Sokolské epištoly 47: Budeš mužem!

Psáno pro dorost.

„Pojďtež ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám, vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne. Jho mé zajisté jest rozkošné, břímě mé jest lehké.“

Nic bych se nedivil, kdybych slova ta nalezl nade vchodem tělocvičny asi tak, jako vídáme na průčelí školy: „Pojď sem synu, uč se moudrým býti.“ Vyjadřujíť radostný požitek toho, co lidem neznalým jest pouhým „dřením zbytečným“ a lidem zlé vůle – „komediantstvím“. A ještě méně bych se divil, kdybych tam četl: „Nechtež také malých přijíti k nám, učňů a žáků a nebraňte jim; neboť takových jest království sokolské.“

O důležitosti výchovy tělesné dorostu našeho, zvláště toho, jenž ze školy vycházeje, ponechán bývá sám sobě, netřeba se šířiti. Rostoucí tělo potřebuje vydatného pohybu vůbec, tělocviku však zvláště, ježto v těchto letech přípravných lehce navyká držení nedbalému, ba i zakrňuje a slábne. Tomuto čelíme vydatně tělocvikem sokolským a měl-li bych tu něco připomenouti, bylo by to pouze, aby tělocvik dorostu svěřován byl jen cvičitelům nejzkušenějším, kteří by dovedli pousouditi, co z tělocviku svědčí mladým tělům těm a co jim po případě i škodí. Jako Sokoly musí nás blažiti vědomí, že dorostu, zvláště učňovského ujalo se Sokolstvo dávno dříve, než vzpomněl si kdo z povolaných na tuto vrstvu národa, před tím docela opuštěnou.

Ale i duch a mysl dorostu pěstěny buďtež, má-li býti dosaženo souladného vývoje. A proto myslím, že není od místa několik slov přátelských ve směru tomto.

„Až já budu velkým“ – takový byl zpravidla úvod mladistvých snů mých a za ním pak snuly se skvostné vzdušné hrady a zámky, jež obrazotvornost má hravě stavěla.

„Až já bude velkým“, tak i vy denně hovoříte, hoši zlatí, i vy denně vzdušné zámky stavíte, denně nad zříceninami jejich lkáte. Že lkáte? Oh nikoli, toho nepřipouští šťastná letora vaše, ale než se nadějete, uskuteční se tužba vaše – budete „velkými“, stanete se muži…

Budeš mužem, hochu můj, víš co to značí? To znamená, že v nemnohých létech staneš na vrcholu vývoje svého, že dostoupíš nejvyššího rozmachu sil tělesných, kterému v několika létech dalších sledovati bude i vrchol schopností duševních. Sám sebou přijde sice ten pochod dospívání, ale kdybys k němu ničeho nepřičinil, kdybys nechtěl stavěti dále na základě položeném rodiči a školou, dospěl bys jen ve velké dítě. Ty však mužem chceš býti, statečný, dobrým, ušlechtilým a to nepřichází samo; toho nutno dobýti prací vytrvalou.

Mužem statečným chceš býti, ne sketou zbabělou a proto jsi přišel do Sokola. Dobře ti ukázali, když jsi se ptal na cestu ke statečnosti, dobře tě zavedli až před bránu, jíž vchází se do školy mužnosti a vytrvalosti. Nedal jsi se svésti lákadly pohodlí, ani svody požitkářství. Sto jiných šlo před tebou, všichni vyhnuli se po jedné z obou širokých cest, odbočujících před samou branou. Kam že vedou? Do smavých niv, do brčálových luk – by zakončily náhle v bažině lenosti, v pelechu nepravosti. Ty´s však vešel branou a přihlásil jsi se do družiny junácké, bys naučil se všemu, čeho žádá se po muži statečném.

A podrobili tě zkoušce ohněm. Jako tímto tříbí se zlato, až prosto strusky všeliké zaleskne se v zářné čistotě, tak i duše tvá tříbí se v žáru kázně. Hleď, zase sto jiných přišlo před tebou, ale neobstáli ve zkoušce ohněm; kázeň byla jim obtížnou a vyšedše před bránu pustili se jednou z oněch cest pohodlných – ztratili se. Stopy jejich najdeš; všecky tam, zpět žádná – z bažiny návratu není…

Nedbej, hochu milý hlasu, jenž nabádá tě, bys povrhnul kázní, šeptaje, že dosti jí bylo ve škole. Viz, kdo tě v kázni drží; nejsou to drsní kaprálové, vynucující poslechu hrubostí a surovostí, jsou to cvičitelé, přátelé, ba starší bratři tvoji. Pozoruje, mají-li nějaký zisk z péče o tebe, co shledáváš? Právě tak, jako „Sokol“ nezištně propůjčuje tělocvičnu, světlo atd., tak i oni nezištně obětují tobě volný čas svůj. A dále hleď: Žádají snad na tobě poslušnosti otrocké? Víš dobře, že naopak všecka snaha naše k tomu směřuje, by poslední zbytky otročiny vymizely z povah i srdcí vašich.

