Sokolské epištoly 23: Pravé vlastenectví

Byla doba, kdy vlastenectví žilo na všech rtech, dnes nemluví se o něm tolik. Minula, bohu díky, doba, kdy „vlastencem“ byl každý, kdo při pivě hodně falešně dovedl zazpívati „Kde domov můj“ a „Hej Slované“ (ale vždy jen prvou sloku, protože následujících neznal), kdo své „hrom a peklo“ vyjekl, až uši zalehly, a pod úderem pěsti sklenice na stole poskočily, kdo „neohroženě“ narazil šosákovi cylindr, nesmyslně politikařil apod. Ba, takový „vlastenec“ znal i leccos s dějin, on věděl např. o Žižkovi, že se narodil pod dubem, bořil hrady a zámky, prášil Němcům kožichy, a odkázal svou kůži na buben, on dále věděl, že kamenný most v Praze vystavěl jakýsi Karel IV. apod., ale tím byly jeho vědomosti historické vyčerpány. Jiných o národě neměl.

Nesuďme přísněji, než třeba; proud vlastenectví unášel velkou massu, jíž vnitřní hlas hovořil, že jest povinností tam se vzepřít, kde právo jest šlapáno a třísněno. Neporozuměvše podstatě vlastenectví, chápali se pouze znaků jeho nejnápadnějších, jinak zcela podřízených, provádějíce nadšeně to, čemu dnes říkáme – fangličkářství. Ale i to vykonalo úlohu svou. Nicméně buďme rádi, že druh „vlastenců“ takých vymizel, neb aspoň silně prořídnul; ti nám valně neprospěli, ba často přímo uškodili, zvláště, když z největších radikálů obratem ruky stávali se lokajové, hřbet hrbící a poníženě se lísající. Tak ovšem – nehledě k tomu, že jenom nespravedlivý soudí z jednotlivců na celek – s jistou oprávněností mohlo býti řečeno: „Čech jest buď hulvát, nebo líbá ruku…“

„Pravda sic, že s dobou tou zmizel nejeden ideální názor, předem pak ten poměr srdečný, jaký v uvědomělé společnosti české vládl v létech šedesátých, takže pamětníkům časů těch doba naše připadá až mrazivě střízlivou, ale jedno jest jisto: dnes méně se o vlastenectví mluví, za to více skutkem se projevuje.

Mnohý tu třeba spráskne ruce nad hlavou – všude stesky, že např. ani přední obranné jednoty národní nemohou sehnati potřebný počet pracovníků do výborů svých a on, že se více pracuje.

Není to tak protimyslné, jak se na prvý pohled zdá. Právě proto, že dnes práce národní mnohem jest více, než za dob vlastenčení, jeví se nedostatek pracovníků. Zdaž byla by např. bývala možnou za dob „vlasti-slasti“ ona činnost podivuhodná, jakou vyvíjeli např. jediné tři jednoty záchranné – Ústřední Matice Školská. Národní Jednota Pošumavská a Severočeská, o jiných důležitých organizacích, předem pak Sokolstvu ani nemluvě? Tím nikterak nepopírám smutnou věc, že celé vrstvy společnosti naší složily dnes ruce v klín (studentstvo např. z velké části – vinou středoškolské výchovy) a jen pohodlně přihlížejí, leda že lopotící se pracovníky skutečné pichlavě zkritizují, nebo jsou-li činným, „pracují“ ve zbytečných spolcích, jimiž doba naše přímo zaplavila nás ku škodě národa. Pravdou však zůstává, že intensita práce národní za našich dnů daleko jest větší, než-li dříve. Počet pracovníků ovšem nevzrostl úměrně k velikosti a síle úkolů, a tak z toho přirozeně plyne přetěžování pracujících, těchto pravých vlastenců.

Jakže se to tedy má s pravým vlastenectvím?

Základním požadavkem skutečného vlastenectví jest pravda, bez níž vůbec nic prospěšného se nerodí. Vlastenectví pravé nevyhýbá se pravdě, ono ji naopak hledá a vždy si ji samo řekne, nečekajíc toho od druhých. Proto mu také ani nejtrpčí pravda neuškodí, těžká šlépěj této hubí jenom bejlí prázdného vlastenčení. Posudku oprávněného se neleká, naopak vyžaduje si ho, naprosto pak nepůsobí na ni trhanství kritikám vypjatých. Snad zabolí, však ze dráhy nevyšine. Za pravdou kráčejíc, nemaluje pravé vlastenectví vyznavačům svým nic růžově, ono učí je bez bázně pohlížeti na věci tak, jak jsou. Na příklad na obzor národa našeho. Tento nikdy nebyl beze mraků, nad námi nikdy neklenul se jasný azur nebe, nám se vždy mračilo. A též dnes hrozí nám ledové mraky. Zda-li proto ztratíme hlavu, proto-li hořekujíce zahodíme pušku do žita, proto snad mezi baby se dáme? Co platno hospodáři pozorujícímu, jak mračna krupobitná příšerně ženou se nad nivy, zlatou úrodou kypící, co pomůže, kdyby naříkal a hořekoval? Vidí, čeká. A třeba každá čiva chvěla se hrůzou, přece již v duši snou se záměry nové pro případ, že potluče.

