Sokolské epištoly 40: Působení mimo jednotu

V následujícím chci se zmínit o působení každého bratra ze středu našeho na okolí jeho mimo Sokol. Každého pravím; jest zajisté nutno, by veškeré vrstvy lidu našeho byly vědomě či bezděčně získány směru našemu, t. j. „povznesení tělesných i mravních sil v národě českém“. Co všechen lid nezná, nikdo nezná, co všechen lid nedoved, nikdo nedoved!

Prvým základním požadavkem jest dobrý příklad. Kdo chce jiné poučovat a povznášet, sám musí výše státi; slova sebe zvučnější beze skutků mrtva jsou, ba ten kdo krásně mluví a opačně jedná, škůdcem jest věci dobré.

Druhým žádoucím jest, aby kruh, jejž jednotlivec obral si za působiště, byl silám jeho přiměřený, nepříliš široký. Nejlépe jest působiti na jednotlivce; kdyby každému z nás v jednom roce jediného jen ze známých podařilo se „obrátiti na víru“, dosti jest.

Třetím požadavkem zdárného působení jest opatrnost. Špatně by pochodil, kdo by např. do dílny, hostince apod. vpadl s nějakým heslem po způsobu „Armády spásy“ – posměch by mu byl údělem. Působiti dlužno tak, aby úmysl nebylo pozorovati.

Čtvrté, čeho míti dlužno, jest vytrvalost; bez ní nezmůžeš ničeho a počínání tvé jest marné. Po kapkách téměř nutno pracovati, „ne silou, ale častým padáním kapka vyhlubuje kámen.“

Pravidel byla by ještě celá řada, k nim však dojde každý vlastní zkušeností; pro začátek stačí, drží-li se těchto čtyř základních.

Předním úkolem tvým, bratře milý, bude, abys šířil a pěstoval pravé vlastenectví (viz epištolu XXIII). Tomuto podnes nemalá část lidu nerozumí, berouc hlučná hesla za drahý kov, prázdnou frázi za opravdový čin. Tvou povinností zde bude při každé příležitosti vysvětlovati, že slova nejkrásnější nejsou ničím, nemají-li v zápětí práci dobře řízenou a neúnavnou.

Základem však práce jsou vědomosti potřebné a na tobě bude, abys za heslem „vzdělávejme se!“ vědomosti takové rozséval, sám jich nabyv. Ve smyslu předchozím bude to tedy v prvé řadě národ český, dále pak Slovanstvo veškeré, jímž se budeš zabývati, však nesmíš také zavírat očí naproti národům druhým, zejména pak milým „vezdy nám súsedům“. Bláhovostí bylo by dětinskou popírati přednosti jejich (vytrvalost, promyšlenost, hospodárnost aj.). Nepokládej nečestným, napodobiti nepřítele ve věcech dobrých, naopak od nepřátel se učme, bychom je vlastní zbraní jejich potírati mohli v boji, jejž nám vnutili. K boji třeba míti sebevědomí, to stále měj na mysli. Sebevědomí nepodceňuje sil svých, ono jich však také nepřeceňuje, ví tedy, co může a co nikoli. Pravý vlastenec pak mimo to má míti dostatečnou míru národního vědomí. Toto vyžaduje jistého uvědomění polohy naší politické, vědomí vztahů slovanských a jakéhosi přehledu našich poměrů hmotných, národohospodářských. Nemyslím žádné vědy vysoké, nýbrž jen to, co běžno jest člověku zdravého vtipu přirozeného, jenž denní boje životní nenechává lhostejně mimo, zajímaje se pouze místními zprávami a soudní síní v novinách. Přemýšlíš-li o věcech čtených a dáš-li si vysvětliti, co se ti pozatmělým jeví, pak můžeš opět sám vyložiti druhému. A třeba nestačil na mnohé, tož přece zas mnoho ti běžným, co druzí nevědí, čemu nerozumějí, co jim ty s prospěchem objasniti můžeš.

