.png?s3=1)
„Praví svatý Barnabáš: Nehrej, nehrej, neprohráš!“ (Nár. přísloví).
Chci zde promluviti o skvrně karbanu proto hlavně, že epištoly tyto, ač „Sokolskými“ zvány, určeny jsou pro kruhy nejširší a jest vřelým přáním pisatele, by se v tyto kruhy prostřednictvím bratří dobré vůle dostaly. Vždyť karban mezi lidem naším bují tak úžasně, že každý přítel lidu toho, seznav podrobnosti, spláče nad zhoubou, kterou démon hry hazardní se svými 32 loupežníky rozsívá. Projednali jsme trojici vášní nejhorších a máme pro ně omluvu třeba slabou, přece však části lidstva jediným jest účelem života.
Ale co karban, při němž hráč jako přiklížen sedí, zapomínaje všeho druhého? Požitkem tělesným není, jest snad pochoutkou duševní? Dle všeho ano, ale pak jest povážlivě nízkou duševní úroveň oněch vrstev, jimž karban vládne, jsa jim dráždidlem nepostrádatelným. Největší roli hraje zde ovšem ziskuchtivost, ten však, kdo na útraty druhého karbanem chce získati, bratr je zloděj. Nic nerozhoduje místo, nic osoba; Monte Carlo jako Hrdlořezy, stejně jsou vítanou stanicí ďasu hry, jenž krvavou daň bez citu vydírá z bílé ručky vyhýčkaného kavalíra, jako z mozolovité pěsti sedřeného zemědělce. O prvého (vyžilého člena hynoucí kasty) by nám tak příliš neběželo, kdyby majetek jeho šmahem nepřecházel v nečisté ruce lichvářovy, ale toho druhého, jenž základním jest kamenem národa, toho jest nám srdečně líto a upřímný žal svírá srdce naše nad slepotou, jíž stižena velká část výrobných vrstev lidu našeho.
Bůh milý ví, jak sednou ke kartám, hluši, slepi a kdyby vedle nich vystřelil, jimi to nehne. Teprve, až poslední groš prasknul, spadne jim bělmo s očí, by tím ostřeji viděli bídu svou. A tu často zaleskne se nůž v pravici, ještě častěji zafičí sklenice vzduchem, někdy vykoná též provaz na trámu někde pod krovem příšerný úkol svůj – a konec konců? Někdy na hřbitově, často v kriminále – dvě z posledních stanic…
Nebo se na ně podívejme při kuželkách, hře to, jíž z ohledu zdravotního lidem, kteří o tělocvik jinak nezavadí, jen doporučiti lze. Ale, což karbaníkům pohyb, co jim veselý průběh hry, je pohání jiná spružina; jim sprostá ziskuchtivost rve pětky a desítky, jež oni furiantsky metají na prkno – pro jedinou kuželku…
Co na tom, že statek po otcích zděděný co nejdříve přijde na buben a rodina žebrem půjde, pantáta své „zábavy“ nenechá. A proč by dorostlý syn jinak? K penězům si již pomůže nějakým „tchořem“, jejž za pár krejcarů „střelí“ židovi – fuj, domácí zloděj!... A tak za tímto duševním bankrotem přijde hmotný co nevidět.
Péro nejzručnější nestačí, by vylíčilo scény o trzích, kdy na kůželníku šustí desítky, zatím co v „altáně“ na stole stovka i více v „banku“ láká karbaníky rozčilené pitím a hrou, až to konečně přece jeden z nich „hopne“. Často hodí se na tohoto jednoho přísloví: „Nejlepší hráč, nejlepší lotr…“
Také mezi Sokoly znám bratry, kteří karbanu se nevyhýbají, ba někteří se naň třesou, jako cigaretář na cigaretu. V ruce „ďáblovy pohlednice“, v oku žádost zisku a na hrudi – odznak sokolský… Odmítáte výtku ziskuchtivosti, že hrajete jen pro zábavu? Nuže, proč tedy nehrajete o sirky? A ještě bych si dal říci, že nejsi ziskuchtivý, kdybys peníz vyhraný odevzdal po hře na nějaký účel dobrý – ale ne, ne, raději ne, to peníz prokletý! Jak ohromná jest asi daň z nízkosti, kterou karbaníci odvádějí, lze posouditi z toho, že r. 1906 bylo v Rakousku okolkováno 1,578.225 her karet!
Jsou to muži, kteří takto si počínají? Litujeme baby, která poslední groš v loterii prosází (r. 1908 odvedeno této daně z hlouposti i 34,200.000!), ale pro „muže“ karbaníka můžeme míti pouze opovržení. Kéž postup myšlénky sokolské, směřující k ušlechtění duševnímu i tělesnému, konečně vykoření toto jedovaté bejlí, které nestrpí vedle sebe nic lepšího, žádné myšlénky vyšší. Kéž uchytí se v lidu našem hry tělocvičné, vycházky, čítárny apod. zábavy ušlechtilé, pak snad ta nedělní odpůldne vyplní naše mladá chasa lépe, než nekonečným pitím, odporným karbanem a všeobecným klesnutím pod úroveň lidskou.
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912