Tak i pravý vlastenec. Kdybychom i nejčerněji hleděli na postavení svoje, kdybychom po způsobu zápasníků starořímských, pozdravujících imperátora do zlaté lože jeho, volali ke Slovanstvu, jež celkem bez porozumění (vyjímám Slovince a Poláky poznaňské), ba lhostejně hledí na boj náš, který za Slovanstvo bojujeme jeden proti deseti bez pomoci, kdybychom i volali: „Ave Slavia, morituri te salutant!“ – přece nezoufáme. V duši krajně napjatou zaléhá výrok Palackého: „Kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, by aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva“ - - - Jím vzpružen chopíme se znovu práce, volajíce ku všem, kdož mají uši k slyšení: Kdo´s dobrý, pomoziž!

Jak již řečeno, není těch dobrých přebytek, lidem dnešním většinou slovo „dobrý“ stejného téměř významu, jako „hloupý“. „Dobrým býti jest hloupost, kdo ti za to co dá?“ – toť zásada valné většiny, usilující, by co nejsnadněji, třeba přes mrtvoly druhých, dodělala se požitků nejrafinovanějších. Proto též nesnadná, málo „vynášející“ práce opravdová ztratila „kurs“.

Ale ti, kdo porozuměli, že bez obětí nic pevného, nic prospěšného stvořiti nelze, ti ochotně podvolují se práci na prospěch národa, každý dle schopností svých. Jedni dobrým spolkům národním se oddali, jiní slouží směru národohospodářskému, jedni účelům čistě vědeckým, opět jiní působení v oboru umění (literatura, hudba, výtvarnictví) se věnují a konečně jiných řada působnosti veřejné, politice apod. snahy své zasvětili. Takto život sám i tu práci dobrovolnou rozděluje, jakož „dělení práce“ provedl u všech ohledně životního povolání jejich. Řekl jsem „práce dobrovolná“ a podotýkám, že vlastenectví namnoze jen touto prací dobrovolně podstoupenou, neplacenou, plodně se projevuje. Vlastní povolání každého jednotlivce v prvé řadě k uhájení života směřujíc, k ideálním úkolům veškerenstva jen podřízeně přispívati může.

Neříkej nikdo, že této dobrovolné práce národní nejsi schopen, že nedostává se ti času, že nemáš daru jazyka, nemáš prostředků hmotných atd. atd. Že nemáš času? Nevěřím, pokud jsi každého večera v hospodě. Že nedostává se ti výmluvnosti? Nač mnoho řečí? Skutky mluví lépe. Že nevynikáš umem? Buď kliden, jen když nadšení máš a vůli pracovati. Což na stavbě paláce jen samí stavitelé pracují? Hle, kolik tu různých pracovníků, od architekta až do posledního podavače! A právě tak i na stavbě chrámu svobody, a hradu národního nikdo nepokládej se za tak nedostatečného, abys nemohl ničím přispěti ku blahu národa svého. – Že nemáš dosti prostředků hmotných, peněz? Oh pravda, snadnou jest práce národní pro boháče, jemuž třeba toliko drobet odděliti z přebytku svého pro účel dobrý a již tím vykonal čin záslužný – ale když je tak těžko loučiti se právě s tím mamonem! Nepamatuješ, že spíše velbloud projde uchem jehelným, než vejde bohatec do království nebeského? Proto jsou tak řídké výjimky bohatců ve službách národa utlačeného, jenž nemůže rozdávati řádů, ni hodností, ni titulů, výjimky tím řidší, čím jest mezi bohatci méně lidí, v nichž pečování o zboží tohoto světa neudusilo všecek smysl pro statky ideální. Nemyslíš, že když těch boháčů tak málo, tím jest více neboháčů třeba ku práci národní? Stejnou cenu má práce poctivá, jako peníze zlaté, jež ostatně ne vždycky přinášejí požehnání. Proto chutě vyvol si obor nějaký dle schopností svých, jenom nehledej daleko, čeho na dosah ruky dosti. Buď pamětliv slov F. L. Čelakovského:

„Nepaměti do propasti klesne pustý darmochleb,

blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp!“

Druhým požadavkem pravého vlastenectví jest uvědomělá kázeň, dobrovolná disciplina všech vůbec, každého pak jednotlivce (sebekázeň) zvláště. Pravím „uvědomělá kázeň“ proto, že ohromné většině každá kázeň jest otroctvím. Jak pochybný, jak žalostně zvrácený to názor! Člověk myslící, nežijící životem pouhého zvěra, dojde dříve či později přesvědčení, že kázeň jest zárukou zdaru, tajemstvím úspěchu, sebekázeň pak že přímo vytrhuje z otroctví nejhoršího, z poddanství vášní všeho druhu. Nemožno tam úspěchu čekati, kde jeden v pravo, druhý v levo táhne. „Tam svět se hne, kam se síla napře“, tento jadrný výrok Tyršův platnost má i zde. Síla pak naše jen ve sdružení spočívá, bez organisace jsme pouze rozmetané údy, neovládané společným střediskem duševním. Skvělý doklad toho podává právě Sokolstvo.

