Sokolské epištoly 21: Zadarmo

Zvláštní dnes v nejednom směru doba. Zdali nám jenom na mysl přišlo, když vstupovali jsme před léty v řady sokolské, že přijde čas, kdy bezplatně cvičiti budou tisíce dorostenců, kdy o slavnostech Husových a jiných rozdáme tisíce spisků příležitostných, kdy po tisících budeme dávati prostřednictvím Č. O. S. na tělocvičny ve kraji zněmčeném?

Krásný to úkaz, jenž poslouží nám vždy ku chloubě oprávněné a bude nám povzbuzením k dalšímu postupu ve směru tom; ale jací již jsme, podíváme se také na rub toho peníze krásného, na jehož líci skví se heslo: „nezištně“. A cože shledáme? Na lesklou plochu načmáral kdosi: „Zadarmo!“

Kdo že byl tím kazisvětem? Podívejte se jen kolem a brzo naleznete odpověď; přívrženců hesla „zadarmo!“ jest více, než srovnatelno i s nejskromnějším ponětím o cti mužné. Ono tak sladce zní mnohému uchu, a přece v něm harmonie stejně málo, jako cti. Snad nejčastěji slýcháme je v masopustě. Na šibřinky kde kdo by rád – ale zadarmo. Královnu srdce svého (hle, jak málo třeba jest ku království!) pozvánu chce míti stůj co stůj – jen ať to nestojí korunku. Pro známé hrst lístků žádá, rozumí se, že volných – zadarmo. Můj milý, zadarmo kavalíra dělat možno jenom na cizí útraty, myslíš, že to jest čestno?

Čest sem, čest tam, jen když zadarmo, doba to přináší sama s sebou. A výbor zábavní, jenž i v tomto směru hájí hmotného zájmu jednoty, jistě si poštve na krk všecky, kteří pro myšlénku sokolskou jsou sic až do těch hrdel, ale nikoli do těch – kapes. Věříte, že jsou lidé, kteří nadělají řečí, mají-li jen zapraviti nepatrný obol národního kolku na volném lístku? A věříte, že titíž, nebo jim podobní, jako chlapci proběhnou kolem stolu, na němž vyloženy jsou papírové čepice k částečnému aspoň maskování? Čepice za pár halířů, ale „Kavalír“ před ní uteče, jako zajíc. Kdo by to řekl do toho lva z nedělního korsa, řekla bys to např. ty, dušinko zlatá, kterou on „povýšil“ na královnu srdce svého? Pozor, ať se ti z toho důstojenství hlava nezatočí! Snad jim křivdím? Jest snad u mne tvrdé srdce a u nich prázdná kapsa? O svém srdci ovšem rozhodovat nemohu (jen zkušenost mi šeptá, že by mi trochu více tvrdosti často nebylo škodilo), ale těm kapsám nevěřím. Ne snad, že bych pochyboval o jisté prázdnotě jejich, ale poněvadž vím, že by nemuselo tak býti. Vím, že z majitelů jejich devět z deseti prokouří za týden dvakrát více, než stojí celý členský lístek do šibřinek, a opět vím, že měsíční jejich spotřeba alkoholu třikrát by vyvážila reklamační poplatek třeba za Dulcineu del Toboso. Věřil jsem, pokud jsem nepoznal; zkušenost učinila mne nevěrcem zde i leckde jinde. Již za let studentských padaly mi šupiny s očí, když mně, vládnoucímu kapitálem zlatky měsíčně na útratu (nenadsazuji, vždyť do 25 let např. nebyl jsem v divadle – jelikož nebylo ani na poslední galerii) bylo slýchati, jak ten i onen „chudý student“ večer prohrál v kartách nebo jinak za noc probil pětku, kterou ráno dostal podporou z jubilejního fondu akad. čten. spolku – a nestyděl se jíti pro podporu podruhé… Nejeden takový hřešil hanebně na obětavost druhých, kteří chudi jsouce, nejen že nesnížili se k žádosti o podporu, ale sami ještě ochotně platili do téhož fondu na úlevu bídy, jíž jest mezi studenty opravdu mnoho. Dále jsem pak zase prohlédl, vida, jak o volné místo v Sokole hlásili se lidé, kteří za neděli utratili víc, než my chuďasové, správně – třeba s obtíží – platící, za celý měsíc. A také se nestyděli… Do široka pak otevřel jsem oči, spatřiv, jak na dobu prázdnin berou si tzv. „dovolenou“ (za kterou neplatí se měsíční příspěvky) bratří, jimž slůvko „almužna“ bylo by urážkou krvavou…

