Sokolské epištoly 46: Za dorost

V nitru temné pevniny nachází se tu i tam obrovitý strom, jemuž není podobna mezi květenou dnešní – baobab (Adansonia digitata). Čtyři, pět tisíc let čítají gigantům, jichž kmeny neobejme dvacet lidí pažema spojeným, a poctu božskou vzdává jim prostý přírody syn, černoch senegalský…

A přec pro ně budoucnosti není; jako vyhyne (resp. vyhuben bude) pod nimi slon a hroch, tak zmizí též adansonie. Ať jsou příčiny jakékoli, zda zúmyslné požáry stepní, zda změna podmínek životních ve světě stále novém, či snad vyžití tvaru, trvajícího bůh ví jak dlouho již beze změny, jisto jest, že mladý baobab jest vzácností velikou. Nemá dorostu – nemá budoucnosti, vyhyne ve vlasti své, jako se stalo tisu v lesích evropských…

***

Nemá dorostu!, ta slova i v životě lidském jsou osudna, jsou žalmem pohřebním každé organisaci, ať politické, ať stavovské či odborné, která nemá dosti těch, již by vstoupili do šlépějí předchůdců, dost mužů, hotových okamžitě převzíti práci z rukou, které oslábly stářím neb únavou. Nemá dorostu!, to nejednou též obžaloba vážná těch, jimž uloženo, by vychovávali dorost jakožto záruku života budoucího, to jest konečně i odsudek plný pohany pro ty, kteří sami nehleděli, by rozenci jejich vychováváni byli po lidsku, jak toho žádá výrok učitele národů: Ne samým chlebem (t. j. hmotou) živ jest člověk! Dojdou ovšem odplaty zasloužené od samotné krve svojí, od synů zlotřilých, stejně boháč, jako chudák; oběma dostane se kamenem do hlavy od dětí špatně vychovaných, u nichž převládá stránka živočišná. „Jez, pij a hrej!“ to heslo jejich, jak zní vesele proti ponurému výroku Kristovu – ale ty konce, ty smutné konce…

Výchovy mužné jest především třeba té části dorostu našeho, která vyšedši ze škol po čtrnáctém roce, zbavena jest vedení školy, jako štěp, jemuž vzat kůl podpůrný. Kolik tu stromů roste na křivo, kolik hlav nadějných sejde na scestí a zklame všecky naděje, protože ztratily podporu a radu vychovatelů a nikoho zde nebylo, kdo by je vytrhl ze společnosti nedobré! Pomíjeje tedy žactva školního, dozoru učitele podléhajícího, mám tu na mysli dorost řemeslný ve městech a po venkově synky při hospodářství pomáhající! Co tu mladých sil, ponechaných samým sobě a – bohužel! -společnosti nedobré! Druhové starší, kteří vyrostli jako dřevo v lese, toť jsou vzory, to učitelé mladíka škole odrostlého, ti mu vštěpují „zásady“ životní. Bože, jaké to zásady! Večer s harmonikou po návsi, ti podnikavější s děvčetem za humny, v neděli na silnici o krejcary „k čáře“, na mezi „jedníka“ či „ferbla“ a v podvečer do hospody – tj. „užívání světa“, tak tráví mladý junák léta nejšťastnější. Léta ubíhají a srdce hrubne, mysl hloupne a suroví, pak přijde služba vojenská, ta vysoká škola „mravnosti“ a – dokonán jest vývoj duševní i tělesný junáka nadějného. Jaký pak to život tam, kde vůbec vznětu málo, kde vše tíhne k zemi, téměř nic výše za skřivanem, jenž venkovu přece živým symbolem spojitosti šedé hroudy s blankytem nebes? Čeho může čekati jednota sokolská od tohoto druhu lidí, kteří ani nezavadili v letech jinošských o prah tělocvičny, stíhajíce již tehdy posměchem snahy opravdovější? Nejvýše toho, že přistoupí za členy s úmyslem, zatáhnouti jednotu do víru zápasů stavovských či politických a využiti síly její na prospěch svůj osobní nebo stranický. Vari, chamradino!

