Sokolské epištoly 38: V boj!

„Nic nemůže zničiti vítězství národa, jenž ze všech sil bojuje za pravou věc. Bojuj tedy, neoblomné, věrné srdce, kráčej v před, nehledíc na přízeň a nepřízeň a buď jisto, že pravá věc za niž bojuješ i zvítězí. Zahyne toliko vše nespravedlivé, avšak nic pravého co jeví se účastným věčných zákonů přírody a s nimi uskutečňuje cíl života i světa, nemůže býti přemoženo.“ Carlyle

Veliká jest moc slova. Slovo spasiti může v pravý čas a na pravém místě, ono však i zkázou může ohroziti vše, opustilo-li ohradu zubů bez úvahy, v nečas – slovo osudné. Slovo léčí i otravuje, slovem statečným k metě nejvyšší nadchneš, ale ve propast nejhlubší vrhneš slovem zbabělým; slovo podepře, slovo i zkácí. Prvé rodí čin, hnilobu druhé, víru budí ono, beznaděj toto. Nečetl jsem věru často slov sebedůvěru tolik budících, jako ta, jež jsem postavil v čelo řádek těchto, i řekl jsem si, že jest povinností uvésti je na paměť všem, kdož cítíce s národem, bojí se o život jeho.

Ale přece! Jak že to zní? „Nic nemůže zničiti vítězství národa, jenž ze všech sil bojuje za pravou věc“ – aj., nevzpomínáte si, že jste již někde četli výrok podobný? Ale kde, jenom kde? Pomohu paměti vaší: „… ta druhá pravda z toho sleduje, že žádná moc zevní, a žádná síla hmotná a surová o sobě nezničí národy, že život národů pokud na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného se vyvinuje, jest ve srozumu tomto nezranitelný, jako paprsek sluneční, a že jej nepřemohou a nezahubí nižádné moci temnosti, lež nebo násilí proti němu vyslané.“ Již víte, že to byl věhlasný vůdce náš, jenž těmito slovy vléval sebedůvěru v srdce všech, kdož poslouchali bohatýrského hlasu jeho.

I my ho poslušni jsme a opakujíce vážná jeho napomenutí, rádi slyšíme, že stejným zvukem zní věštecký hlas dějepisce jména světového, jakým jest Angličan Tomáš Carlyle. A z dálky veliké časem i prostorem, z rozbouřených vln jezera tiberiatského zní tichý hlas učitele národů, tesaře nazaretského: Co se bojíte, malověrní? Do třetice zvuk stejný, slovo zázračné.

A co pro národ má platnost, stejnou měrou platí též pro tábor synů jeho nejvěrnější, pro Sokolstvo. Jemu v době nové vyvstal nepřítel, - neštítící se prostředku žádného, protivník tím nebezpečnější, čím delší jeho ruce, čím širší jeho svědomí. Ty dlouhé ruce leckde balvan v cestu navalí, aby zarazily pokrok a rozvoj věci sokolské, to široké svědomí nepřipustí, aby kterýkoli z neblahých rabů temnoty uvažoval o jakosti prostředků – vždyť „účel světí prostředky“. A tak jest proti nám dovoleno vše.

Zdaliž proto zbledneme a paže naše poklesnou? Oč „mrtvá ruka“ delší, o to naše živá silnější, a oproti tomu svědomí mělkému stojí sebevědomí sokolské. Zda všude stojí? Zdali jest všude sebe vědomo, t. j. zná dopodrobna úkol a směr i cíl Sokolstva? Zdali leckde nezaměňuje jádro za skořápku, proto, že tato lesklá jest i barevná? – Zda tu i tam nestačí prvé zvučné heslo denní, aby již většina členstva se za ním hrnula, zapomínajíc slov Tyršových: Naše věc není pro strany, nýbrž pro národ veškerý, nepodléhá změně, jako náhledy politické a náboženské, alebrž jest věčně pravdiva a důležita i stojí v tom smyslu povznešeně nad spory dočasnými?“

Jestli oprávněna obava přechozí, pak věru netřeba té dlouhé ruce mnoho se namáhati, pouhá šňupka stačí, aby tělo seslabené svárem stranickým, válelo se v písku. Ale jednota, jejíž členstvo vědomo si jest povinností sokolských a vykonává je ne pouze ústy, ale skutkem jadrným, hoj, toť jináče! Na té skále ztupí se spár sebe ostřejší a zoban, jenž zlobně pokusí se zatít v ledví její, těžko bude hojiti zlomené ostří svoje – to není těsto, zde kámen! Ovšem, s takovým členstvem, jež k povinnostem se zná, ba samo je vyhledává, s tím lze divy provésti, s ním možno největší výměry práva dosíci, oni, kteří jen „sem s právem naším!“ hlučí a – rukou k práci nepřiloží, jsou jen marodéři, celku na obtíž a škodu. Právo jen plněním povinností se dobývá, křikem snad jenom v Judei Jericho spadlo. Ale to bylo v dobách, kde si Josua mohl křiknout na slunce, aby nezapadlo, a ono pokorně uposlechlo. Kde jsou ty časy, kdy se tomu doslova věřilo? Dnes však víme, že vědění jest moc a rozeznáváme báseň od pravdy. Kéž bychom však vždy jen pravdy se drželi, jak Hus nám důtklivě volal, kéž by každý z nás dobře rozeznával a nikdo nedal se zlákati na zcestí! Kéž by každý na mysli měl slova Svat. Čecha:

„Vidím snahy roztříštěné,

slyším hesel pustou směs,

duchů proud se různo žene,

smetá dnes, co včera vznes,

každý hlásá nové zvěsti,

každý jiné dráhy klestí,

každým jitrem nový vůdce,

vstává s rušnou družinou –

kéž by raděj všechny ruce

v houšť se shlukly družně spjatou

za velikou, za všem svatou

za myšlénkou jedinou!“

Tam, kde jest domovem soustředěnost, vyznačená v posledním čtyřverší Čechově, tam také úvaha a práce, tam sebedůvěra a síla. Proto sražte řady, v mysli vlast, v srdci smělost, v paži sílu! A v duši nechť stále zní: Nic nemůže zničiti vítězství národa, jenž ze všech sil bojuje za pravou věc. Nuže, v boj!