají k nám jiní ústy Tolstého, div že nedoporučují doslovně výrok Písma: „Udeří-li tě kdo ve tvář levou, nastav honem pravou“ – ale ty jen odívej se, sami-li tak činí a zvíš hned, jak poctivá jest rada jejich. Jen odpírej zlému ze všech sil, neboť národ malý, proti přesile bojující, kdyby dnes chtěl se říditi zásadou neodpírání zlému, jest ztracen, ubije se sám – pro humanitu, které jiní pro něho nemají…

Ty, synu milý, hleď v nejbližším okolí příkazy lidskosti plniti. To-li správně vykonáváš, dosti jsi učinil, ba zahanbil jsi proroky nesmyslné, kteří mluví, ale nečiní. Bližním ti jest každý člověk na světě, ale ti, z nichž jsi vyšel, mají ti býti nejbližšími. Hned po nich přicházejí oni, s nimiž v obci rodné, ve svazku spolkovém žiješ, dále synové národa, hovořící stejným jazykem a pak ti, jejichž hlahol příbuzen našemu – příslušníci druhých národů slovanských. Nechť si kdokoli kaceřuje a haní stanovisko toto, nedej se mýliti. Dejme tomu, že osud zavál tě do ciziny, kde po léta neslyšel jsi slova českého. A nyní najednou přijde krajan čestný, od něhož po letech poprve zase slyšíš sladký zvuk mateřštiny. Zda-li nevítáš jej a nehostíš co nejsrdečněji? Čím to, proč nečiníš tak s těmi, v jejichž středu v cizině žiješ, jež jinak se stanoviska lidského zcela rozumně pokládáš za bližní své a dle toho s nimi obcuješ?

Aj, hlas krve to jest – hle tvůj bližší bližní! „Krev není voda“ a žádná filosofie nepřemudruje kratičkou tu větu, v níž zdravá zásada „Svůj k svému“ jadrně proniká. Heslo toto, jež v životě hospodářském divy tvoří (ovšem, plní-li se!), jest jenom praktickým projevem lásky rozumné, kteréž není vzorem pes, vděčně lízající ruku, jež ho bila. Ne, ne, tam až sahati nemůže láska k tomu „bližnímu“, jenž mne hospodářsky vykořistí, vyssaje a na konec jedovatou slinou poplvá veškeré národní i ethické snahy naše. Však potřeby své poctivě zaplatiti musím a za to bych měl ještě otročiti? Jenom bědný nevědomec tak činí. „Svoji k svému a vždy dle pravdy!“ toto heslo Palackého nechť jasnou pochodní svítí tobě na cestu životem. Řiď se jím v ohledu čistě národním i národohospodářském, nepůjdeš cestou špatnou. V mezích zákona kráčeti budeš, nikdo ti nemůže poručiti, bys penízem poctivě získaným posiloval nepřítele (jediná neuvědomělost nebo hlupství, a těch přece neposloucháš?), nikdo ti tuto zbraň vydatnou z ruky nevyrve, pokud jen sám ji budeš pevně třímati.

Slabému pomoz! Přilož ruky pomocné k dílu dobrému, ať již je koná jednotlivec, spolek, obec či národ celý. Nevěř, že by pomoc tvá byla malichernou, bezvýznamnou. Kámen ke kameni – tak vystavěno Národní divadlo, krejcar ke krejcaru – tak zachraňuje Matice Ústřední tisíce tuší národu. Ale i v životě každodenním zásadou touto se řiď. Hle, tam plahočí se učeň kupecký s těžkým vozíkem do svahu. Zda postavíš se také mezi shluk zevlounů, kteří tupě hledí, jak se hoch pachtí a dře? Ne, můj milý, ty jen skoč, opři se silou junáckou a pomoz utrmácenému, ať zastydí se ta chasa lelkující!

Tam zase dědoušek slepý tápe podél zdi, nemaje kdo by je převedl; ty, hochu můj, chyť jej pod paží a vesele měj se k tomuto nepatrnému skutku milosrdenství! Vřelé „Zaplať Bůh!“ bude ti díkem a v srdci tvém teploučko se rozleje.

Netrp, aby rostenci tvoji smích si tropili z ubohých pomatenců, jaké má každá víska. Dosti jest nešťasten člověk, jemuž pohasla jiskra Boží v lebce zubožené, dopustíš, aby ještě byl terčem posměchu dorostu nezvedeného? Dalek budiž surovců těchto a jsou-li mezi nimi jednotlivci, přístupní slovu dobrému, vylož jim, jaká to mizernost, smíchem stíhat ubožáka.

Posvátným ať je ti stáří. Važ si šedivých hlav rodičů, jejichž cenu nenahraditelnou teprve pak poznáš, až odpočívati budou pod zemí. Kdybys modro s nebe snesl, nemůžeš dost odsloužiti se rodičům svým. Péče o jejich stará léta budiž korunou dospělosti tvé a požehnání spočine na hlavě tvojí; cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Posměchem ďábelským bylo by, kdybys mluvil o lásce k bližnímu, kdy otec tvůj by hynul nedostatkem a mateři tvé bída ryla ve tvář vrásky nevyhladitelné. Však i každý stařík a stařenka vetchá budiž tobě předmětem úcty. Vzpomeň si, že mají za sebou těžký boj životní, v němž vítězem zůstal, jako vůbec vždy a ve všem čas, přeje jim z milosti ještě několik chvil. I ty jednou sestárneš a pak teprve pochopíš - -

Šetři cizí práce, nedotýkej se rušivě majetku bližního svého.

Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. V každém ohledu šetři statku bližního svého, ať jakýkoli, šetři neméně i statku veřejného, jenž dobru veškerenstva slouží (sady, budovy atd.).

Zůstaň dalek zejména té hrozné, dnes spíše vzrůstající než ubývající surovosti lidu; hleď vymaniti se z toho ovzduší nízkosti v jakém libuje si valná část dorostu. Chceš-li dojíti cíle pěknějšího, musíš zlepšiti sebe sama; porozuměv povinnostem k bližnímu, poznáš i povinnosti k sobě, neboť sobě jsi bližní nejbližší.