Sokolské epištoly 22: Vláda hmoty

Epištola tato má býti podnětem ku potření vlády hmoty v okolí vašem. Vláda hmoty – vláda tmy! Vím, že práce ta není tak snadna, vím, že výsledek úsilí vašeho ne vždy bude patrný, ale pokrok sebe menší nesmí nám býti bezcenným, žádné námahy nesmíme litovati. A kdybychom nic jiného nedokázali, než to, že občas podržíme zrcadlo služebníkům a ctitelům hmoty, i to má svou cenu. Mrzí se na zrcadlo ten, jemuž se v něm ukazuje věrný obraz tváře nepěkné, a třeba toho nedal znáti, mrzí se i hmotař, vytýká-li se mu lenost a lhostejnost ku věcem vyšším. Směje se třeba jízlivě, ale od srdce ten smích nejde. Co tím dosaženo, ptáte se? Aspoň tolik, že nestoudník nebude pokládán za geniálního, jejž napodobiti bylo by čestno. Nejedné odporné stránky hmotařství dotkli jsme se již v epištolách předchozích, ale zbývá jich ještě tolik, že bychom jich ani nepřebrali. Proto z nich ještě jen trojlístek nejodpornější uvedeme, prosíce:

Nejdi, bratře milý, cestou lakomce, nevstupuj na chodník lenocha, vzdaluj se stezky lhostejníka.

Hle! lakomec! Divná jest po světě čeládka, však z divných nedjivnějších zůstává dobrovolný hladovec, lačnící po zlatě, žíznící po stříbře. Viděli jsme slabochy, otročící alkoholu, tabáku, Venuši apod., ale ti všichni konečně za určitých, třeba na konec v hořkost se obracejícím požitkem pílí, ale lakomec? Hrabe a hrabe – bohem, štěstím jeho jsou peníze. Slušného jídla si nedopřeje i suchá skyva chleba jest mu předraženou – aspoň že ta voda jest zadarmo! Jsou zlé časy!“ skuhrá žalostivě, zatím co v truhlici přibývá mu mamonu kvapem. Jemu ovšem stále pomalu. Hlupáku nebohý! Oč šťastnější tebe jest chuďas, odkázaný pouze na mozolovité ruce svoje, nicméně však do syta chleba vydělávající! Kde ty jsi tisíce shrabal a uložil, on stěží desítku zachoval, ale jest vesel a zdráv. Zdráv je, slyšíš, ty lakomče, duševně chorý! Bídně žiješ, bohat jsa statkem, jak budeš umírat, chudý duchem? Těžko, přetěžko dokonáš, z ruky křečovitě zaťaté vyrvou číhající dědicové klíč pokladny, mamon, tvůj drahý mamon rozsápou a tobě, hlupákovi se vysmějí. Kolik dobra mohl jsi vykonati za ten mamon, jenž dobru slouže, zázraky působí, jinak ale jenom kletbu seje, zkázu šíří! Ty však vyvolil jsi stránku negativní, nic bylo na venek heslem tvým, nuže to nic bude také údělem jménu tvému, v niveč zapadne památka tvá, v propast nepaměti klesne pověst tvoje. A to ještě byl by osud milosrdný, spíše jména tvého vzpomínáno bude s odporem, a vzpomínající otřesou se ošklivostí…

Věříte, že celou řadu takových nelidů máme v národě, zaujímajících přední lože (neplacené) ve společnosti a poslední galerii v obětavosti? Slyšte jen: Zde místo správního rady – tady jsem! Zde tučný proces – mně ho dejte! Tam placená hodnost – běda, nedostanu-li jí! Ale teď zavoláme: „Matička“ potřebuje! – hrobové ticho. Národní jednoty strádají nedostatkem! – hluchá tišina. Přispěj na feriální osady chudé drobotině! – ani muk. Celou řadu zvučných jmen lidí, jichž jmění ne pouhé statisíce, ale přímo miliony vykazuje, stopuju po léta ve výkazech příspěvků národních, ale marně. Možná, že bych něco našel s lucernou Diogenovou, ale ta se ztratila – snad ji vzal některý z těch lakomců… Ah, ty lide malý a vy jeho vrstev střední, jak velikým jsi proti této chamradi, jak bohatým jsi mecenášem! Tvůj groš vdovin daleko převáží i to, co nemnozí šlechetní boháči se srdcem v těle pro národ obětovali. Nesejdi nikdy na dráhu lakomce, zůstaň věren svojí obětavosti nezištné, jež staví tě na přední místo mezi národy! Požehná Hospodin ruce otevřené a srdce obětavé potěšeno bude!

