Sokolské epištoly 20: O správnosti sokolské

Přímo za epištolu přádku kladu čtení o správnosti, jeť tato rodnou sestrou pořádku a sebekázně, stejně vzácnou.

Věru, vzácnou jest u nás správnost, kteráž přece kdysi byla jednou ze předních ozdob českého člověka. Nebylo třeba přísah i smluv desaterých, našim dědům stačil slib „rukou dáním“ a na tom jsi hrady stavěti mohl. „Slovo dělá muže“, toť byla zásada jejich. Mluvili sic méně, ale co slovo, to skála.

Daleko jsme dnes od nich přes veškeren pokrok doby, bývalá správnost a spolehlivost bude pomalu pohádkou. Příklad ze života více poví.

Dám si, dejme tomu, u některého řemeslníka známého zhotoviti nějaký kus potřebný. Ač bych žádané okamžitě mohl koupiti v nejbližším skladě továrním, neučiním tak; heslo „svůj k svému“ řídí kroky mé k živnostníku drobnému, nějaký ten den vždy ještě počkám. Milý mistra rozplývá se ujišťováním, že objednané bude s neděle hotovo, ale „čtverák“ zapomněl ke svému slibu „s neděle“ přidati „některý týden“. A já unaven stálým upomínáním a roztrpčen nedochvilností českého řemeslníka, řeknu mu, rozcházeje se s ním navždy, své mínění o správnosti jeho… Mne to ovšem neodvrátí z cesty pravé, objednám podruhé u jiného našince, snad v něm najdu lepšího muže „od slova“, i odborníka, ale povaha slabší, lhostejná řekne si: Nač se zlobit, u žida vše dostanu laciněji a hned, k čemu tahanice s lidmi nesprávnými, vlastního prospěchu nedbalými? – Pracuje takový řemeslník ku vymanění se z područí kapitálu, na jehož útisk stále naříká? Naopak, a potom běduje, že vlastní spoluobčané jej zradili, opustili. Zatím on prvý sám sebe opustil, jako každý, kdo slova daného neplní, kdo správnosti se nepřiučil.

Také z našeho středu vyjdou řemeslníci na cestu samostatnosti; nechť ani jediného není dle „vzoru“ zmíněného, ať každý dokáže skutkem, že vychodil s prospěchem naši školu pořádku a kázně!

Příkladů podobných jest bohužel tolik, že mohu ponechati další výpočet jejich bratru čtenáři; raději přikročím k vylíčení, čeho vyžaduje na každém jednotlivci správnost sokolská.

Přistupuje do jednoty bere každý na sebe jisté povinnosti a závazky. Ony vyznačeny jsou ve stanovách a řádech psaných, jakož i ve zvyklostech nepsaných sic, ale pravidelně prováděných. Od starosty a náčelníka až do nejmladšího člena kdyby každý správně plnil povinnosti spolkové, jaká by to byla síla těch 100 000 hrudí sokolských, jaká hradba nerozborná, jaký příklad uchvacující!

Pokud se činnosti v jednotě týče, jeví se správnost nejlépe v dochvilnosti. Dochvilen budiž předem ve cvičení, vždyť na tom závisí značná část zdaru téhož. U večer cvičební, nechť již poshoví klenot srdce tvého (ač-li jsi uznal za dobré, obtížiti přípravná léta života předčasnou známostí), v ten večer nechť také veškerá jiná zaměstnání vedlejší, zábavy apod. ustoupí povinnosti, kteoru jsi sobě samému na prospěch vlastí uložil. A nejenom najisto, ale i v čase dostaviž se, by ti nic neušlo ze školy sokolské a ty nebyl příčinou nepořádků v družstvě svém. Dostalo-li se ti pak funkce, ať si ve výboru, sboru, neb odboru nějakém, tím větší buď dochvilnost a správnost tvá. Pamětliv buď toho, že přijav hodnost, přijal jsi též zodpovědnost z ní a že ukázati máš příkladem vlastním, jak třeba plniti povinnosti dobrého Sokola. Jest-li určena schůze na 8 hodin a ty přijdeš v ½ 9, jsi nedochvilný. Přijď raději 10 minut před osmou, proč mají ostatní pro tvoje pohodlí býti zdržováni ve schůzi nekonečné?