V tom smyslu se nikdo z nás zcela nepodceňuj, každý, pravím, dle hřívy své může působiti na okolí, z něhož vyšel, dbaje při tom, by hřivnu tu dle možnosti rozmnožoval. V tom doba naše jako žádná jiná ruky pomocné podává. Početné časopisy nepolitické skytají látky nepřebratelné, knihy a encyklopedie, o nichž se předobrým buditelům našim ani nezdálo, zasypou tě všemi vědomostmi, jichž si přáti budeš. Vedle těchto pomůcek moderních jsou znamenitým prostředkem k povzbuzení národního sebevědomí mimo dějiny hlavně vzpomínky na dobu našeho probuzení koncem století osmnáctého a počátkem devatenáctého, vzpomínky, jichž najdeš celé bohatství ve spisech „Naše znovuzrození“ (Jak. Malý), „Z doby poroby a vzkříšení“ (K. Adámek), v dílech Šmilovského, Jiráska (F. L. Věk) aj.  Rád tě upozorňuji na Balbínovu „Obranu jazyka slovanského, zejména českého“, plnou horoucí lásky vlastenecké a nadšené víry v budoucnost národa v době, kdy „den již se nachýlil“… Rozdíl mezi jindy a nyní je takový, že snadno by tě svedl ku přeceňování sil našich, proto nesmíš stále na zad se ohlížet, ale také pilně pozorovati přítomné položení národa. Jsou zajisté staromilci, kteří stále do zadu hledíce, žijí pouze minulosti a tak pozadu zůstávají, druzí pak letíce o celé hony napřed, ztrácejí souvislost s přítomnem, v němž přece kořeny života jejich. Nečiní dobře ani jedni, ani druzí; žalozpěvy nad tím, co bylo, tak jako přemrštěné naděje v budoucno nepřinesou užitku, za to pravé porozumění chvíli přítomné spíše dobro přivoditi může. Všimni si proto té přítomnosti, cože vidíš?

Pozoruješ, jak doba naše nejen otázku národnostní na povrch vynesla, nýbrž že také druhé dítě její buší na dvéře všeho lidstva – otázka sociální. Kdo by té uzavírati se chtěl, podoben jest pštrosu, jejž pomlouvají, že strká hlavu do písku, aby neviděl nebezpečí. Těžko mi věřiti, že by pták tak hloupým byl, že však lidé toho druhu jsou, věřím na slovo.

Pozoruj! Hleď, jak jedni, neporozuměvše heslu „mezinárodnost v práci“, na cizí radu šlapou národnost, viz jak druzí domáhajíce se oprav sociálních, vzpomínají, že ne samým chlebem živ jest člověk, ale že v srdci každého jednotlivce jest koutek, v němž chrániti má vědomí, že příslušníkem jest národa Husova, kterýžto poslední věru stejně pro národnost, jako pro víru smrt hořkou podstoupil. Hranice Kostnická, toť pomsta nejen pro potírání neřestí v církvi, ale též za dekret Kutnohorský a za smutné stěhování z Prahy, kde se cizincům tak sladce sedělo…

Ku kterým ponesou se sympatie tvé? Nežádám ani odpovědi, Sokola národnost šlapajícího nedovedu si představiti. Vědomí síly, kterého jsi nabyl tuhou prací a dobrovolnou kázní v řadách sokolských, nesvede tě na dráhu bezbarvého světoobčanství, právě tak jako na základě jeho neodchýlíš se s cesty zákona. Víš, že věc rozumné opravy jednou zvítěziti musí – ona zvítězí vlastní váhou, nepotřebujíc krve a násilností, jimiž nic trvalého zříditi se nedá. Pečuje o vytříbení názorů, aby lesklá hesla i nabubřelé fráze nebyly bezmyšlenkovitě polykány, hleď povznést úroveň druhů svých nad stanovisko výhradně žaludkové, na kterém bezpodmínečně stojí od věků výše zmíněný – pštros.

Hleď dále šířit a vykonávati heslo „vlastní silou“, maje skvělý příklad na národě svém, jenž co má, čím jest, jenom v základě toho hesla drží a jest. Kdo nám kdy pomáhal na světě, kdo vytrhl nás z objetí smrti, kdo odvalil kámen ode dveří hrobových? Zda velcí tohoto světa, či všemocný kapitál, nebo vlivuplní spojenci nějací? Dobře víš, bratře, že ze tmy hrobu vyvedli nás bohatýři ducha i srdce (chuďasi měšcem a vlivem) z chaloupek vzešlí a dále pak že krok za krokem dle návodu jejich obrozoval se národ veškerý. Víra v sebe, ve vlastní sílu snesla miliony po krejcarech na to, co jinde velmoži staví, kapitál zakládá, protekce vymáhá. Vlastní silou jsme a bohdá budeme!

Věř i každý jednotlivec v sílu vlastní, nekloň chabě šíje před osudem, ale přikládej přísné měřítko sobě samému, kroť vášně svoje, spoř a pracuj za cílem zářícím, za samostatností. A třeba ti jí život plně nedopřál, jen když se jí přihlížíš tak, až vnitřní hlas ti potvrdí, že samostatnosti jsi dobyl aspoň proti sobě samému. (To pravá jest samostatnost).

Zastávej dále zásadu, by síly nebyly daremně tříštěny. Jak jsem již uvedl v epištole XIV. nebuď v desatero spolcích; tak by po té práci tvojí nebylo nic kloudného. Působ i na druhé ve směru tom, nevnucuje jim nikterak jednot našich. Ať rozhodnou se pro kterýkoli dobrý spolek národní, jen když někde budou pracovati: „Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou.“

Cestou vlastní rovně jdi, neuchyluje se od zásad cti a dobra. Dobře čiň, čestně žij, neklesej v požitkářství. Pracuj a tuž se, buď celým mužem. Neprej!