(Dotaz poslance Antonína Kaliny a soudruhů na p. správce ministra spravedlnosti ve příčině zabavení časpisu „Věstník Sokolský“ č. 20. ze dne 25. října 1908.
Státní zastupitelství Pražské pronásleduje v době poslední krutě veškeren český tisk, zabavujíc nejen časopisy politické, ale i časopisy nepolitické, odborné. Takovým případem neodůvodněného zabavení byla i konfiskace č. 20. časopisu „Věstník Sokolský“ v Praze ze dne 25. října 1908. V časopisu tom uveřejněn byl tento článek:)
Nad všecko čest!
Had hada-li nepozře, Drakem se nestane
Neruda
Za starých „zlatých“ časů mimo jiné i draci se rodili. Byl prý to jakýsi přerod: drakem se stal starý had, jemuž podařilo se v tuhém boji hada soupeře pohltit. Potud báje. Nyní skutečnost: Jest v našem světa dílu had veličizný – na hrudi Evropy těžce leží hroznýš. Hlavu ztápí ve vlnách moře severního (říkají „německého“), chvostem bičuje země české. Rád by se stal drakem, aby tlamu, jed sršící, položiti mohl v lůno Adrie, chvostem pak aby mohl mrskat Albion – Britanii mořevládnou.
K tomu však třeba pozříti hada „hospodáříčka“, jenž za ochranným valem sudetským se položil. Bezmála půldruha tisíce let již číhá hroznýš po horách, na Odře juž ve tlamě jeho zmizel chovst českého „slepýše“, ale to nestačí ještě na draka, vlastní kořist drakoplodná stále ještě uniká zubu lačnému.
Ale hroznýšovi pomocník se zrodil; pod horami zmije se rozplodily, jed proudem se lije – obstojíš slepýši český? Není dne, aby neuštkla tě havěť zmijí; ze Šumavy i z Krkonoš, ze Smrčin i z Krušných Hor ostrý zní sykot, záhubu ti věstí, slyšíš-li? Či ku slepotě i hluchotu si družíš, slepýši český?
Prohlédni, prohlédni rychle, hroznýš drakem se státi chce, prohlédni slepýši!
***
Události posledních dnů zachvěly hrudí nejotrlejší, hlavou nejmírnějšího z mírných odhodlání kmitlo: Až potud a ne dál!
Pěkné odhodlání, ale skutek? Aby zas neutek, jako obyčejně!
Aby neutek, poslyšte, co vám, Sokolům, velí čest:
Nedáš se bíti, nejsi pes! Nemám tak ani na mysli bití skutečné, neboť ta láje, která nás bije, činí tak po vzoru křižáků v houfu – deset na jednoho! – tu ovšem nejedna rána zůstane bez odplaty, zde míním ony krajní, nelidské, lidí vzdělaných nedůstojné útisky, jimiž stíhá národ „nadlidí“ člověka českého. Na ty jest jedna odpověď; žádné křivky, žádné hrozby plané, žádné klacky, žádné násilí, odpověď tichá, však v důsledcích spasná.
Odpovědi předchází ovšem otázka a ta zní v tomto případě: U koho kupuješ potřeby svoje, od niti počínaje, až do obleku celého, od krajíce chleba až po celoroční výživu rodiny, od hřebíčku až do výbavy pro dceru svou – slovem, koho živíš z výdělku svého? A dále: U koho hledáš pomoci lékařské, u koho rady právní? Běda, většina odpovědí zní: Nestaral jsem se dosud, kde matka, kde žena, kde sestra kupuje potřeby denní, ba sám jsem z pohodlí opatřoval se u těch, v nichž poznávám nyní úhlavní nepřátely všeho českého. Byl jsem slepýšem…
Nu, přiznání chyby jest prvý krok k nápravě, zpytujte prosím, všichni svědomí své!
Abychom k jenerální zpovědi přistoupiti mohli před tvář genia národa svého, kajícně doznávajíce: Odpusť, hřešili jsme!
Jak praveno, doznání chyby jest prvním krokem k nápravě; zůstaneme při tomto kroku prvém – jediném? Zůstaneme-li, pak jsme chátrou, zasluhující osud svůj, pak skutečně připodobněni jsme psům, lízajícím ruku, která je bila. Ale kdyby celý národ byl psovský, vy, Sokolové, bohdá nikdy nezapomenete své důstojnosti lidské a kdybyste jen vy dále pokročili, obrod přijde!
Proto třeba kroku dalšího – po slovu nechť přijde čin! A činem jest boj – hospodářský boj. Nechme krve, vždyť by jenom nám pustili žilou, daleko nás budiž násilí, neboť kdo mečem bije, mečem zahyne, ale – mysleme trochu, uvažujme a pak jednejme!
Pozorujte protivníka, sledujte stopy, zvídejte slabiny jeho, co naleznete? Aj, místo nejcitlivější, patu Achillovu, bod, na němž nejspíše jest zranitelný – měšec! Protivna jest mu vaše řeč, ale nade vše milý váš groš. Proč nositi dobrovolně groše tomu, jenž vás nenávidí? Lze milovati toho, kdo pro tebe jenom nenávist má? Proč tedy nastavovati k políčku tvář – a ještě zaplatiti?