A když vložen jest na tebe úkol nějaký, hleď jej vykonati správně, abys nepřivedl spolek do škody. Škodou jest již pouhá pověst nedochvilnosti. Jest-li pořekadlem: „Cože, jednota v …icích? I to se načekáš, než od nich žádaného dostaneš!“ – pak to špatně dopadá s pověstí jednoty. Pěkné to věru není, když jméno jednoty ve „Věstníku“ stojí na místě hanby: „Přes veškeré upomínky neodvedl dosud statistiky Sokol v …icích“. Oč běží? O několik číslic- -

Ale nejen dochvilně, nýbrž i správně plň, co ti uloženo. Nedbalým provedením úkolu svého můžeš někdy poškoditi jednotu tak, že za kolik let snadno nenapraví se to, co´s ty ve chvíli lenosti zkazil. Aby nezmeškal dostaveníčka, nešel jsi dnes vyjednati toho, na co zítra již pozdě; myslíš, že výčitky svědomí tvého pomohou něco jednotě, kterou jsi poškodil? „Co lze učiniti dnes, na zítřek neodkládej!“ – zásadou touto řiď se též v životě spolkovém a dobře bude. „Zítra všecko, dneska nic, říkával pan z Lenošic“ – umřel za plotem…

Dochvilně plať i příspěvky spolkové, dluhy jsou vůbec věcí nečestnou. Kdyby se koncem každého roku spočítaly nedoplatky příspěvků členských v celém Sokolstvu, žasli byste nad částkou tou. Vezmeme-li nedoplatky členů jen 50 korunami za každou jednotu (velmi nízko!), již to činí při 1000 jednotách 50 000 korun! Uvážíte-li nyní, že přes polovici nutno odepsati jako nedobytné od lidí, kteří přišli do jednoty jako do holubníka, jen aby zase druhou stranou vyletěli, dojdete pěkného ponětí o správnosti mnohých našinců. Vystoupiti z jednoty a zůstati dlužen za kolik měsíců, to dovede každý mizera, člověk čestný odcházeje, vyplní povinnosti, vyrovná závazky svoje do posledního haléře. K tomu spěchá ostatně každý cti dbalý člen, jenž okolnostmi nepříznivými (nemaje dočasně výdělku apod.) zůstal za několik měsíců dlužen. Jakmile mu jen poněkud možno, splácí dluh svůj, aby mu vnitřní hlas cti nevyčítal, že si jí nehledí, že se zahazuje. Leckdo ovšem toho jemného hlasu neslyší, zhrublo zajisté srdce jeho a bubínek ušní zkornatěl…

Což dělá člen řádně platící, nějakou milost jednotě? Podívejme se na rozpočet větší jednoty a to na čísla, týkající se výhradně členů cvičících. Příjem od členů cvičících (1 K měs. příspěvek) za rok dělá okrouhle 1200 K. Vydání na prospěch tohoto členstva jeví se takto: 240 K odměny cvičiteli, 400 K za osvětlení a topivo (nízko!), 180 K čistění tělocvičny, 60 K opravy nářadí, 120 K vodného (sprchy), 160 K odboru vzdělávacímu (knihovna) a za časopisy sokolské pro sbor, úhrnem 1160 K. Připomeneme-li nyní, že členů skutečně cvičících je 100, pak spotřebuje jeden borec ze zaplacených 12 K ročně celkem 11 K 60 h, tj. on vlastně pouze 40 haléři ročně, čili málo přes 3 hal. měsíčně přispívá k nákladům jednoty mimo cvičení, (udržování budovy, zúrokování dlužného kapitálu apod.). Ale tak ještě část příspěvků odepíše se na „dovolené“ (nebylo v prvých létech Sokolstva tohoto stanoviska obchodního, žádajícího „dovolenou“ za čas, po který cvičenec z určité příčiny cvičení nenavštěvuje) – chápeš nyní, bratře, že nečestno jest zůstati dlužen jednotě, kteráž jako matka pečlivá o všecko pohodlí ve cvičení pečuje a výhodami tě zahrnuje? Ucítíš to zejména ty, jenž maje vroubek u bratra pokladníka, přece máš smělosti dost, abys řekl: A což, pro nás jednota ničeho nedělá, co bychom si nezaplatili!? Nestydíš se?

Pokud se správnosti mimo jednotu týče, budiž tvou přední zásadou, dostáti poctivě všem závazkům, jež jsi na sebe vzal. Neber více, než unést můžeš, pak nikdy nepřijdeš do rozporu mezi daným slovem a nemožností splniti je. Jak tísnivý to pocit, uvědomíš-li si, že slovu danému dostáti nemožno! Kéž jen vždy v takovém případě dostaví se pocit studu, onť zárukou, že ve hlavě ještě smysl pro čest a že tu jest možnost nápravy; běda však, kde slovo dané, závazek přijatý ruší se, aniž brvou hnuto! Tam čest v koutku pláče a lež jásavě ryje znamení svoje v čelo lháře!

Ty ovšem vzdálen budeš této bídy mravní, kráčeje ve stopách Miroslava našeho cestou mužné cti, statečnosti a správnosti sokolské!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912