A ve velkých městech, ve střediskách průmyslových? Polituj bože! Tam „výchova“, o níž jsem se výše zmínil, o to jest rozmanitější, oč velké město více přináší svodů a příležitostí k „užití světa“. A výsledek? Vychovává-li nedostatek ideálu na venkově lidi, jichž srdce zhrublo, má „výchova“ tohoto druhu ve městech na svědomí armádu „pepíků“, „polopepíků“ a vyžilců i otupělců všeho druhu. Klesá úroveň velké části dorostu našeho a zachytil-li se aspoň ve „mladé generaci“ té či oné strany, získal sic něco, ale ne tolik, aby se mohlo říci, že jest na cestě k mužné statečnosti. Zejména cedníkem nabere, jestliže přilne k tomu životu hospodskému, jejž přečetné schůze s sebou přinášejí, jestliže přišel do školy těch prázdných mluvků, kteří sliby nesplnitelnými klamou lid důvěřivý. Vytýkám tu co nejostřeji, že rekrutováním tzv. mladé generace berou demagogové mládí těm, kterým dlouho by ještě slušelo hráti a jinak působiti k otužení a rozvoji těla, dětství odrůstajícího. To jsou lidmi opravdovějšími už ti, kteří v jednotách tzv. dělnických tělocvik pěstují. Nejsem tak naivním, abych neviděl pravý účel tělocviku toho (připoutati k organisaci ty, kteří by v ní vůbec nebyli, nebo kde jsou nuceni, byli by jen vlažnými), ale pouhé faktum, že tu za příslušenství ke straně ne pouhé fráze a sliby, ale skutečné dobro tělocviku se podává, jest i při jednostranné výchově přece něčím.

Té jednostranné výchovy v jednotách třídních a klerikálních! Sbližují-li jednoty sokolské příslušníky národa bez rozdílu stavu, jmění a společenských zájmů v jednu obec bratrskou, přihlížejí jednoty dělnické k jediné pouze třídě, kterou osamocují, chráníce členy své úzkostlivě před stykem se živly nedělnickými. Je-li úkolem jednot sokolských tělesná i mravní výchova národa celého v duchu pokrokově národním, bez ohledu na strannictví politické, vychovávají jednoty třídní, tzv. „dělnické“, mládež v duchu socialistickém, jemuž prospěch národa zájmem druhořadným. Hlásají-li jednoty sokolské s národním uvědoměním zušlechtění povahy každého člověka, sblížení všech stavů na podkladu rovnosti, volnosti a bratrství, šíří jednoty „dělnické“ uvědomění třídní, boj proti všem ostatním vrstvám a třídám společnosti. A jednoty klerikální? Těm prospěch Říma v řadě prvé, čistá víra v Boha v řadě druhé a dobro národa v řadě poslední…

Co jest národu prospěšnější, zřejmo každému a proti národu pracuje ten, kdo vědomě příslušenství k němu zatemňuje již v duši dorostence příslušenstvím třídním. Zvučné názvy stran a sebe lesklejší fráze předvolební faktum toho nevyvrátí. Žádné zájmy strannické nejsou tak důležity, by vyvážily ztrátu, jakou trpí duše mladá předčasnou otravou politickou!

Víme, však, že marno kázati těm, kdo zabořili se ve blud „o jednom ovčinci“, jejž přece na jiných stranách tak vášnivě potírají. A proto obracíme se raději k opravdovým pracovníkům na poli sokolském s výzvou, by v zájmu výchovy národní a lidské zvýšený zřetel obrátili k dorostu mimoškolnímu, nenechávajíce jej ani samému sobě, resp. zhoubnému vlivu starších pokleslých kamarádů, ani strannickému vedení jednot třídních a klerikálních. Vždy hrozivější postavení národa našeho vyžaduje výchovy statečné a charakterní, my pak nemůžeme tak plýtvati, abychom nechali dorost svůj po celá léta bez dozoru, bez vedení sokolského. V těch 4 letech od školy obecné až do členství v Sokole (od 14 – 18 let) mnoho bejlí může zakořeniti se v srdci, kteréhož nikdy více nebude lze vypleti!

I to víme, že snahy lidí nejlepších ztroskotávají na lhostejnosti a netečnosti kruhů, jimž by předem záležeti mělo na řádné výchově mládeže dorůstající, ale víme též, že „pevné vůli, snaze ušlechtilé, nerozdílné srdce žádosti, rádo nebe dojít dává cíle“. Nepovoliti, vytrvat, všech ušlechtilých prostředků užíti, budiž zásadou naší vedoucí – stokrát spadne mravenec s břemenem svým a přec konečně po svislé stěně vyšplhá nahoru, zvítězí!

Otázka dorostu jest jedním ze životních zájmů jednoty vaší, nedopusťte, aby o vás i jen vysloveno býti mohlo „zbožné“ přání internacionály černé i rudé, v tomto smyslu dojemně shodné:

Nemá dorostu – nemá budoucnosti!