Sem spadá přirozeně svornost, která taktéž hlavně následkem půtek politických „ztratila kurs“. Proto však přece zůstane pravdou, že „svorností věci malé rostou, nesvorností pak i největší se rozpadávají“. Svornosti různě se rozumí, nejčastěji tak, že podle jedné píšťaly tančiti mají všichni. Ale něco podobného nelze. Všecky hlavy pod jeden klobouk nedostaneme nikdy; však toho nedokázal ani Řím starověký, ani papežský, dnes každý člověk myslící spokojen bude, srovnáme-li se ve věcech zásadních, ponechávajíce v záležitostech formy volnost každému směru čestnému. Ani vyznání náboženské, ani politické nebo sociální přesvědčení nemá býti hradbou nepřestupnou, která by třídila celý národ v kasty znepřátelené. Tak došli bychom leda na smetiště národů, na němž té chvíle ještě leží stomilionový národ Indů, jejž právě pro jeho kastovní a jinou roztříštěnost podrobiti si mohla s několika desítitisíci vojáků mořevládná Brittanie. Nejsem tak naivně důvěřivým, abych se domýšlel, že možno zastaviti boj stran, tolik víry však v rozum českých lidí dobré vůle ještě mám, abych věřil, že jest jedno místo, na němž veškeré sváry potuchnouti, na němž všecky paže poctivé spojiti se mají. Místem tím jest tvrz jazyka českého. „Národy nehasnou, dokud jazyk žije“ – bez jazyka vlastního přestává lid býti národem. Nic nemate mne poukaz na Irčany, kteří mluvíce anglicky, přece prý zůstávají národem svérázným. To je z malé části pravdou. Všecka nenávist, jakou planou ke zhoubcům svým, Angličanům, nezmění faktum, že zapomenuvše vlastní jazyk (kelticky zná jenom nepatrný počet lidu irského), rozmnožují řady těch, jichž jazykem mateřským i obcovacím jest angličtina. V nejpříznivějším případě možno je nazvati anglicky mluvícími Iry. My však, kdybychom pro němčinu odložili jazyk vlastní, nebyli bychom ani těmi „německy mluvícími Čechy“, my rozplynuli bychom se v moři Němectva úplně; jen řeky, hory, dědiny jménem slovanským věrně by hlásaly, že zde kdysi žil národ svérázný. – Chrániti jazyk a vše co vedle něho základem jest národností, toť příkazem cti každého jednotlivce („kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí“), a na tomto poli všichni svorně pracovati mají. Tak rozumíme svornosti národní, odchylky co do taktiky, postupu a jak se všecka ta jablka sváru jmenují, nerozčilují nás celkem, pokud přímo proti národu nepracují. Základem i zde budiž nám pravidlo sv. Augustina: „In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas“ t. j. „v nutných (potřebných) věcech jednota, v pochybných volnost, ve všech láska“ (nás vediž).

Co se pak té práce týče, budiž pořádná. Raději méně, však důkladně a promyšleně, práce kvapná, málo platná. Povrchnost uškodí více, než přímá netečnost. Nade vše pak jest poctivost; kde ruka nepoctivá třímá prapor vlastenectví, z tohoto chtějíc těžiti – běda! Vyrvete rychle zastavu čistou z ruky potřísněné, jinak stihne nedůvěra všecko působení pro věc dobrou, třeba jí sta jiných sloužilo sebe poctivěji a nezištněji. Veřejnost vidí pouze toho jednoho špatného, a kde jednou nedůvěra zakotvila, tam těžko dobývati půdy ztracené!

Konečně pak vytrvalost. Nezačíti dnes to, zítra přeskočit k jinému a po týdnu opět nové začínati – taková práce k divným dojde koncům. Nemá rukou svých vztahovati od pluhu, kdo jednou orati počal, praví Písmo. Libuje si motýl, těkající ve zlatých paprscích slunce s květu na květ, ale když chladný déšť snesl se nad krajinu, veta po slávě i blahobytu; vytrvale plahočí se mravenec, snášeje v podzemní bydliště své až do únavy, ale když nadejde doba strázně, jest hrad jeho zásoben a opatřen.

„Jdi k mravenci, ó lenochu, a zpytuj stezky jeho“, praví Kniha Přísloví; ano k mravenci jděte všichni, kdož nepřemýšleli jste ještě o životě, o národu, o lidstvu. Hle, zde v tom kopci mraveniště obec, nad níž není spořádanější, zde obraz státu, jaký strojili ti nepatrní mravenci dávno dříve, než objevil se na světě člověk s veškerou zlobou svojí, uvaliv bídu na všecku zemi, na vše tvorstvo, jehož dravcem největším jest on sám. A ten mravenec naučí vás – jste-li vůbec přístupni poučení – práci účelné, pořádku a kázni, ba chcete-li, poznáte ve vzorné obci mravenčí též to, co záhlavím je stati této – pravé vlastenectví.