.jpg)
Představa inteligence bývá spojována se vzděláním vyšším pokud možno akademickým. Není názoru chybnějšího. Ne na počtu škol záleží, ale na vědomostech skutečných pro porozumění života rozhodných, na chování osobním, na další snaze po ušlechtilosti a ladnosti. Znám velkou řadu „občanů akademických“ a příslušníků tzv. inteligence, jimž např. dobrá kniha hotovým postrachem, něčím, co nehodí se pro ně, nepotřebujíť více seděti (zatím jsou to makovice prázdné) a znám zase prosté dělníky, nad jejichž vědomostmi, nad bystrým úsudkem a neutuchající snahou po dalším vzdělání radostně jsem užasl. Jest inteligence, jest i painteligence. K prvé počítám inteligenci ducha i srdce, ke druhé inteligenci – plic, břicha a kapsy.
Jakže? Není-liž jediný mozek sídlem intelektu? Ovšem že, ale bohužel přečasto bývá mozek v zajetí babylonském a jmenovaný trojlístek bývá otrokářem mozku nejčastějším. Není to nevážnost ku pravé inteligenci, podíváme-li se nejprve na painteligenci, vždyť od nízkého k vyššímu jest cesta naše.
Tedy inteligence plic. Takovou nejčastěji poznáš ve schůzích politických nebo stavovských, s ní také o různých manifestacích, táborech apod. se potkáš. Co tu hluché fráze, jakých slibů nesplnitelných, jakými slovy mocnými tu plýtvá inteligent plic! Zamhouříš-li oči, jakobys slyšel střelbu ze strojní pušky a zatím tu jen mluvka hluché ořechy přesýpá. Ano, ořechy bez jádra – ti lidé v jednom kole stále chodí, jako tahoun, žentourem točící; co za tím kruhem vyšlapaným, to pro ně terra incognita, země neznámá. Jiní mluvkové toho druhu naopak o všem možné hovořiti dovedou; několik dat z Naučného slovníka stačí jim na hodinový žvást, trapný pro inteligenta skutečného. Inteligent plic často králem společnosti, která jen baviti se chce; ať mluví cokoli, jen když mluví. Ženy jsou to hlavně, které si této „inteligence“ žádají, jim fádním je člověk sebe hlubší, nemá-li daru, jímž od staletí vynikají počestné panímámy z trhu. A umlkne-li ve společnosti na okamžik obecné repetění, již se všech stran se hádá, kdo vlastně má nohy křížem – dál se zase mlátí prázdná sláma na humně inteligence plic… Ale to celkem neškodné a omluvitelné, horší jsou ti mluvkové nezodpovědní, kteří pochytivše několik frází, jed ideí nezdravých vlévají v srdce těch, jižto berou za minci platnou vše, co jim podává řečník. „Ten to umí,“ libují si a on zatím v srdci jejich zanechává poušť. Jen rváti dovede i s kořenem, zasaditi náhradou myšlenku dobrou, to nedovede inteligent plic…
Inteligence břicha hojnější jest, než bys, bratře milý, pomyslil. A bohužel, přibývá jí s dobou, které hrubý požitek tělesný jest cílem nejkýženějším. Pozoruj ty přívržence Baccha, jak pilně studují – lístek jídelní, jak ten bachor rozmazlený krmí a napájejí co nejpečlivěji! K žaludku směřuje inteligence jejich, okolo něho točí se hovor každovečerní a na léta pamatují, kdy a kde dobře jedli a pili. Velebné kráse velehor z poslední cesty platí několik jen slov, ale hotelu v X. věnují celé čtvrthodiny líčení nadšeného. Inu to – žrádýlko tam, hotová báseň! Ale protože to na každovečerní besedu přece jenom nestačí a také zásoba kluzkých, nebo méně vonných anekdot se vyčerpá, vybíjí se přebytek intelektu břišního v karbanu, této „zábavě“ trosečníků inteligence. Škoda, že mezi ně náleží také část vychovatelů mládeže s posvěcením i bez něho, škoda, že také nejeden představitel národa jest typickým příslušníkem inteligence břišní! Na hlavě strup, plný břich krup – tak nějak to povídá národní hádanka.
Inteligenci břicha dlužno přičísti téměř všecky ty případy korupce, zpronevěry, braní úplatků, provisí apod., jimiž stále hojněji vzrušována jest veřejnost naše. Úpadek mravnosti veřejné, toť výsledek působení inteligence břicha, k níž počítám též „inteligenci partií spodnějších“. Není Sokolem, kdo přilnul k inteligenci břicha, Sokolství jeho zahyne rychle úpadkem zaviněným; to není společnost pro tebe, bratře, vzdaluj se jí co nejvíce!
