Podobno jest království sokolské člověku hospodáři, který vyšel na úsvitě, by najal dělníky na vinici svou. Smluviv pak s dělníky s peníze denního, odeslal je na vinici svou. A vyšed okolo hodiny třetí, uzřel jiné, ani stojí na trhu, zahálejíce; i těm řekl: Jdětež i vy na vinici a co bude spravedlivého, dám vám. A oni šli.
Opět vyšed při šesté a deváté hodině, učinil též. Při jedenácté pak hodině vyšed, nalezl jiné, ani stojí, zahálejíce; i řekl jim: Proč tu stojíte, celý den zahálejíce! Řkou jemu: Žádný nás nenajal. Dí jim: Jdětež i vy na vinici; a což by bylo spravedlivého, vezmete.
Večer pak řekl pán vinice šafáři svému: Zavolej dělníků a zaplať jim, počna od posledních až do prvních. A přišedše ti, co při jedenácté hodině najati byli, vzali jedenkaždý po ponízi. Přišedše pak první, domnívali se, že více vezmou; ale vzali i oni jedenkaždý po penízi. A vzavše, reptali proti hospodáři: Tito poslední jednu toliko hodinu dělali a rovné jsi je nám učinil, kteří jsme nesli břímě dne i horka.
On pak odpovídaje, řekl jednomu z nich: Příteli, nečiním tobě křivdy; zda-liž jsi s peníze nesmluvil se mnou? Vezmiž, co tvého jest a jdi; já pak chci tomuto poslednímu dáti, jako tobě. Zda-liž mi nesluší v mém činiti, co chci? čili oko tvé nešlechetné jest, že já dobrý jsem? Takť budou poslední první a první poslední; nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.“
Jako by to psáno bylo o našich jednotách sokolských a pracovnících jejich. Jsou v nich členové po celý věk lidský a opět jinoši, kteří teprve včera přijati byli; onino břímě dne i horka nesli, pracujíce od hodiny prvé, tito teprve o hodině jedenácté nastoupili, a hle! stejný peníz vezmou – ti první nemají práv o nic větších, než ti poslední. Jest-li něco, čeho mají více, pak je to vědomí velké práce ve prospěch jednoty, ne-li již přímé (činovníci, cvičitelé, pilní cvičenci atd.) tož aspoň nepřímé (dlouholetí přispívatelé apod.). A to povznáší každého, kdo věci porozuměl a myslit o ní dovede.
Ale jako ti první dělníci na vinici reptali, tak slyšeti též často u nás: „Škoda každého kroku pro spolek, není úlohy nevděčnější, než pro blaho spolku se obětovati (!), co z toho na konec mám?“
Přihlédněme blíže k výrokům takovým, položme si předem otázku: Může spolek býti vděčen?
Věc sama za nás odpoví. Komu soužíme, osobám-li, či spolku, jednotlivcům či myšlénce společné? „Osoba stranou“, toť heslo, které každá dobře řízená jednota na svůj štít píše a činovníci spolku, dobří činovníci, činí se, by vždy byli předními vykonavateli hesla toho. Dobře tedy, sloužíme myšlénce, jak představujete si vděčnost myšlénky?
A hle, i ta myšlénka jeví se vděčnou, třeba jenom povznést se na stanovisko její, stanovisko ideální. Méně sobectví, více smyslu pro celek a brzo pozná i kmotr stýskal, že vděkem spolku jest jedině rozkvět téhož, to jest každý činovník, dosti má míti na tom, když práce jeho pro spolek má výsledek zdárný.
Konečně my sami jsme často vinni stesky výše zmíněnými, hýčkajíce svoje lidi tak, až tomu zvyknou a myslí, že jinak býti nemůže. Stačí jediné pouze nedorozumění, malá různost náhledů a již dotyčný činovník dělá drahoty, vzdává se, naříká na nevděk. Nepřijde-li nyní aspoň trojčlenná deputace poprosit, aby místo podržel – hanba spolku, který nevděku nad noc černějšího dopustil se na br. X. Y., jenž nezištně a poctivě pracoval pro jednotu atd. atd.
