Sokolské epištoly 24: Silný život

„Více chápá se rozumného jedno domluvení, než kdyby blázna stokrát ubil.“

(Kniha Přísloví)

Jest nepopíratelno, že doba dnešní, doba zvýšeného boje o život, vyžaduje mužů celých, povah pevných, charakterů čistých. A netoliko vůdců, celý národ až do prostých jednotlivců musí býti povznesen na vyšší stupeň mravnosti, pevnosti povahy, vyspělosti duše. Musí, neboť nestane-li se tak, bude národ náš i dále živořiti v podruží. Že jest nás málo proti přesile nepřátel, proto jest nám nad ně vyniknouti mravní zachovalostí, duševní převahou, mocí charakteru, jinak nemůžeme zvítěziti!

Uchopme se myšlenky té, chop se jí Sokolstvo veškeré a potomci, kteří dožijí se vítězství Slovanstva, žehnati nám budou! Ale chopme se jí opravdově, ne pouze slovy, nýbrž skutky, ne ústy, ale srdcem, i myslí veškerou.

Prostředků ku provádění její jest celá řada, sáhněme k nim, předem však užijme mocného působení příkladu. Tímto ať předchází každý, kdo apoštolovati chce, ať sám na sobě ukáže výsledky té kázně mravní, jakou jest odříkání se „požitků“, kteréž ohromná většina lidstva za vlastní cíl života pokládá. Odříkání dobrovolné jest pravé tužení ducha k vypěstění charakteru! Sami tak činíce, učme i druhé bratry a širší kruhy opravdověji pohlížeti na povinnosti sokolské. Ano, povinnosti béře na sebe, kdo vstupuje do svazku sokolského a vážné povinnosti vychovatelské vloženy jsou na činovníky jednoty, zejména sbor cvičitelský s náčelníkem. Ba každý bratr starší přijímá v Sokole povinnost výchovnou a všichni, kdož z přesvědčení zovou se Sokoly, mají předcházeti vzorem a příkladem nejlepším!

Zušlechtění povahy členstva, zejména cvičícího, jež máme přímo pod rukama, budiž v tomto směru předním cílem naším. Díti se může jednotlivě i hromadně; toto hlavně přednáškami a rozpravami, vycházkami i jinou zábavou ušlechtilou. Prvé jsouc obtížnější, za to však mnohem vydatnější, může míti za předmět nemnohé jednotlivce, kteří hned z počátku nápadni jsou jednak povahou jemnější a zřejmou snaživostí, jednak zase jistou svérázností a pevností. K těm přichylte se, kdož myšlenku sokolskou hlouběji pojímáte, na ty účinkujte, vštěpujíce jim zásady sokolské, slovem i skutkem jim příklad dávejte! A získáte-li takto nového pracovníka spolehlivého, charakterního, oč větší jest zásluha vaše, než celé tlupy frázistů, kterým vše špatné, vše nedokonalé!

Věc však není tak lehká a vyžaduje na vás jistých obětí. Chcete-li dobře působiti na jiné, sami různé přímětky nepěkné v povaze a žití svém odložiti musíte. Chcete-li jim ukázati vzor samostatné, pevné povahy, pak jest vám dokázati aspoň následujícího:

1. že nejste v poutech odvaru ječmenového či jiných lihovin;

2. že nejste otroky listu tabákového, či jiných narkotik;

3. že nejste raby, kteří volnost duše své Venuši zaprodali.

Tolik žádáš? Toť nemožno, což jsme mniši trapisté? Čekal jsem výkřik ten – slevím. Nechci z vás míti poustevníky, nebuďte však otroky trojnásobnými, odvrhněte aspoň jednu ze zmíněných vlastností, muže nedůstojných a druhé dvě omezte pokud možno, pak přiznávám rád, že můžete dobře působiti na svěřence svoje. Jinak nevěřím! Jak by mohl působiti ke spořivosti, střídmosti, nezávislosti ten, kdo sám odvádí krvavý poplatek vášni své, která mu jen požitek chvilkový v zápětí škodný podává? Jak by ten mohl působiti k dosažení klidu duševního při svěřenci svém, kdo sám trápen jest výčitkami oprávněnými?

Odepírejte si a přiblížíte se k základnímu heslu sokolskému „tužme se!“ více, než kdybyste tisíce vzklopek naklopili, tisíce velkotoučů a nádavkem tisíce přemetů přemetli. Odepřete si v jednom dokonale, provedete-li však zdrženlivost důsledně i ve druhém, či také ve třetím směru, jakou tu prokážete sílu duševní proti tomu množství třtin větrem se klátících, jimiž jest většina společnosti lidské! Výsledek v ohledu hmotném vypočtěte si sami, počet jest velmi lehký. Zvláštní volností duševní, které takto nabudete, přiblížíte se velmi k samostatnosti, nezávislosti hmotné, majíce potřeb méně při energii vášněmi nezeslabené.

Mnohý ovšem řekne: „Však je toho obmezování odjinud dosti, to by tak scházelo, bych ještě sám ze sebe dělal otroka, zrovna ne!“ Nu, jak myslíš, příteli, velký jest však rozdíl v tom, obmezuje-li tebe někdo jiný, či ukládáš-li meze sobě sám. Každé obmezování od jiného – pokud by nebylo na prospěch obecný – zcela správně těžce neseš a dobře činíš, vzpíraje se útisku, sám-li však sebe obmezuješ, sám-li potíráš nepěkné zvyky a choutky své, ne k porobě tě to vede, ale ku pravé svobodě. Jako jest největším vítězstvím zvítěziti sám nad sebou, tak jest i největší svobodou, nebýt otrokem vášní svých. Tak, jsa třebas hmotně závislý a společensky podřízený, přece jsi daleko svobodnější toho, jenž maje všeho přebytek, chabě otročí celé smečce vášní, která ho na konec uštve při všem bohatství, přes veškeré vzdělání a inteligenci jeho.

Boj jest ovšem těžký, neboť zvyk jest druhá přirozenost a člověk tvorem ubohým, jehož většině vrozeno jest otroctví, ať již jakékoli. Sám v osidlu hlavu strká, nemoha se dočkati, kdy se mu konečně smyčka na hrdle zadrhne a pak – pak vzdychá nad otroctvím dobrovolně podstoupeným. A není v něm ani tolik síly, by vymanil se z pout vášně, o níž sám prohlašuje ve chvíli poznání, že jest blázniva. Propadl jí – kdyby blázna stokrát ubil, marno vše. Stačí pro rozumného jednoho domluvení?

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912