Viz, lenocha! Nemíním zde tu ohromnou většinu národa, která den ze dne od úsvitu do soumraku v potu tváří pracuje, shání, chlebíčka dobývá, nikoli, mně tane na mysli předem oněch hořejších deset tisíc, jimž nedáno poznati starosti hmotné, potom celé množství oněch, jimž povolání životní dostatek volného času poskytuje. A z těch opět jenom ty, kteří názvu výše zmíněného zasluhují. Žel, jest jich většina. Poslyšte: Pojď do Sokola! – I dej mi pokoj, nadřu se za celý den dosti! Vstup tedy do pěveckého spolku, zpěv ti snad bude ne dřením, ale potěšením? To bych věru nevěděl, jsem rád, že si lehnu! (od oběda do pěti hodin). Nu, snad bys aspoň Odboru Nár. Jednoty Severočeské, Pošumavské aj. přispěti mohl trochou práce! – Ah, kdo by se zlobil! (večer u karet pohádá se pravidelně). Což tedy, probůh, nic není, co by tě aspoň trochu zajímalo, např. Společnost přátel starožitností, některý klub, Spolek pro feriální osady, nebo jiný podnik humanitní? – Ah, mám svých starostí dosti! (to jsou „starosti“ – sklenice, karty, miliskování atd.). Ze sta povolaných 98 tak ti odpoví. Oh, pokolení shnilé, k čemu tě přirovnati? Jedině vepř mi připadá: plný žlab, teplý chlév a vrchol blaha – čas od času pěkné bahnisko, toť obraz lenocha hmotaře v zrcadle přírody, jež falše nezná. Ať si orel sebe výše letí a v auzuru nebeském celé hodiny skvostně pluje – vepř spokojeně si poleží, by ani stopa tuku se nevypařila, slavík ať si sebe líbezněji klokotá – náš vepř spokojeně chrochtá nad korytem tučných pomejí, nechť ušlechtilý oř v ošklivosti má neřád a kal – proč je bláhovec, kdyby rozuměl „vůni bahna, jako náš vepřík, kdož ví, jest-li by se v něm také nepovaloval…

„Ostatně, však on to někdo udělá!“ tak slyšíš přes tu chvíli lhostejníka. Ovšem, ovšem, jsou lidé, kterým stydno dívati se na tu lhostejnost kolem, kteří proto dvojnásob pracují a na takové se hřeší. Ty člověče boží, jemuž vše jedno, bílé jako černé, studené jako horké, kde u tebe duše? Ani v hlavě (nebo pak bys myslil a nehnil za živa), ani v srdci (jinak bys jistě ohnivě cítil a jednal) – nejspíše v žaludku. Nikdo nežádá, bys na sebe zapomínal, ale tolik tvoje lidská důstojnost vyžaduje, bys nežil životem pouze živočišným, ale také trochu duševním, bys o něco dobrého a prospěšného se zajímal, je podporoval. Dbáš-li na sebe po stránce zevnější, není-li ti např. lhostejného, chodíš-li si číst či ošumělý, pak nesmí ti lhostejna být ani stránka vnitřní. Jen tímto vnitřním životem duševním, jenž se pak na venek projevuje snahou ušlechtilou, lišíš se od němé tváře. Jest-li že však vše kolem tebe lhostejným ti jest, jedno-li tobě, vítězí-li věc dobrá či špatná, pak klesáš i pod bystřejší členy této němé tváře až na stupeň tvrdokožce hrocha. Hle, tvůj obraz!

*

„Ejhle, člověk!“ Ty, bratře milý, neber si za vzor lidi takové. Opět a opět volám k tobě: Nesestupuj v nížiny kleslosti, na schodišti kulturní směr tvůj ať vždy vzhůru jde. Hmoty dbej potud jen, pokud toho potřeba životní žádá, nedopust, aby duch, ta jiskra Boží, zavalen byl neplodným popelem hmoty. Jen stále v před a nikdy zpět na pochodu za ideálem dokonalosti. Vím, že dosíci této jest nám smrtelníkům nemožno, vím však též, že od vrcholu dokonalosti až do propasti pokleslosti mnoho je stupňů. Po těchto vystoupiti co nejvýše budiž snahou každého našince, jenž jména Tyrš a Fügner nebere nadarmo. Excelsior!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912