Sokolské epištoly 19: K pořádku!

Tvrdé slovo, ale nutno je říci otevřeně: Průměrnému člověku našemu nedostává se smyslu pro pořádek, anebo není u něho vyvinut měrou takovou, jako u Němců, Francouzů, Angličanů.

U nás Slovanů, s pořádkem čím dále na východ, tím hůře. Od hnojiště pod okny statku a rozházené návsi s bublajícím potůčkem hnojůvky, až do toho „sadu“ několika zmrzačených štěpů s rozvalenou zdí, ušlapaným trávníkem a kouty plnými kopřiv, od pustých strání, kdež několik odraných jalovců značí místo někdejšího obecního lesa, až do pastoušky, jejímž roztrhaným doškovím slunce dívá se na chudáky, jež tu obec „zaopatřila“, atd. atd., plno máte dokladů tvrzení předchozího. Snad na prvý ráz nemile dotklo se hrdosti vaší, ale pro pochvalu lidskou zde nepíšeme.

Však namítne někdo: Nu dobře, ale co jest nám Sokolům do zanedbané návsi, zpustošené stráně, či jiného nepořádku mimo nás; od toho jsou zde přece jiní činitelé? Takové stanovisko bylo by sice velmi pohodlné, ale muže pokrokového nedůstojné. Vždyť nejsme pouze Sokoly, nýbrž také občany, a z našich řad vyjdou mnozí, kteří zasednou v zastupitelstvech a sborech samosprávných, aby rozhodovali o záležitostech veřejných. Ti pak, mají-li pracovat o žádoucím pořádku, sami smyslem pro pořádek venkoncem proniknouti býti mají. Neboť jak bude pořádati ten, jemuž poslední v obci právem vytknouti může, by dříve zametl před zanedbaným prahem vlastním?

A což tu čistotu a pořádek tak těžko jest udržeti? Nevěřte. Kdyby tomu tak bylo, zdaž by ti nebozí tkalci krkonošští, kteří od časného rána do soumraku za stavem klapou, měli chaloupky jako z cukru a zahrádky jako ze škatulky? Jakmile jste jednou čistotu a pořádek zavedli, pak stačí jen maličko přičinění, by se tak udrželo i nadále. Nutno jen učiniti si zásadou, abys vše položil zase tam, kde jsi vzal, na místo určené, každou skvrnu setřel, smeť odklidil. Jediným shýbnutím toho dokážeš. Tomu se zvláště dobře naučíš, neb aspoň naučiti máš v tělocvičně, kdež čistota a pořádek předním jsou přikázáním. Čistu jako ze skla od střechy až do sklepa představujeme si tělocvičnu vzornou. To ovšem jest hlavně věcí ducha služebního. Dobrý sluha v prvé řadě dbá přádku; vše má pod klíčem, o všem ví. Jest-li potřeba toho či onoho, nehledá dlouho, sáhne a má. Dobrý sluha jest neocenitelný, takový ušetří do roka jednotě ne mnohem méně, než sám dostává. Jest jich ovšem pořídku za dob našich, kdy přední zásadou většiny lidu jest: „Z cizího krev neteče.“

Však má-li již jednota sluhu, jemuž na tom nesejde, žere-li drahé nářadí rez, prach a plíseň, slepnou-li okna špínou, hyne-li hospodářství spolkové, kde jest hospodářský správce, by zakročil? Heslo „osoba stranou“ nechť i zde jest heslem jeho, vždyť dobro jednoty vyšším, než prospěch jedince placeného. Proto, bratře hospodáři, vytkne-li ti některý mluvka, že zakročiv proti sluhovi nedbalému, „vzal jsi žebrákovi hůl“, nedbej řečí takových. Ovšem předpokládám, že jsi člověk soudný, jenž naleznuv někde v koutě prach (i v tělocvičně nejčistší jest prach), nebo pohozený kousek papíru, neučiní to hned důvodem výpovědi sluhovi. Tys přesvědčiti se musil o stálém, svévolném zanedbávání povinností a pak bezohledně zakroč, zejména, máš-li náhradníka, o němž bezpečně víš, že bude lepší a svědomitější, než vypovězený.

V čistém hnízdě ať také čistotné ptactvo. Odporno jest pohleděti, když ve družstvu vyskytne se borec, jehož násuk jakoby vytáhl z komína, nebo jiný, jenž kolenama svítí. Může to býti dobrý hoch, výborný cvičenec, ale jinak – s odpuštěním… Leckdo myslí, že není tak zle, trochu špíny že dodá interesantnosti, jako rez ušlechtilá starožitné bronzi ceny dodává. A nějaká ta díra ve střevici či v kalhotech – prý nevídáno! Ale takové stanovisko nemůžeme přijati, nám špína zůstane špínou a hadr hadrem. Pro čistotného bratra netřeba tučně tištěné výzvy „Otři obuv!“ on sám již bude se pečlivě stříci, by do šatny bláta nenanesl, nebo skřínku sobě přikázanou neproměnil ve skladiště starého papíru, hadrů, páchnoucích kurek a plesnivějších odpadků pro výživu švábů, myší a podobné havěti.

