Sokolské epištoly 3: Vzhůru hlavy!

Křepce stanulo Sokolstvo na půdě století dvacátého. Od tohoto velké věci se očekávají – kdo čeká, snad se dočká, lépe však činí, kdo v ústrety jde. Ať již přichází dobré i zlé; dobro uvítáme, zlu sáhneme na zub dříve, než zakousne se do týla nepřipraveným. Proto přešli jsme hranici dvou věků s praporem nacionalismu vesele vlajícím, nic nedbajíce pošklebků těch, kterým národnost lhostejna, ne-li zavržení hodna.

Ovšem národovství naše není toho druhu, aby ničilo slabšího, aby přes mrtvoly ušlapaných šlo k cíli – ne! Tento druh nacionalismu, osobitě germánského, ponecháváme těm, kteří od Karla Velikého mečem i ohněm, slovem i kovem dokazovali nám výši kultury svojí, v níž pod záštitou podivuhodné vzdělanosti a velkého vědění peleší surovost s posměchem, drzost s podvodem, násilí s úkladem.

Národovství naše obranné bylo, jest a bude. Ale pod obranou nerozumíme snad nazarenství, jež odepřevši zlo jedno, neodpírá zlému, které hrne se na chuďasa, mínícího, že možno ve společnosti dnešní žíti důsledně dle čistých zásad Kristových. Oh, to daleko – tam vzadu, snad na sklonku věku XX. klidná záře hvězdy betlémské nad pokolením šťastnějším plně se rozleje; nad námi dosud břitké paprsky planety osudné, válečného Smrtonoše.

A proto, za ránu ránu! Sami dřív neudeříme, bíti se však nedáme! Rady, dle nichž výhodno jest, líbati ruku, která bije, psům odkazujeme. Cizího nežádáme, na svém však stojíme! Daleko jest nás, abychom jen proto nenáviděli druhých, že jiného jsou jazyka; dokud nesahají rušivě do národních věcí našich, jest klidné spolužití nejen možné, ale i žádoucí. Kdo z pouhé různorodosti vyvozuje nepřátelství, škůdce jest, ať náleží straně té či oné! Škůdcem jest však i ten, kdo podlamuje sebevědomí jednotlivců. Ve válce takového na místě zabije vlastní důstojník. My smrť nerozdáváme, ale pro člověka, v němž jiskérka cti se zachovala, horší smrti jest opovržení. Opovržení lidí čestných budiž každému, kdo ve dnešním, snad rozhodujícím boji národa, po příkladu zrádce Miloty z Dědic malomyslnost a rozkol seje v řadách našich, nebo přímo střílí do zad bojujících. Mor ho! –

Zbaběle pochybovať, toť příznakem vyžilých omrzelců, přemúdřelých mudrců a lhostejných lenochů. Národní západ náš jest prý beznadějný, výspa česká tak pošinuta do středu hltavého moře německého, že nelze prý nám na dlouho odolati; tam 60 milionů Němců, nás 7 milionů – osm na jednoho!

Tam bohatství a kapitál vše podmaňující, u nás prý chudoba, nedostatek podnikavosti, tam jednotlivost, u nás rozdrobenost – vzdejte se!

Půjdeš-li kulichu zlořečený! takových proroků již bylo! Odstup malomyslnosti, horší byly doby, kdy buditelé naši téměř bez naděje, ale s láskou bezpříkladnou křísili národ za mrtvý pokládaný, hůř bylo, kdy Jan Amos Komenský, zalétaje duchem do drahé vlasti, napsal slova věčně památná: Živ buď, národe posvěcený, synové tvoji ať jsou bez počtu! –

Čeho se bojíte, malověrní? Zda proto jste na mysli klesli, že na světě nemáme přítelíčka, že naopak nejbližší bratří slovanští opětovně nás zradili? Kolik měl spojenců národ český za válek husitských? Mezi národy žádného a přece měl podpory vydatnější, než tisíce vojsk pomocných. Byly jimi: Víra v Boha i ve vlastní sílu, naděje konečného úspěchu i v dobách nejhorších a láska bratrská, láska ku vlasti a jazyku rodnému. Slavně zvítězili bojovníci boží, zvítězíme také my, jenom každý stůj na místě, kde´s postaven, neopouštěj stanoviska svého, dokud neodevzdal jsi stráže druhému, by vrah se nevplížil ze zákeří!...

Jen ať zůstanou nám hvězdami vůdčími statečnost a kázeň, jichž spojenství divy tvoří. Kázeň pak za silnější pokládám; z ní sebevědomí a svornost se rodí. Od sebevědomí ke statečnosti pouhý krok; statečnost ukázněná, toť Herakles ve službách lidskosti, statečnost bez discipliny, toť rytíř loupežný. A svornost, jejíž jméno mnohým zneužíváním stalo se téměř posměchem? Směj se kdo za dobré uznáš, svornost zůstane přece nejsilnější pákou úspěchu. Ovšem, osoby stranou! Odstíny ve smýšlení jednotlivců, poctivě pro národ pracujících, zřídka vedou k rozbrojům větším, jakmile však rozdílu názorů využitkuje kdokoli na prospěch osobní, veta po svornosti. Na osobách ztroskotají celky nejsilnější, snahy nejpoctivější.

A vytrvalost! Stala se vzácnou na sklonku století páry a – nervosy. Jest přece vytrvalost význačnou stránkou charakteru, chce kdo býti bezcharakterním? Komu víc imponuje třtina větrem se klátící, než jadrný dub, vzdorující bouři? Pravda, i dub podlehne, hrom-li třeskne do pyšné koruny jeho, ale třtinu do bahna zašlápne – vůl. Kdo tu chce býti třtinou? –

Jest-li tedy po úsudku zbabělců národ náš vůči Němcům jenom zrnkem hořčičným, nepatrnou kvásinkou, víte, co praví o této drobotině kniha knih? Hle:

Podobno jest království nebeské zrnu horčičnému, kteréž vzav hospodář, vsel na roli národa dědičné. Kteréžto zajisté nejmenší jest mezi všemi semeny; když pak vzroste, větší jest, nežli jiné byliny a bývá strom, takže ptáci nebeští, přiletíce, hnízda sobě dělají na ratolestech jeho.

Seménkem horčičným byla též myšlénka sokolská, když poprvé probleskla tvůrčí hlavou Fügnera a Tyrše – dnes jest mocným kmenem, jedním z těch, které oasu českou chrání před ničivým dechem „kultury“ výše zmíněné.

A opět podobno jest království sokolské kvasu, kterýž vzav Tyrš, rozdělil po národě, až by zkynulo všecko. Kyne utěšeně těsto sokolí, rozlévá se po krajích českých i druhých slovanských, dusíc v sobě chamraď pochyby a netečnosti! –

A tak Sokolstvo stalo se oprávněnou chloubou národa, jenž si na něm zakládá tím více, čím trudnější poskytuje obraz dnešní společnost rozháraná, otrávená, ideálem pohrdající. Tedy statečnost a kázeň, svornost a vytrvalost! Ale ani to ještě není vše. Co by platna byla pevnost nejsilnější, hradeb nedobytných, kdyby obráncové její zmírali hladem tělesným i duševním? Proto každý dle sil a schopností svých pracuj též na roli národohospodářské a vzdělávací. Jen vůli a pracovitost! Od muže k muži třeba pracovati, poučovat, vybízeti. To může každý, ať pán, ať sluhu, každý může působiti třeba v nejužším kruhu, ale hýbati se třeba! Také ještě ve XX. věku nebudou lítati pečení ptáci přímo do úst nikomu.

V práci a vědění jest naše spasení!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912