Inteligence kapsy snad jest ze všech nejhojnější, a běžný výraz „inteligence“ má na mysli hlavně ty vrstvy, které mohou kdykoli řádně na měšec uhodit, až to zazvoní. Kapsa zvoní sic, ale hlava prázdná, srdce ztrouchnivělé. Na to ovšem ohlíží se málokdo, hle, jak vysoko vyletí miska pravé inteligence, hodí-li inteligent kapsy na svou misku plný měšec! Ovšem jen, váží-li se na vahách obecně lidských, tj. živočišných, ale na váze pravé lidskosti, na váze tvora k obrazu božímu stvořeného, žádný mamon nezváží těžký kov inteligence opravdové. Ta jest mincí vyššího řádu, v mincovně ducha raženou…
Hm, duch, jaká to podřízenůstka pro inteligenta měsíce! Co si koupím za ducha, což nevíš, „že peníze světem vládnou?“
Vím, dobře vím, ale „Svět zvířat“ není pro mne instancí nejvyšší a jest bohudíky ještě mnoho věcí, jichž nelze koupiti za peníze; jich vždycky bude dosti. A takové odškodnění pravého inteligenta za všecky úšklebky honorace měšcové…
Výbornou příležitost pozorovat inteligenci měšce nalezneš ve pražských letništích, kde nejvýznačnější kusy její bují, jako pýchavky obrovské po teplém deštíku nočním. Kdybys poznal to zákulisí klepů, závisti a škodolibosti, kdybys nahlédl do toho života, ovládaného inteligencí břicha, zástěrky a měšce zároveň, zošklivila by se ti ta honorace letního bytu a daleko bys utekl na samotu, neb uzavřel se ve svém zátiší vilovém, jako činí ti, jichž stopa se nesbíhá se stezníkem elity kapesní. Kdybys viděl ty příslušníky inteligence (úředníky, profesory, obchodníky aj.), jak na ranní jízdě do Prahy, sotvaže zasedli do vlaku, již karbaní, aby probůh neztratili minutku „drahého času“, kdybys pozoroval ty dostihy v toaletách, jimiž krásná pleť navzájem přetrumfnouti se snaží, leckterés dohře pozdější bys porozuměl a nic bys se již nedivil, že matka zámožného kdysi majitele villy atd., davši špatně vychovanému synáčkovi všecko značné jmění vlastní, zmírá na konec u sv. Bartoloměje – v chudobinci, nepozastavil bys se nad tou či onou sebevraždou vzrušující. Tu máš, tělo, co jsi chtělo!
Těch dobrých synáčků, těch dcerušek zdárných! Chceš jisté zkáze svojí? Vezmi si jednu z těchto „hospodyněk“, které sic na tenisu prvé dobyly ceny, ale doma ti zařídí „ráj“, z něhož co nejdříve utečeš… Ta zlatá mládež našich letovišť! Pozoruj je na tenisu, poslouchej jejich „hovory olympijské“, sečti a svaž všecku jejich činnost „junáckou“ a ustrneš. Dobře, že naděje národa nespočívá v nich, jichž celou řadu musel chrániti před propadnutím um domácího učitele, že zdrcující většina lidí skutečně zdatných vychází z vrstev chudých a středních, těžce životem se probíjejících!
Ač jest zásoba trudného materiálu nepřebratelná, dosti hořkosti. Nesnesl bych po případě tíhu výtek, jež stihnou mne za nepatrný náčrtek tento. Podívejme se raději v končiny utěšené, tam kde vládne inteligence pravá. Jak již řečeno, jest jí inteligence ducha i srdce. Jedna i druhá sama o sobě krásná jest, ale jen tam, kde obě v jedno jsou, jen tam jest inteligence dokonalá.
Inteligence ducha jest jako světlo pronikavé, zapuzující tmu a stín, ale tepla nedá. Inteligence srdce jest jako teplý dech Jihu, pod nímž led a mráz taje, ale každý lajdák vykořistí dobrotu její a vysměje se jí na konec. Proto dobře jest, aby obě spojeny byly, tak aby prvá druhou bránila, druhá aby prvou krášlila. Inteligence srdce více jest vrozena, inteligenci ducha lze získat i tu, kde původně by nebyla. Ale není inteligence jen bohactví vědomostí, nýbrž, jak již předem řečeno, neustálá snaha po ušlechtilosti života, ladnosti veškerého počínání. Proto pravá inteligence vyniká taktem, tj. uměním správně zacházeti s lidmi, ona k taktu pojí snášenlivost, nestrannost a spravedlivost, pravá inteligence nevtipkuje na útraty druhých, neraní slovem tam, kde není zlé vůle, ale ovšem se vší rázností potírá zlo, kdekoli je nalezne. Inteligence pravá bojuje proti pověře, ale neposmívá se zbožné víře člověka, jenž v ní má oporu jedinou, inteligence neboří, aniž by zároveň nestavěla (bořit a jen bořiti, to vlastnost příznačná nedoučených painteligentů), inteligence váží opatrně slovo i čin dle přísloví „dvakrát měř, jednou řež“. Jest obětava do krajnosti, ale lehkovážného plýtvání nezná, jest ochotna ke službám ve prospěch i těch nejmenších, ale nesnižuje se ke službičkování za úsměv mocných tohoto světa, jest ústupna ve věcech formy, ale skálopevna v zásadách věrnosti a poctivosti. Pravá inteligence není domýšliva, nevypíná se, nechlubí se vědomostmi, ale uznávajíc se Sokratem nedostatečnost vědění lidského snaží se do skonání o další postup a zdokonalení vědomostí získaných. S kopce jde, kdo jednou řekl, že dosti ví, že netřeba se mu učiti více, a kdo myslí, že netřeba se mu vzdělávati, protože tatínek nechá mu jmění, tj. kandidát žebroty duševní a velmi pravděpodobné bídy hmotné. Cesta člověka statečného jde stále výš, až na metu nejvyšší. Jest-li tato cílem sokolským, budiž jím i nejvyšší dosažitelný bod inteligence ducha i srdce. Naprej!
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
.jpg?s3=1)