Nutno se vytrhnouti z tohoto područí nejhoršího, proto že dobrovolného. K tomu třeba, bychom se zhostili jedné vady, která vzápětí táhne celý růženec chyb – pohodlnosti, ba řeknu to upřímně: lenosti. Tato vede naše lidi do krámu nepřítele, ta bez rozmyslu hází peníze těžce vydělané ve chřtán zmije, která aspoň uštkne, nemůže-li zcela pohltit! Vy, bratři Sokolové, kteří jste, nebo máte býti výkvětem lidu, vy přede všemi prví v sobě musíte zjednati nápravu.
„Svůj k svému!“ to heslo spasné, heslo Palackého, muže to, jenž s opatrností pro mnohého až přehnanou, pojil neobyčejný smysl praktický, budiž heslem vaším bojovným. A sice oboustranně: pro kupce i prodavače. Sokol kupec nikdy nevstupuj v obchod nepřítele; nevyhovuje-li ti zanedbaný prodavač našinec, řekni mu, v čem jest pozadu a nevyhoví-li ani pak, postarej se, bys nalezl jiný pramen kupní. Výše zmíněná lenost nesmí tě zvrátiti v bývalý stav bděný. A prodavač? Ten si nesmí mysleti, že heslo „Svůj k svému“ jest závazným jenom pro kupujícího a že pro tohoto každý šmejd jest dobrým, že heslo to posvěcuje šalbu obchodníka. Ne, tak nesmí býti hesla bojovného vykořisťováno, poctivost kupujícího musí se potkávati s poctivostí prodavače. „A vždy dle pravdy“ dodává k heslu svému Palacký. Obchodník-li nepoctivec, jenž hesla „Svůj k svému“ hamižně toliko pro sebe chce využíti, pak pryč od něho, onť horší jest otevřeného nepřítele. Tím horší, jestli že jeho pramen nákupní jest – právě tento nepřítel. Proto žádejte vždy a všude, pokud jen možno, zboží původu českého; pokročili jsme zajisté v době minulé tolik, že téměř ve všech odborech můžeme již dodávati zboží české. Jenom tu lenost stranou!
A vytrvalost! Budete-li jako ten piják, jenž umínil si, že přestane pít, vydržel to celý den a večer na odměnu za to dal si – dvojnásob, pak to s tím bojem špatně dopadne. Ukažte, že co jste jednou chopili, nepustíte tak lehko. Domluvte se mezi sebou, zavažte se vzájemně slibem sokolským, jednejte a vytrvejte!
Na tom však nebylo by dosti, pole činnosti vaší jest širší, jí nechť podrobena jest všecka oblast okolní. Poučujte, objasňujte lidu postavení naše, upozorněte, že čest jeho vyžaduje konečně jednání mužného, že není otrokem, do něhož každý otrapa může kopnouti, protože když mu bylo v oči napliváno, on jenom slinu setře a zašepce: Zaplať Pánbůh, poníženě ruku líbám, smím přijíti zas? Neříkejte, prosím, že to není naší věcí; jest to povinností každého čestného, statečného člověka a vy stojíte ve předních řadách nečetného jinak voje tohoto.
A na konec slůvko k vám, sestry milené. Nepořídili bychom, kdyby s námi nešla stejným krokem žena. Ona jest pružinou, ženoucí stroj domácnosti, ona namnoze rozhoduje o nákupu, ona jest také nejslabší vůči lákadlům prohnaného nepřítele. Úlisné slovo, lesklá cetka, milostpaní sem, ruku líbám tam, to zvrátí mnohé odhodlání, mnohý úmysl dobrý. Tohoto však namnoze ani není, místo něho jen starý, pohodlný zvyk a – zase ta duševní lenost. Nezazlete mi, duše dobré, které dobře víte, že pisatel vaším upřímným přítelem, vzpomeňte raději, že „lepší jest výtka přítele, než lahodné líbání protivníka“. Tento vás zradí; do očí samý kompliment a za zády jizlivý úsměv a poznámka o „hloupé huse“. Jen když penízky v kapse zvoní, nám marno zatínati pěstě nad pohanou vaší. Ale ruku na srdce: Jest pohana ta nezaslouženou, jestliže přes to jdete si pro ni zas a zase! Vím, že většina vás nemá si již dnes co vyčítati v ohledu tomto, ale menšina vaše, obrovská pak většina sester vašich „in partibus infidelium“ (tj. těch, které sdružení sokolského ještě nepoznaly) nemá dosud ani ponětí o povinnostech ženy statečné. Tato má stejně daleko jak do hloupé husy, tak do nevolné ovce. Prosím, na vás jest, byste hejna kejhalek promyšleným způsobem přeměnily ve mraky orlic a stáda „oveček v zeleném háječku“ v tisíce bojovných lvic.
Dívčí boj v nejkrásnějším slova smyslu, boj proti dobrovolné otročině hospodářské, tichý, důstojný boj odvetný! K němu nám podejte ruku, s vámi najisto zvítězíme. Nad všecko čest!
***
Ze článku toho patrno, že způsobem zcela zákonným, věcným a klidným pisatel nabádal Sokolstvo, aby podporovalo hospodářsky jen vlastní bratry. Kdo sledoval a sleduje způsob psaní německých listů, štvoucích přímo proti každému člověku, aniž by státní moc zakročovala na obranu ohrožených, diviti se musí, že naopak naproti českému, výchovně působícímu tisku používá se kruté praxe konfiskační.
Proto táží se podepsaní pana správce ministerstva spravedlnosti, zda-li jest ochoten poučiti státní zastupitelstvo pražské, aby budoucně nenařizovalo tak bezdůvodné konfiskace?
Ve Vídni, dne 4. prosince 1908
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