Nejsem nepřítelem volných míst, naopak rád bych, kdyby dobrodiní tělocviku mohlo se dostati každému potřebnému zdarma (mnohému ovšem není vzácno to, co má zadarmo), ale také bych rád viděl více vděku za to, vděčnosti jednotě, Sokolstvu. Kolik prosím vás máte zapsáno případů, by někdejší stipendista sokolský, dodělav se pěkného postavení v životě, rozpomněl se na doby, kdy v Sokole cvičil, nejkrásnější chvíle života prožíval a k nynějšímu postavení zdraví toužil? A vzpomínaje, dík svůj by skutkem projevil? Ano, dík – však jsem slyšel nejednou, jak takový na přátelské upozornění odsekl, „že se dost nadřel ve cvičení zadarmo! Ah, tudy na to; on cvičil ne pro sebe, ale pro jednotu a ta byla tak neuznalá, že „oběť“ bratra Nestydy přijímala zadarmo! Kolik že tedy budeme platiti na měsíc moderním stoupencům jeho? Nestydů totiž jako vrabců neubývá… Jak vysoko stojíte vy, kteří ochotně po léta plníte povinnosti cvičitelské a jiné, kteří bez repotu nesete „břímě dne i horka“, aniž čekáte jakékoliv odměny hmotné! Vědomí dobře vykonané povinnosti dobrovolné stačí vám a jen jako projev uznání přijímáte „Sokol“ a „Věstník“, jejž vám jednota předplácí! Stanovisko vaše, toť stanovisko cti; zachovejte si je pravšecek život svůj! Vzpomínám si tu na každoroční stesk „Radhoště“, jak řídký jest případ, kdy bývalí podporovanci vzpomenou si po létech, že by měli aspoň částečně splatiti dobrodiní, jehož se jim dostalo v dobách nejhorších. Ale „dobrodiní času podporovali, zasílajíce jim k svátku apod. přilepšenou ze sbírek mezi bratry cvičícími. Kolik že se jich vrátilo v řady naše? Na prstech je spočítáte, více byste jich shledali ve členstvu „Domobrany“, nebo vysloužilců; tam totiž se dá i potom ještě nějaká ta podpora trhnout.

A což tu dovolenou bys neuznával? Vždyť to přece docela přirozeno, že, necvičím-li dva nebo tři měsíce, jež trávím na prázdninách, nemám povinnosti za ně platiti? Jest snad přirozeno a svědčí třebas i o značném talentu obchodnickém, ale o malé lásce ku věci samé. Ovšem chuďasu, jenž na divnou jde dovolenou – 4nedělní cvičení vojenské – nikdo nebude dovolené odpírati, právě tak, jako tomu, jenž osm neděl v nemoci proležel, nebo konečně i tomu studentu potřebnému, jenž prázdniny v rodné vsi trávil. Jiné však mám ještě obrázky. Byl jsem např. svědkem, že při přednášce volně přístupné žehráno bylo na poplatek 10 hal. (!) ze šatny. Toť již opravdu nestoudné. Což jest někdo nucen, aby odložil? Ale dá-li si schovati šaty, pak jest nepatrný poplatek šatní povinností, kterou omílali dovede jen ten, jehož čest ocitá se v povážlivé blíži a oním desetihaléřem… Při každém sletu všesokolském bylo dosud slýchati stesky, že legitimace slavnostní jest drahá, že se na členech z daleka přišedších vydělává apod. Ruku na srdce, bratře milý, věříš tomu sám, co povídáš? Uvažoval´s vůbec, nežli´s promluvil? Víš přece dobře, jaká náplň požitků (mám na mysli jen duševní požitky) čeká tě o sletu všesokolském, víš dobře, co všecko jest pořadatelstvu pro tebe opatřiti, a vedle tebe desettisícům ostatních a tu bych chtěl i ten obnos legitimace slavnostní vytýkati? Tedy zase zadarmo? I fuj! Hořce zajímavé jsou obrázky ze sbírky komise úrazové při Č. O. S. Kdybyste tak věděli, zač vše žádá se úrazové a jací lidé žádají! Vždyť přečetné „úrazy“ strhnutí mozolu ohrozily roční fond úrazový tak, že konečně bylo nutno vyloučiti stržený mozol ze řady úrazů, za něž se podpora dává! Ale jeden případ mne nutká, bych jej přibil na památku. Dobře postavený úředník za vymknutý prostředník levé ruky, lékařem v čas a bez další škody napravený, žádá úrazové, aniž trpěl nejmenší újmy v měsíčním důchodu svém. Právo ovšem na to má, ale jestliže chuďasovi jest povinností domáhati se zaručené (a ovšem jen zasloužené) podpory, člověku majetnému ctí má býti, aby zřekl se těch několika grošů, by neubyly potřebným.

O bezdůvodných stescích na drahotu tisku sokolského šíře jsem pojednal ve článku „Negramotní“ (Věstník Sokolský roku 1903), ale co jest za našich dob přímo odporné, toť nářek nad drahotou literatury vůbec. Nebylo ještě láce takové nikdy, a srovnávám-li stejné publikace 60milionového národa německého s našimi, pak věru ten národ 6 milionový jest v rozhodné výhodě. A ten kmotr Stejskal? Čeká snad, až na balíček cikorky dostane nádavkem „Tyršovy Základy tělocviku“? Toho se nedočká, toho prostě nedopustíme. Naříkat na drahotu, ale při tom ani vlastní věstník župní za 1 korunu ročně neodbírat, ukazuje jasně podstatu stesků takových. Zadarmo by brali a snad i – četli…

Imponuje mi člověk, jenž ničeho zadarmo nežádá a i tam, kde může k výhodě bezplatně přijíti, ve prospěch věci sám si ji zaplatí. Toť charakterní, jenom ne žádnou milost!

Za to ztrácí u mne velmi, kdo za velkou trefu pokládá, může-li se kde bezplatně najíst a napíti, někam zadarmo se vetřít, svézti se s lístkem třídy třetí ve druhé, či dokonce v první apod. Můj Bože, jak o překot se derou na stupátko, když konduktér otevře druhou třídu, nemaje při návalu již místa ve třetí! A jaká radost, že sedí půl hodinky na sedadle měkkém! Děti, velké děti…

Zatím dosti toho „zadarmo“ – kéž není nadarmo!