Sokolské epištoly 29: Alkohol duše

Název epištoly této vzbudí asi domněnku, že úkolem jejím jest nastíniti působení alkoholu na duševní stránku pijáka. Ne tak, alkoholem duše není zde míněn lih hmotný, nýbrž onen druh literatury, který mezi plody písemnictví tím jest, čím alkohol mezi poživatinami – literární kořalka! Míním četbu krvavou, detektivní a pornografickou (doslova: slídičskou a svinskou), která v době novější ovládla obec čtenářskou přímo úžasně. Na tisíc výtisků cenný plodů literárních desetitisíce tohoto smetí vychrlí tiskařský lis, jemuž ovšem lhostejno, co tiskne, jen když tiskne. Ale příteli národa nemůže býti jedno, co se čte, jen když se čte, jemu nemůže býti lhostejno, zůstávají-li nepovšimnuty dobré spisy, psané vřelou krví srdce, tlukoucího pro štěstí národa, zatím co chamraď se úžasně šíří.

Jaké to poblouznění hrozné, jaké vysvědčení pro inteligenci těch, kteří plným douškem lokají tuto literární přiboudlinu! Dosud bylo nám zápasiti pouze proti literatuře indiánské (celkem neškodné) a krvákům, nyní z té lodyhy plazivé celý čtyrlístek neštěstí vypučel…

Krváky, to sprostá „šedá“. Po skleničkách nalévá ji …., ony po sešitech vnucuje kolportér. Sklenka tlustého skla, sešit řídkého tisku – co jest 5-6 skleniček za večer, co 50 – 60 sešitů na román? Sešit za 30 haléřů, román za 15 – 18 korun! Kdyby týž člověk ubohý, jenž dal se zlákati kolportérem na román „Černý Beneš, neboli bratrovrah a palič“, na „poutavý spis“ „Marino Marinelli, mořský loupežník benátský“, či na „velenapínavou historii“ „Pustý zámek v Abbruzách“, kdyby, pravím, měl dáti stejný peníz za cenné dílo povznášející a vzdělávací, co by tu bylo řečí, a na konec by přece nekoupil – to raději „šedou“! Ale jak se nemá dáti zlákat, čta jednotlivá záhlaví prospektu: Strašidlo v zámecké hrobce – krvavý nocleh – falešná jeptiška – pohozené dítě – tajemné písmo – černá maska – hu, hu, až mráz jde po těle! Na to se zas dobře pije „košilatá“ (které kořalce tak říkají, nevím, netoužil jsem zvěděti); jí hyne tělo i duch a zbylo-li přece ducha trošek, dorazí jej krvák…

Ježto však člověku z té „lepší třídy“ jest „šedá“ příliš sprostá, vynašli pro něho koňak, jehož rozšíření u nás pochází z let osmdesátých minulého věku, od prvé větší epidemie chřipky, proti níž prohlašován za lék neklamný. To jest „nóbl kořalka“ a té odpovídá nobl alkohol duševní – literatura detektivní. Sherlocku Holmese! čím jest proti tobě Žižka, čím Prokop a Jiří Poděbradský, čím veškeří hrdinové Jiráskovi, Třebízského, Herloše aj.? Ty´s rek moderní a jestliže Mayův Winetou poznal dle sešlápnuté traviny, že po prérii jel před 5 hod. 12 min. hřebec vraník, s lysinkou, jehož jezdec měl 42 leta, záplatu na pravé nohavici a na klobouce zlomené péro (včera večer si jím protáhnul troubel dýmky míru), ty, Sherlocku, strčíš Maye i s Indiánem do kapsy; tvůj zrak vidí za roh, tvůj sluch zachytí šepot od včerejška, čichem pak rozeznáš zloděje na kilometr dálky – hotový pes baskervilský! Pak má naše mládež, moderní mládež, nuditi se čtením o Táboritech a podobných starých, věřících bláznech – detektiv jest ideálem jejím, špicl a slídič. A já, bláhovec, divil jsem se Emánkovi domovníkovu, když mi na otázku, čím by chtěl býti nejraději, odpověděl, že – policajtem! Zlatá naděje vlasti, jak oddychuji volně! Přece jsem se dočkal vítězství (jest už za dveřmi) a mám po starosti o budoucnost národa – král detektivů Sherlock Holmes vzorem tvým! Číšenka dobrého koňaku pro žaludek prý nade vše (?), duševního koňaku pro „zbystření smyslů“ vydává vlastenecký knihkupec číšek bez počtu. Pro zostření inteligence – a kluk zatím chodí jako zmámený, neučí se, propadává. Patrně slouží koňak duševní k dobru jeho asi tak, jako ten šalvostr z vinných matolin – Keglevich István jako Sherlock Holmes…

A na konec jemný, pikantní likér. To prý není kořalka – hm, viděl jsem lidi, kteří se salonním likérem zpili pod obraz, právě tak jakoby byli srkali šedou = liguer des brambeaux! Také dámy si rády likéru líznou (nejraději opakovaně!), nu, a když by to jinak nešlo, k čemu by měli cukráři bonbony plněné rosolkou? Literární rosolku však – čtení pornografické, raději muži od 14 let počínaje. Pro ně jsou předem určeny ony různé „Knihovny mládenecké“, „Zapovězené ovoce“ atd., jak se jmenuje všechen ten brak z cizích niv. K tomu obrázky – obleku co nejmíň, za to víc masa, hodně masa! Vždyť i několikerý časopis pikantní vydávají a hodně nízko vykládají, aby každý klouček mohl se kochati „vtipy“ co nejsprostšími, obrázky nejdráždivějšími. Těm prvým sic ještě nerozumí, ale obrázky – inu, názor nade všecko! A zase v desetitisících rozletuje se tato „literatura“ po národě – máte z nás radost, vy drahé stíny buditelů našich? Přidejte k tomu ještě divadlo předměstské, v němž hrají francouzské pikanterie ve spodním prádle, jichž hlavní představitelku studentíci, „nadšení pro dobro i krásno“, místo koní odvezou a zatmí se vám v očích… Pak porozumíte nízkosti stále se šířící, nedostatku zájmu pro nějakou věc lepší a nebude vám více záhadou úpadek sil tělesných i duševních dorostu našeho. To naděje vlasti!

Čtenáři milý, péro nestačí, aby vystihlo propast škod, napáchaných literaturou alkoholu. Jenom nástin slabý mohl jsem dáti, jen pokyn, abys na základě jeho v prvé řadě sám k sobě přihlédnul a pak – jsi-li muž statečný – pomáhal k ozdravění poměrů. Nenech to vše lhostejně jíti kolem, nepokládej stať tuto za nějakou kapucinádu pokryteckou, ale prohlédni – a užasneš! S pokolením, jehož sílu tělesnou i duševní zničili dvojí alkohol, nemožno vítěziti, to jen v bahně utone!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912