Sokolské epištoly 50: Stínům bratrským

Také vám vzpomínku, bratři, kteří jste nás předešli v kraje, odkud návratu není.

Klidně spíte, aťsi na idylickém hřbitůvku vesském, ať na ohromném pohřebišti velkoměsta, hlavu vám starost netíží, víc neužírá srdce zklamání a bol. Mír naprostý jest odměnou za všecku práci, za všecek boj, který vám byl údělem v životě, A cože zbylo po vás mezi námi? Nic pro ctitele hmoty, mnoho však pro ty, kterým není světem celým a jediným – bláto. Těmto zůstala po vás památka požehnaná, vzpomínka milá na bratry, kteří lidmi byli, k povinnostem člověka statečného se znali a je plnili.

Proč zdůrazňuji slovo „lidmi“? Aj, vždyť v tom shonu kolem nás tolik tvorů, jimž název „člověk“ naprosto nepřísluší! Zde pijavice, ssající krev i tuk druhých, tam had, hledající kde by uštknul, tuto dravec na číhané, onde červ na zdravé dřeni hlodající, příživník nebo lenoch, lupič majetku i cti, zrádce, prodávající duši svou i dítěte svého ku větší cti a slávě matky Germanie, prospěchář přes mrtvoly druhých kráčející, zhoubce víry jménem „volné“ myšlénky i nepřítel světla, jenž jménem Boha tmu i hloupost rozšiřuje atd. atd., co tu pitvor člověka, co bědných dokladů pro to, jak daleko jest lidstvo od přesného plnění základního příkazu lidství: „Čeho sobě nechceš, druhému nečiň…!“

Vy, bratři, nebyli jste ve společnosti nelidů vyjmenovaných. Ne snad, že byste byli vzory nedostižnými, nikoli, to bylo by pokrytectvím – kdo z nás jest bez úhony? – ale proto, že setrvání vaše ve službách myšlénky „povznášeti síly tělesné i mravní lidu českého“ velmi vás přibližovalo k uvedenému přikázání lásky. A čím blíže k němu, tím přirozeně dál od té společnosti – živočišné.

A to jest, čeho si vážíme přede vším jiným.

Jedni z vás při samých základech Sokola stáli, svědky jsouce i skromných začátků života národního vůbec, sokolského pak zvláště i toho plamenného nadšení a hřejivého bratrství všech, kteří přísahali ku praporu národnímu. Nebylo ani zisku, ani slávy za veřejné osvědčování češství, naopak vládci rázu Päumannova dovedli jak náleží ztrpčiti život člověku nepokrytému -  a přece rostla obec vlastenců, kteří nám vybojovali základy bytu národního. Byly tu postavy hrdinské, kol nichž kupil se národ, v Sokolstvu byly to hlavně dvě duše vzácné, které vládly láskou tisíců: Tyrš a Fügner! Požehnána budiž památka jejich, ale vděčně buď vzpomínáno i těch, kteří um i paže svoje dali ve službě vůdců, již by bez vojska oddaného byli bezmocni! Prořídly úžasně řady pomětníků prvých dob Sokolství, maličko jest oněch, kteří od počátku až podnes vytrvali v šiku společném. Jim úcta zasloužená, jich mrtvým druhům paměť věčná budiž!

Jiní z vás – pokolení druhé – přistoupili v době, kdy minul prudký vzlet Sokolstva, ustoupiv úpadku žalostnému. Vám zásluha náleží, že společně s vytrvalci generace prvé za poměrů přímo zoufalých udrželi jste jednoty při životě třeba chudém, ale přece životě. Kmen za kmenem kácel se v pyšném háji Sokolstva – červ nesvornosti, larva nekázně rozhlodali jádro – ale vy do posleda jste vytrvali, pobádajíce k vytrvalosti, svornosti a práci. A co hlavního, sami jste pracovali, sami příkladem předcházeli! Mnozí z vás nedočkali se obrození, jemuž obětovali jste všecko úsilí své, ve hrob klesli jste dříve, než I. slet všesokolský vedením Tyrše projevil živelně sílu myšlenky sokolské. Nejeden z vás odcházel v beznaději naprosté… S lítostí upřímnou klademe ratolest vzpomínky na rovy vaše, želíce skonu vašeho v dobách nejtrudnějších.

Po vás již byla práce veselejší. V tom ruchu a zápolu plodném často sice zarazil nás odchod bratří nejpilnějších, naděje nejkrásnější budících, sám vůdce odešel počátkem doby nové, ale Sokolstvo stálo pevněji, než kdykoli před tím. Těžce jsme sice nesli ztrátu každého pracovníka, ale nebylo již beznaděje u odcházejících. Vždyť kochali se květem, vždyť trhali plody nádherné, o jakých se nezdálo předchůdcům, kteří teprve půdu tvrdou těžce upravovali, aby strom neusechl. A ještě více ti, kteří v době nedávné, ba včera odešli ze středu našeho, byvše svědky vítězství myšlénky sokolské, triumfu, jaký snad jen ve snech blaživých, nebo v předtuše věštecké přeludem táhnul duší Tyršovou…

Vám všem přísluší vzpomínky milá. Vděčně připomínáme si všecku práci a námahu vaši, všecky boje a zklamání i srdečnou radost nad úspěchem sebe skrovnějším, vzpomínáme nezlomné víry vaší v konečný zdar a snahu, aby Sokolstvo dospělo mety nejvyšší! Nebojovali jste nadarmo, bratří! A třeba jména vaše časem zapadla, práce, kterou jste přispěli, zůstává ku prospěchu celku, jenž nade vše!

Spěte klidně, drazí naši! Až zas o sletu všesokolském mysli národa celého upínati se budou k hrdinnému zápolu dorostu svého, tu ze středu našeho zaletí vzpomínka tichá i v zátiší mrtvých, aby políbila tu hroudu, pod níž práchnivěji zlatá srdce vaše. Dobojovali jste – pokoj vám!