Sokolské epištoly 48: Prosím!

Obrázek z úřadu: „Co dobrého? – „A poníženě prosím, milostpane, kdyby mi líbili přijmout daň, ať mám všecko v pořádku“, tak, ždímaje ošumělou vydrovku, nesměle odpovídá panu bernímu horák sedláček.

Bodejž tě husa kopla, peníze neseš a ještě poníženě prosíš? Snad bys ještě ruku políbil, což? To možno snad jenom na Rusi a na Slovácku, nevím kde jinde by se ještě našlo takových – dobráčků. Vždy mne bodne to slovo „poníženě“, i když je žebrák pronese, u něhož konečně jest to pochopitelno. Ale ty, občan svobodný, chléb svůj poctivě v potu tváři vydělávající, proč ty prosíš poníženě? Ovšem, slyšel jsi a byl´s tak vychován, že k pánům dlužno uctivě se míti, abys dobře vyšel. Ale „uctivě“ a „poníženě“ to přece velký jest rozdíl. Zdvořilost sluší též největšímu pánu, ponížení žádá jen otrokář a člověk zlého srdce. Dnes vůbec jest předním požadavkem slušné společnosti, chovati se ke každému člověku slušnému zdvořile a uhlazeně. Kabát nerozhoduje zde docela nic; často pod chudičkou halenou srdce zlaté a pod zlatým kabátem kus kamene, pod vypelichanou beranicí jasná hlava a pod kloboukem z Vídně – prázdná mozkovice.

Výrazem „prosím“ zahajujeme tak mnohý hovor, on předchází téměř každou otázku naši a slůvko „račte“ veliký má význam v životě společenském. Těch slov se drž, můj milý, s těmi nenarazíš, ale „poníženě prosím!?“ Nač „poníženě“? Což jsi tak ubohým tvorem ty, jenž pilně vzděláváš roli oteckou, jenž obětavě vychováváš děti své na čestné lidi, jenž zákon v úctě máš a mravu přísně dbáš? Právě proto, že plníš, čeho zákon po tobě žádá, hlavu vzhůru!
Pryč s ponížeností také tam, kde skutečně žádáš o nějakou slevu, poshovění, či úsluhu jakoukoli. „Prostě, a dáno vám bude“, tak čteme v Písmě, nikde však „poníženě proste“, ač Hospodin přece větším pánem, než největší tohoto světa. Věř, že každý úředník statečný sám s odporem hledí na zbytečnou poníženost našich lidí, jež ze značné části úřednictva vychovává domýšlivé byrokraty. Ano, vy sami, lidé ponížení, pěstíte onen ton velkopanský, jímž vás odbývá nejen ten či onen úředník nehodný, ale i každý Franc ze zámku, by každý lokaj – ubohý přec otrok proti vám, lidem svobodným.

A což ten úředník nebo zřízenec, ať si státní, samosprávný nebo soukromý, prokazuje vám nějakou milost? Vždyť on tu jest pro vás, ne vy pro něho. Za všecko přec určen jest poplatek, stačí tedy, oznámíš-li zdvořile přání své, předlože, čeho dále ještě třeba.

Ano, zdvořile, tj. něco jiného, člověk zdvořilý všude jest vítán kdežto ponížený u lidí přímých jen odpor neb útrpnost vzbuzuje.

A chceš ty, český člověče, budit útrpnost? To, pokud tě znám, daleko jest tebe, proto hlavu vzhůru! Ale ne zas tak, abys pro tzv. furianství, maje nos až v oblacích, brnknul o kámen na posměch všemu světu! Zejména pak nebuď poníženým nahoru a pánovitým dolů, víš k těm, kteří na žebříku společenském pod tebou stojí. To staré kastovnictví žije podnes vesele a zvláště na venkově otravuje život až běda. Kdo má v měšci o groš více, hledí s patra na chudšího, pán na sedláka, sedlák na domkáře, domkář na podruha, snad jen ta smrt rozdílu nezná. Bere je šmahem všecky – „v jedné hospodě na noclech pán nepán se sejdem…“

Řekl jednou státník jeden: „Čech jest buď hulvát, anebo líbá ruku“ a tenkráte zlobili jsme se velmi. A přece, pohlédneme-li kolem sebe, vidíme, že skutečně muž ten dobrou měl zkušenost o nás. Jen v extrémech, t. j. ve krajnostech dovede se náš člověk průměrný pohybovati: buď jest ponížený, nebo hrubý (zaměňuje totiž energii, statečnost za hrubost, nerozeznávaje velikého v tom rozdílu), bláznivě nadšený, nebo ledově netečný k životnímu zájmům národním, ba svým vlastním, zkrátka není tu oné kázně duševní, která lid vyspělý tak zdobí, tak silným činí.

To jsou ještě z valné části zbytky z dob roboty. Robota pohřbena, není na čase zakopati také to, co na ni upomíná? Tož k činu! A až zahrabávati budeš poníženost, hoď za ní do jámy furianství a pak, aby celá trojka byla, svrhni tam též kastovnictví, zaházej důkladně a nahoru dej těžký kámen, by nevstaly nikdy více!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912