Co tedy má za úkol kázeň sokolská? Není mužnosti bez ukázněnosti! Jen pravý muž dovede se opanovati, vášeň svou na uzdě udržet, ale to možno jen sebekázní, které není schopen sketa bezcharakterní; ona jen z kázně obecné plyne. Není mezi spolky národními jediného, jenž by kázeň mohl pěstovati tak vydatně, jako „Sokol“, proto jest vyhledáván po výtce povahami hlubšími. Jsi nebo chceš býti takovouto? A dál ještě. Kdo může říci, zda-li ten, jenž dnes jest učněm nepatrným, nebude po letech zaměstnavatelem řady lidí? Pamatuj proto každý, že jen ten může jednou s prospěchem poslechu vyžadovati, kdo sám včas naučil se poslouchati. Čas nejvhodnější, kdy bez bolesti přivykneš kázni, jest mládí tvoje, hochu milený. Nevěř, že by svoboda vylučovala poslechnutí, pravý opak jest pravdou. Není svobody bez řádu, bezuzdnost vede jen ke zkáze konečné. Vítězem v životě jest pouze ten, kdo sám nad sebou zvítězil a on ze všech nejspíše nazývati se může statečným.

Mužem dobrým chtěl bys dále býti. Co vyrozumíváme slovem tím? Dobrotu srdce, která z pravidla bývá majetkem lidí v pravdě statečných, nejkrásnější ozdobou muže silného. Připadá mi vždy jako odlesk nebes, jako závist světů lepších, nežli náš jest. Buď i ty dobrý, rozsévaje dobro, jen tvarohově měkký nebuď!

Ale býti dobrým vyžaduje jistých obětí. Jakže? Nejprve újmu na svobodě, abych byl statečným, co mám si zase dáti vzít, abych se stal dobrým? Nic vzíti, z dobré vůle dávati máš. V tom právě spočívá dobrota srdce, v tom požitek a blaho, jakého nikdy nepozná sobec. Nikdy nepochopí sobec hluboké pravdy: „Lepší jest dávati, než bráti“, ale ovšem ten, kdo první cigaretu si odepřel, aby dvěma haléři přispěl k nadílce dětem kraje zněmčeného, kdo prvou sklenici piva zaměnil desetníkem na prospěch „Matice“ či „Komenského“. „Jednoty Pošumavské“ nebo „Severočeské“, či konečně hojných podniků lidumilných. Hle, pak jsi mecenášem, před nímž zastyděti se musí každý, v jehož hrudi místo srdce kámen, anebo měšec mamonu, pro nějž na osyce dokonal Jidáš. Přináší-li požehnání věci dobré „groš vdovin“, tím více tvůj groš, který´s neutrhl sobě od úst, nýbrž zachránil od vydání za věci škodlivé. Cigaretami jest zajisté dlážděna cesta k souchotinám a stružka alkoholu odplavuje každou kapkou zrnko soudnosti, důmyslu a vtipu. Odříkaje se těchto jedů, získáš více, než kdybys od mládí hromadil mamon nad mamon.

Zbývá ještě ušlechtilost. Co jest příznakem muže ušlechtilého? Pravá míra ve všem. Viz chování jeho, vidíš-li něco z té sprostoty a hrubosti, jež odpuzuje nás od lidí zanedbaných, třebas byli jinak dobrého srdce? Jest zajisté sprostota špínou duše; špína hnusí se každému člověku dobře vychovanému a věř, že láska k čistotě a pořádku jest nejspolehlivějším měřítkem vyspělosti, vzdělanosti a pokročilosti jednotlivců i národů celých. Ušlechtilost v chování i v řeči budiž přední snahou tvojí. Pohrdni sprostotou výrazů, spal slovník nadávek, běžných ve společnosti rostenců svých a surovým „vtipům“, jež jako připínáci chytají se duše mladé, vyhýbej se zdaleka. Sám tak čině, měj i druhé k tomu, by hrany a drsnosti povahy své obrušovali. Nepohrdej společností těch dorostenců, kteří sice vlivem okolí hrubli, ale vstoupivše v dorost sokolský, projevili touhu po lepším a snahu povznést se, naopak hleď působiti k postupnému zušlechtění jejich. Jen jim toho nedej pocítiti, že stojíš nad nimi, jinak bys věci uškodil; až sami k tomu znání dojdou, budou již na cestě k nápravě. A ty šťastným budeš, vida výsledek snahy své.

V dorostu jest síla národa, v dorostu i jeho slabost; dorost ušlechtilý a statečný toť vítězství, dorost zanedbaný toť oslabení, ale dorost v jádru zkažený – to národa zmar! Budeš mužem, hochu můj, buď mužem dokonalým!