A co že činil jmenovaný bratr? Nic více, než povinnost svou, kterou vzal dobrovolně na sebe, přijímaje volbu a s ní práci na vinici sokolské. Důvěrou členstva povolán byl na místo snad nejdůležitější a to že by nemělo stačiti muži, důvěra mužů nebyla by mu vděkem dosti velkým? Zklamal-li důvěru tu, může-liž naříkati na nevděk? Jednotlivec má býti vděčen až do sebezapření a ke cti mu to bude, o spolku však stejná zásada vždy platiti nemůže. Nebylo-liž by to mnohdy poškozením spolku, kdyby jednota podržela stále téhož starostu snad proto jen, že starostuje již 20 let? Kdyby při tom se ukázalo, že svými náhledy zastaralými, svou nedostatečností apod. jen škodí celku, zda by proto mohl kdokoli právem spolku vytýkati nevděk, když při budoucích volbách zvolí si starostou sílu vydatnější?
Ač neradi se loučíme s nástrojem, jenž dlouhým užíváním stal se nám takměř pravou rukou, přece tak jednou učiniti musíme, když se opotřeboval. A právě tak i ve spolku – což jsme my činovníci jiného, než nástroji myšlénky sokolské? Dokud dobře řežeme, dobrá, jakmile ostří naše tupne, či rezaví – na brus kritiky s námi, a nepomůže-li ani to – do starého železa! Toť přirozený postup; nikdo není nenahraditelným a dobře učiní každý, kdo ustoupí dříve, než zcela se opotřeboval. Ne vystoupit, nýbrž ustoupiti v řady podporovatelů spolku, v tu vzácnou zálohu naší síly a mohutnosti.
Dbáti však sluší, aby brus posudku našeho netrhal, ale brousil, aby kritika naše vždy byla věcná, pravdivá, spravedlivá, nikdy pokoutní, ale tváří v tvář. Proto každý kdo chceš souditi, měj na mysli slova Písma: „Kterým soudem soudíte, týmže budete souzeni a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno“ – a ještě přidají. A zasedáš-li na stolici kritiky spolkové, pamatuj, že třeba za krátko povstane jiný k soudu nad tebou. Proto suď spravedlivě.
Ovšem stává se, že pouhou agitací několika odpůrců odstaví nahodilá většina toho či onoho z nejlepších lidí jednoty. Je to nevděk? Nevděkem by to bylo, kdyby to nebyl přehmat politování hodný. Ale to jest právě chybou, že lidé naši, stane-li se jim podobně, obyčejně přestanou vůbec pracovati, vyhýbají se spolku „nevděčnému“, a odcizí se mu na konec. Zda-li nejsou sami sobě nevděčníky největšími, zahrabávajíce hřivnu svou, stírajíce skutečné zásluhy svoje, načrtané na desce dějin spolkových? A když se potom za krátko pozná ve spolku, jaká chyba byla učiněna, zdaž jest pak náprava možna, přervány-li zatím dřívější svazky?
Vyškrtněme proto „nevděk“ ze slovníku spolkového, konejme povinnosti svoje, uznávejme práci druhých a pak i nám dostane se uznání.
Nevytýkejte tvrdost důvodům těmto. Což jsme posluhové, vztahující ruku po spropitném vděku za to, že jsme spolku přispěli trochou práce? Vždyť přece bylo na nás, chtěl-li jsme pracovati čili nic. Ale ku podivu: Kdo skutečně a s úspěchem pracoval, málokdy žaluje, to činí z pravidla ti, jichž „práce“ záležela ve slovech.
Jednoho však vděku přece žádáme a tím jest: vděčnost ku spolku. Smutnou jest zkušeností, že veliká většina těch, kteří za mladých let pilně cvičili a pro Sokolstvo horovali, v pozdějších letech, když vytrženi jsou ze přímého styku s jednotou, ochabnou, zchladnou, zapomenou. A z těch, kteří chlubně učeníky Tyršovými se zvali, stávají se lhostejníci, ba často nepřátelé (!) Sokolstva. Zde jest na místě hovořiti o nevděku, toho se varuje. Všimněme si tu např. zvláštního úkazu, že synové nejednoho ze předáků našich zůstávají Sokola vzdáleni. Tu jeví se nejlépe nevděk a není divu, jest-li že pohlížejíce na dorost ten, neškolsky vychovaný, bezděky uvažujeme o opravdovosti přesvědčení sokolského u otce, jenž stál, nebo snad ještě stojí v popředí jednoty. Ovšem, někdy klademe vinu otci a zatím – hledejte matku!...
Zachovejme každý dle sil a schopností svých dobrou památku po sobě v dějinách jednoty své!
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
