Sokolské epištoly 26: Oběť zápalná

„Z úst jeho pochodně vycházejí a jiskry ohnivé vyskakují, ze chřípí jeho vychází dým jako z kotle vroucího nebo hrnce.“

(Job, kap. 41, v. 10 a 11.)

Tak psáno v Písmě, ne snad o kuřákovi, Job žil v dobách, kdy více platila mužná síla, než virtuosita ve výrobě „vonných“ koleček dýmu, nebo pouštění jeho chřípěmi – tak psáno o leviathanu, o nějž vykládači písma prou se, jest-li to mořský had či krokodýl. Obé jest pěkná havěť a nevím, hodí-li se na ně obraz hořejší, ale na kuřáka přiléhá jak by ulit, takže nemohl jsem si odepříti, položit jej pod záhlaví epištoly této. Že píchnu do vosího hnízda, že tak mnohý zabručí si: „Blázen?“ Aťsi, málo si z toho dělám, titul „blázna“ jest velmi obyčejným argumentem duší slabých. Bývá již tak ve světě, že blázen druhé za blázny pokládá, zcela dle přísloví: „Sobě vlk ostronos, sobě ježek kadeřav.“ Podám zde jen chabý obrázek, jak jeví se kouření v zrcadle pozorovatele, jehož obzor nezahaluje ni obláček dýmu tabákového.

Že kouření zlozvykem nové doby jest, toho nepopře ani nejhorlivější služebník modly Nikotiany (Nicotina tabacum, botan, název rostliny tabákové), jenž pro nekuřáka má pošklebek: „Eh, to není žádný muž – ani kouřit neumí!“ Hm, naši hrdinní předkové také neměli kouřit, zda-li pak oni byli muži? Soudě dle toho, že proti celé Evropě dochovali národ Husův století dvacátému, řekl bych, že byli, ale jen co tomu řeknou naši „muži“, kteří by bez cigarety nebo viržinky umřeli!

Týž člověk, jehož heslem hřímavé „tužme se“, jenž hravě centy zvedá, či s lehkostí nevídanou cviky nejtěžší provádí; týž „muž“ nedočkavostí se chvěje, by po cvičení co nejrychleji zapálil si cigaretu. Jděte mi se svým mužstvím, slaboši ještě ubozí, kteří nemohou říci rozhodně ne, kteří opět a opět chabě kloníte se té Nikotianě, jíž učitelé vaši – divocí Karajbové prvé oltáře zbudovali. Jaké že kouzlo v té vaší cigaretě? Pěkné kouzlo – hnědožlutá řezanka, páchnoucí hůře než asa foetida (český název povědí vám v lékárně). A když mi řekli, že v zemích koruny české dle přesné statistiky denně prokouří se přes 200 000 korun, pomyslil jsem si: „Ještě není zle v kapsách, ale také není jasno ve hlavách!“

Roční spotřeba tabáku v zemích českých činí přes 75 000 000 korun, t. j. skoro 1 ½ milionu korun týdně, tj. asi 16 korun na jednu hlavu mužskou ročně. Nás Sokolů jest okrouhle 100 000, činí tedy částka na Sokoly vypadající něco přes 1 600 000 korun. Počítejme trochu:

Slušnou tělocvičnu průměrnou počítám okrouhle na 30 000 korun, vyfoukneme tudíž jenom my, Sokolové, za rok do vzduchu 55 pěkných tělocvičen. Věru, pěkně se tužíme! Nejdéle do 20 let všecky jednoty sokolské postavily by si vzorné tělocvičny za peníze, prokouřené vlastními členy. Ale kdež pak my! Obdivujme se sice vlasteneckému odhodlání Švédů, kteří usjednotili se na jednom témdni odříkání, v němž spokojili se s nejnutnějším, aby úspory týdne věnovali na výzbroj loďstva k obraně vlasti, sami však – snad nemyslíte, aby si „národní vojsko“ celý týden odepřelo kuřiva? Vydalo by to ovšem skoro 31 000 korun, ale jak si má odepřít ten silák centy zvedající, cigaretu, na níž se třese jako děcko!  A proto slevíme. Kdyby každý ze bratří kuřáků vášeň svou jen o čtvrtinu zmírnil a uspořenou čtvrtinu na oltář myšlénky sokolské položil, sebrali bychom za týden na 5 000 korun. Byla by to „oběť“ z vyhozené koruny zachovati 25 haléřů dobrému, což? Jsem to bláhovec a snílek, co? Vím to, vím, a poněvadž dále znám, kdo vše si mezi námi název muže osobuje, slevím, slevím až na 2/365. Co tím míním?

Mám na mysli příklad našich tatíků, kteří po 2 dni v roce zdržovali se kouření, po případě šňupání – o Velký pátek a Štědrý den. Myslím si: Co dovede u prostých lidí víra, dokáže snad u „výkvětu národa“ přesvědčení. Slevil jsem až na dva dni, kdy snad by mohl každý Sokol kuřák ukázati, kdo jest pánem, zda sušený a zase v různých omáčkách mořený list proklatého bejlí, nebo „přírody vládce a pán“ (tak si totiž lidé lichotí). Za takové dva dni újmy sokolské navrhoval jsem před léty 8. srpen († dr. Mir. Tyrš) a 15. listopad († J. Fügner). V tyto dni ofěrné Sokolů českých zastřeli by obraz své začouděné bohyně, vzpomínajíce trpících bratří ve kraji zněmčeném aneb ohroženém. V ty dni ti, kteří se stále dovolávají vzorného charakteru mistra Jana Husi, vzpomněli by si, že on ofěrovav poslední čtyři groše, žil po celý měsíc o suchém chlebě - -. Vzdáte-li se aspoň v tyto dva dni kouření, dvojího jste dosáhli. Zvítězili jste sami nad sebou – toť největší vítězství – a pomohli jste slabým (5000 korun vynesly by ty dva dni abstinence tabákové), toť nejkrásnější oslava památky těch, kteří národu celému pomoci chtěli.

Ale dopadl špatně návrh můj. V den Fügnera a Tyrše odbude se památka jejich nějakým pěkným slovem a také jméno Husovo dál se bere nadarmo. A v Husův den na všech kopcích hranice – ve všech ústech doutníky. Hle, oběť zápalná Husovi a – c. k. eráru! Ta první jest lacinější.

O škodlivosti kouření po stránce zdravotní ani mluviti nechci, vždyť zdraví, toť poslední, čeho náš lid šetří. Dříve nikdo nevěří, že ten vyzáblý smotek viržinky, ten hadřík papirosy lehce stane se hřebem do rakve, až jest pozdě.