„A kdo největší mezi vámi, budiž jako nejmenší a kdo vůdce jest, jako sloužící.“
Skvostná to zásada, třeba dnes právě tak málo doceněná, jako za dob, kdy z úst Ježíšových vyšla. Tak mnohému zdá se protimyslným, že by ten, kdo nejvýše stojí, měl nejvíce povinností k těm, kteří pod ním jsou; naopak smutnou jest pravdou, že čím kdo vyšší, tím spíše zapomíná, že nepodplatné přírodě osoba jeho nic více neváží než toho, jenž nejmenším jest ve společnosti.
Kdo však pravou podstatu lidskosti pochopil, radostně přiznává se k zásadě výše zmíněné. Jemu stejně milým chuďas jako bohatec, pokud jen dobrým jest, jim on v zájmu lidskosti stejně slouží, žádaje ovšem, aby podle hřivny své společně dobru obecnému prospívali.
Jsou, pravda, sobci, jimž předním přikázáním: „Jez, pí a hrej, o druhé se nestarej“, oč však jsou výše nad němou tváří? A co naopak jest lepšího na světě, než dobré jméno, požehnaná památka v mysli lidí dobré vůle? Památky této však namnoze jen prací ve prospěch těch nejmenších si dobudeš. Láska lásku budí a zda co vznešenějšího nad náklonnost bratrskou, s jakou k tobě lnou řady junáků, jimž bys jinak cizím byl a oni tobě? Zdaž budou tě milovati, když s patra na ně pohlížíš?
Šťastný jsou jednoty, kde starosta otcem jest spolku, laskavě se maje k prvému, jako k poslednímu, kde náčelník a jednatel jsou jakoby nejstaršími bratry, k nimž s důvěrou obrací se členstvo v záležitostech spolkových. Šťastný spolek, jehož činovníci nepokládají hodnost svoji pouze za lesklou cetku, nýbrž za povinnost; šťastná jednota, která na předáky svoje může ukázati jako na vzory bratrství, mužného charakteru, snah nezištných. Tam čistá láska bratrská, tam život utěšený, jehož netřeba co chvíli křísit úsilovně.
Ubohá však jednota, o jejíž činovnicích platí slova Písma: „Všecky pak své skutky činí, aby vidíni byli od lidí. A milují přední místa a pozdravováni na trhu i aby nazýváni byli od lidí: mistři, mistři!“ Těm spolek pouze stupínkem k další kariéře občanské a ramena členstva pohodlným schodištěm k hodnostem vyšším.
Ale vy nebývejte nazývání mistři, neboť jeden jest mistr váš, Tyrš. Ani se nenazývejte vůdcové, neboť jeden jest vůdce váš, Fügner. Kdož by pak sám se povyšoval, bude ponížen, a kdož by se ponížil (pro lásku bratrskou) bude povýšen.
Bratří, milujte se vespolek, neboť jen tak přilnete k jednotě, která bez lásky členů svých nic není, k myšlénce sokolské, jež bez bratrské vzájemnosti učiněna jest jako měď zvučící a zvonec znějící. Milujte se láskou bratrskou, která nepřehlíží sice vad, vytkne je však laskavě, bratrsky. Ne výtka urazí, ale způsob, jakým učiněna byla; ten podnítí často spor osobní, jenž znenáhla celou jednotu ve vír svůj strhne ke škodě nenahraditelné. I věci nepříjemné lze vlídně vytknouti – „fortiter in re, svaviter in modo“ (rázně ve věci, jemně ve způsobu) praví Latiník. Tak pořídíme i tam, kde by jinak najisto přišla kosa na kámen.
Jestli že prohřešil se spolubratr náš na cti sokolské, suď přísně, ale nechtěj hned vykořeniti jej ze Sokolstva. Jestli to často jediná chvíle nestřežená, v níž člověk jinak dobrý zapomněl se nad svojí důstojností – neukvapuj se. Vzpomeň si na příklad z Písma:
„Člověk jeden měl strom fíkový štípený na vinici své i přišel, hledaje ovoce na něm, ale nenalezl. I řekl vinaři: ´Aj, po tři léta přicházím, hledaje ovoce na tom fíku, ale nenalézám; vytniž jej! Proč i tu zemi darmo kazí?´ On pak odpověděv řekl jemu: „Pane, ponechejž ho i tohoto léta, ať jej okopám a ohnojím, zda-li by nenesl ovoce; pakliť neponese, potom vytneš jej.“
Netřeba hned vytíti, dříve snad pilkou kázně uřezati vlky neplodné, laskavou domluvou osvěžiti půdu vypráhlou, z níž stromek přesvědčení sokolského vyrůstá a roste-li křivě, připevniti jej lýkem přátelství k rovné podpoře občanské statečnosti. Pak-li se ukáže, že vše to nic platno nebylo, vytněte jej!
Více co dále stojí v Písmě? „Pane, zhřeší-li proti mně bratr můj, kolikrát odpustím jemu? Do sedmilikrát?“ I dí Ježíš: „Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.“ Tolik ovšem my lidé odpouštěti nemůžeme, nechtějíce připustiti krajního využitkování jednotlivci nesvědomitými, ale pokud provinění není proti cti a dobru jednoty i národa, potud nebudeme soudci neúprosnými. Buď tedy také ty v osobním styku se spolubratry shovívav a snášelivý. Často nechtěje dotkne se tě ten či onen slovem ostřejším, jež mu nestřeženo vyklouzlo, nebuď proto hned uražen a nakvašen. Chceš-li dokázati, že u tebe jest převaha duševní, zůstaň kliden, nepohorši se.
I jinak vediž tě láska bratrská. Dary ducha, jimiž snad vynikáš, vědomosti prospěšné sdílej s čilejšími, snaživějšími druhy, nepomíjej ukázati ku prospěchu, jehož by každý dle schopností svých dobýti mohl, nezapomeň zkrátka nikdy pracovati k dobru spolku i jednotlivců. Zvláště pak doporoučím ti bratry nově přistouplé. Pamatuješ se, jak ti bylo, když přistoupil jsi do jednoty, v níž jsi neměl duše známé? Vzpomínáš si těch trapných okamžiků, kdy zardíval jsi se nad počátečnou neobratností svou? Jak ti bylo tehdy milo, když některý ze starších bratrů přátelsky se tě ujal, tak veseleji jsi hned na Sokol pohlížel a těsněji k němu přilnul – nuže idi a čiň totéž!
Však ani toho nezapomínej, že jsa Sokolem, jsi členem velikého svazu celého Sokolstva a také župa i Obec sokolská že potřebují lásky členů svých. Proto nepodceňujme těchto, sedíce za pecí vlastní jednoty; pro místní zájmy nezapomínejme zcela zájmů celkových.
Však ještě vyšší jest naše stupnice: nejvýše stojí národ. Co dobrého činíme, čiňme též pro vlast a národ. Jim služme obětavě, nedadouce se mýliti výtkou, že pomíjíme humanity, nejkrásnějšího prý výkvětu lidského ducha. Sloužíce národu, jenž od nás přece jen oběti čisté požaduje, sloužíme tak i lidstvu; chtíti, abychom pro toto odstavili prospěch onoho, jest snad vysoce filosofické, ale – nelidské.
Ale skutků žádáme! Jsou „nadšenci“ a „vlastenci“, kteří vlast, národ a Slovanstvo stále na rtech mají, ale ovoce skutků nenesou; takovými nebuďme. Mluvme raději méně, ale pracujme, přemýšlejíce stále o prostředcích k dosažení budoucnosti šťastnější. Tak dobře bude.
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912