 Bratr čistotný již v zájmu zdravotním nebude plivati do kteréhokoli kouta, nýbrž vždy vyhledá plivátko (nejlépe vodní), jichž dostatečný počet hospodářský správce rozestaví a sluha pečlivě očistí. Podobně již z ohledu prosté opatrnosti nevejde svědomitý cvičenec až do šatny s hořícím doutníkem, či ještě nebezpečnější cigaretou, nýbrž uhasí je pečlivě před tělocvičnou; rovněž tak odcházeje, (uznal-li již za dobré pro vlastní škodu, kouřiti po cvičení), nezapálí si doutník v šatně, nýbrž až na chodbě. Odhozenou zápalkou snadno požár vznikne, jak máme toho opětovně příklad výstražný. On i jinak vždy a všude hleděti si bude pořádku a čistoty, spojuje tyto s rozumnou šetrností.

Šetrnost, toť vzácná vlastnost právě u členstva cvičícího. Jsem přesvědčen, že velká většina správců nářadí mi potvrdí, jak nešetrně zachází členstvo s nářadím. O nějakém aspoň poněkud opatrném přenášení není namnoze ani řeči, žíněnkami smýkají, až cucky lítají, s nářadím se mlátí, jako s kusy bezcenného dřeva, a dnes-li jsou šrouby utaženy do nehybna, za čtrnáct dní viklají se zas až běda. Zde nejlépe oceníme dobrého správce. On ví, že malou trhlinu spraví několik švů, na velkou že ani záplata více nestačí, on dobře zná, že jediným šroubkem utáhne tam, kde později nákladné opravy by třeba bylo. Proto si zaopatřil vše potřebné náčiní od kladiva a kleští, až do nebozezu, šroubováku atd. atd., by opět jenom sáhl a měl po ruce. Vždyť tak často potřeba jest něco zatlouci – chytíš tu snad kůžel a budeš mlátiti do hřebu, až kůžel zničíš?

Važte si takového bratra, šetřete si ho. Víte, jak ho ušetříte? Budete-li jej následovati ve snahách jeho, neničíce zbytečně majetku spolkového buďsi nedbalostí, buďsi bujnou svévolí. Této mnohá škoda spolková na vrub spadá. Nečekej, až bratr hospodář nebo cvičitel ti řekne, že nářadí, s nímž jsi cvičil a pak uprostřed sálu pohodil, nemůže tam zůstati, ty jednou pro vždy vštěp si zásadu: „Odkud jsi co vzal, tam zase polož“ a věř, že také v životě základní tato věta pořádku jen ku prospěchu ti bude. Jako bys ji našel, hodí se ti, až nastoupíš jednu z nejtěžších povinností občana, službu vojenskou. Zde tě tomu pořádku naučí tresty, neuznal-li jsi za dobré, přivyknouti mu dobrovolně již dříve.

Máš-li v jednotě něco na starosti, starej se o to skutečně. Svěřena-li ti např. půjčovna krojů, nedej, aby přes zimu kroje sežrali moli, jsi-li knihovníkem, nedopusť, aby nepořádným vedením rozchváceny byly knihy spolkové, by nedbalí čtenáři ponechávali si je přes čas, vůbec dbej přádku vždy a ve všem.

I jinak měj ohled k majetku spolkovému. Nebouchej např. dveřmi, až celá budova se otřásá, to dělají buď jen velcí páni, nebo sprosťáčci. Prvých mezi nimi není a sprosťáčkem býti přece nechceš? Hleď však zase, bys neupadal v opak, nechávaje i za mrazu dvéře dokořán. To zase dělají jen páni se šavlí, nebo nedbalci. Potom cvičenci naříkají, že prý v sále zima a teploměr přec ukazuje 11^o tepla! Ovšem ti, kdo místo cvičení někde v koutě klepají, budou mrznout i při 15^o, kdežto cvičenec poctivě droucí, již při volném cvičení naříká, že sluha příliš zatopil.

Vůbec hleď všemožně slušnou šetrností jednotu ochrániti každé škody a zbytečného nákladu, odměnou ti pak budiž vědomí, že na dobrém stavu nářadí, vzorné čistotě a přádku v tělocvičně i ty máš podíl svůj. Pozdější zkušenost životní poučí tě, že zvyknuv pořádku a šetrnosti, nepochodil jsi špatně.