Sokolské epištoly 42: Za štěstím

Známý obraz mistra, nevím kterého: Svůdná bytost s korunou štěstí v ruce laškovně ulétá na okřídleném kole před jezdcem, jenž do krve bodá uštvaného koně, lačně vztahuje pravici po zářivé mátoze a – před nimi propast bezedná, do níž sřítí se v okamžiku následujícím jezdec i kůň. To honu šíleného trudný konec…

Ten obraz vždy se mi před zrakem duševním kmitne, zřím-li z ústraní svého to, z „Labyrintu“. Komenského známé „matení a motání, kolotání a lopotívání, mámení a šalbu, bídu a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání“ – obraz života dnešního.

Proč že v tom světě širokém štěstí tam málo? Přemítej tak, uvažuj si onak, na konec doufám stejného se mnou dojdeš výsledku. Lidé zvykli si jenom na jiné hleděti, závidí druhým a nepřihlížejíce sami k sobě, nacházejí příčinu domnělého „neštěstí“ svého všude jinde, jenom ne v sobě a proto užírají se nespokojeností. A podruhé – lidé, t. j. ohromná většina z nich rádi by co nejvíce práv, ale povinností pokud možno žádných, čekají od života více, než jim on může dáti a docházejí tak dříve či později zklamání otravného.

Nespokojenost svou pak přenášejí s drahé osůbky své na vše kolem sebe, na společnost, na různá zřízení národní i sociální a ovšem nejvíce – na politiku, do níž jak známo míchá se kde kdo a zapomínaje, že národ má takové zástupce, jaké zasluhuje (však si je volí sám!), láteří na vedení, bájí o zradě, prodejnosti apod. U džbánku světy převrací, hubou vesmír opravuje, ale skutek – utek. Mnoho křiku, málo vlny, práce plodné ani za nehet. A vemluviv se jednou do nespokojenosti, zavrtá se do ní hloub a hlouběji, otrava pokračuje víc a více. Tím víc, čím ochotnějšího dochází u něho slechu žvast demagogů, slibujících hory a doly, štvoucích proti všemu, co vyžaduje jakékoli povinnosti. Práva všecka, povinnost žádnou – jak nepatrné porozumění jádru života!

Opět a opět pozoroval jsem žebřík, jehož příčle značí jednotlivé stupně smýšlení nespokojence: Prostá nespokojenost, radikálčení (na rozdíl od radikalismu promyšleného, pracovitého), kritika za každou cenu a vždy negativní, socialismus, anarchismus, nihilismus, naprostá otrava. Takovou stupnicí stoupal i nejeden z našich řad sokolských, jemuž nic nebylo vhod, vše špatno, vše nedokonalo. Budiž mi tu však rozuměno. Vím, že naprostá spokojenost jest smrtí pokroku, jest ten „olověný cop“, o němž Tyrš hovoří, a proto dávno hlásám, že bez kritiky řízné a spravedlivé nemůžeme býti, ale jednoho jest potřebí, aby totiž ten, kdo zasedá na stolici soudnou, měl k tomu skutečně právo. A právo kritisovati má pouze ten, kdo sám pracuje; kdo všecko trhá, sám nikdy poctivě stébla křížem nepřeloživ, to prostý mluvka, hubař směšný, jenž rozsévaje plevy, nemůže ovšem nic jiného skliditi než metlici. To jej však nepřivede k tomu, by k sobě se obrátil a zpytoval konání své, naopak on přičítá neúspěch metodě a proto, opustiv stanovisko dosavadní, stoupá na druhý příčel, kde rovněž plýtvá energií – jazyka. Přirozený důsledek pak jest příčel třetí, čtvrtý až poslední – lhostejný, lidem i Bohu odporný hmotař. Kolik takových máme, kolik nám jich otravuje život veřejný!

Ty, bratře milý, nejdi ve stopách jejich. Hledáš štěstí, nuže měj na mysli, že prostá hmota nemůže ti ho nikdy poskytnouti.

Ideál jest sluncem, v jehož paprscích vykvésti tobě může štěstí. Jím ovšem nerozumím ani mamon, ani slávu, také pořekadlo „dobré jídlo, dobré pití grunt jest všeho živobytí“ neoznačuje mi ještě vrchol štěstí, k tomu jest mi vedle zdraví nezbytně třeba vědomí, že jsem zde na světě nežil nadarmo. Tohoto vědomí dodá ti však jedině činnost na prospěch druhých. Tímto nejsou však výhradně příslušníci rodiny (těmto dobře činiti jest povinnost krevní), naopak celý národ vyžaduje přičinění tvého ve prospěch svůj.

Jak že dostojíš tomuto velkému požadavku? Nestarej se, nehledej úkoly v dáli, když jich jest spousta na dosah ruky. Jsi členem „Sokola“, této školy národní cti a síly, nuže jen plň svědomitě tuto povinnost dobrovolnou a brzo pocítíš v srdci vědomí, že nežiješ jenom hmotně, že naopak stoupáš na schodišti lidství výše, a znenáhla duševní obzor tvůj šířiti se bude v končiny dosud nepoznané, tam kde v zahradě povinnosti kvete líbezný květ štěstí opravdového. Jej utrhnouti dopřáno jest pouze vytrvalému, nuže vytrvej na dráze statečnosti a mužné ctnosti!