Sokolské epištoly: Daň z krve

Měsíc říjen ujal se vlády – rekruti odcházejí na vojnu. Ulice města, jež sídlem jest okresu doplňovacího, nápadně oživly mladou chasou, která zítra rozloučí se na čas se životem občanským.

„A my jsme vojáci, my jsme pašáci,“ ten popěvek (vedle jiných méně pěkných) zaslechnete z každé hospody i – kořalny. V těch místech připravují se „obráncové vlasti“ na zítřejší vážný krok. Po ránu pak uzříte ty hrdiny alkoholu, jak vrávorají do kasáren, blábolíce, na ně že jest pan hejtman krátký a kdesi cosi. Oj, hoši, za špatný jste popadli konec vojančinu, ne setník, ni poručík, ba ani ten kadet, jen komisní šikovatel houkne si na vás a hrdinství vaše zmizne rychleji, než vykouří se vám alkohol z pustých hlav…

Zatím co velká část nováčků takto se připravovala k nejtěžší povinnosti zdravého občana, jednoty sokolské loučily se ve zvláštních „večerech rekrutských“ se svými odvedenci. Mnohé odbudou to zábavou se zpěvem a několika výstupy komickými, jednoty však, úkol svůj vážně pojímající, stavějí napřed slovo mužné, pokyn bratrský, radu přátelskou. –

Proč klademe takový důraz na hodinu rozluky s tebou, bratře milený, vždyť přece neodcházíš se světa? Pravda, ale ovzduší, v něž vstoupíš, tak jest rozdílné od toho, v němž jsi žil, že pokládáme za povinnost, ve chvíli, kdy snad nejspíše slovu bratrskému jsi přístupen, několik rad ti uděliti. Nepohrdej nimi, aby ti jednou nebylo doznati, že draze jsi vykoupiti musil, co před tím bratry zdarma ti bylo nabízeno.

Jdeš ve kruh neznámý, nevstupuj tam s očima zavřenýma; hleď na věc nepředpojatě. Jest spíše černá, než růžová, to ti řeknu předem, ale proto se nebudeš přece strachovati? Čeho bys bál se na světě, mají svědomí čisté a srdce statečné? K obému vedla tě škola sokolská, byl jsi v ní dobrým žákem? A hle, při všem ještě máš talisman, jenž ve chvílích nejtěžších dodá ti posily netušené. Vědomí, že po zákonité době služební odložíš závazky nedobrovolné a že bohatší o trpké zkušenosti radostně vstoupíš do života občanského, budiž ti oním kouzlem ochranným. Připojíš-li pak tré vlastností, jež i v životě občanském ozdobou jsou pevného charakteru, pak jsi vyzbrojen štítem, od něhož veškeré šípy zlomyslné týravosti malomocně se odrazí. Tou trojicí vzácnou jsou: Smysl pro povinnost a pořádek, pro kázeň a mrav, jakož i smysl pro čest.

Aj, toť zní, jako bys doporučoval naprosté podrobení řádům vojenským, ba skoro jako bys chtěl vojančinu dělati lepší než-li jest?

Co se poslednějšího týče, jest mne daleka jakákoli chvála vojančiny a ohledně prvějšího – což jste čekali, že vám doporučím vzdor, nepořádek, nekázeň, nemrav a nečest za prostředky, jimiž byste si břímě vojáctví ulehčili? Byl bych nesvědomitým, anebo hlupcem, kdybych tak jednati chtěl.

A kdyby snad ten či onen odkojenec fráze nazval stanovisko moje sketným, nikoli po třech létech, již po třech dnech otáži se ho na nové mínění jeho. V těch krátkých třech dnech dým fráze vykouřil se z bujné hlavy, jejíž kučeravá zdoba padla hned prvý den pod tupými nůžkami tambora holiče, který naschvál několika důkladnými „schody“ poznamenal smutnou paseku dřívější pralesné kštice – a z toho hrdiny, jenž ústy bořil svět, stal se sketa ubohý…

Čím kdo výše se stavěl, tím hlouběji padá v té kruté proze vojenské. Viděti toho, jenž byl přesvědčen, že jest rytířem z pohádky, třásti se před frajtrem, hrubostí překypujícím, toť obraz tak skličující, že za hřích sobě bych pokládal, kdybych ti jej, bratře rekruto, nepřipomněl. Ne, ty vojnu nezlomíš, ale vojna tebe, dojde-li na lámání. Nedej, aby k tomu došlo.

Tedy: Smysl pro povinnost. Jest jisto, že vojančina není tím „životem veselým“, jak jej lehká píseň líčí, ale že má své těžké povinnosti. Pokud možno, plň je svědomitě. Bláhovcem bys byl, chtěje odpírati běžných povinností vojáka; odpor jednotlivce tam, kde tisíce druhých by tupě k útrapám jeho přihlíželo, marným jest sebeobětováním, prostě sebevraždou, odpor taký, měl-li by jako příklad táhnouti, vyžaduje lidu myslícího. Nečiň však více, než předpis žádá; vyhov předpisu a práv budeš.

Ale nad povinnost trudnou budiž ti pořádek. Ten ti poněkud osvěží poušť, v níž se ocitneš ze sadu společnosti, on vedle kázně jedinou jest cenností, jíž u vojska lze nabýti. Z počátku bude se ti zdát pořádek vojenský až přemrštěný, proto však předpisy jeho nepokládej za malicherné; kdo v malém zvykl pořádku, dbá téhož i ve velkém, vždy a všude. Při něm poznáš i milou sestru jeho – správnost a známost tato více ti přinese prospěchu, než kterákoli pletka milostná, jimiž „dvojí sukno“ tak jest bohato.

Smysl pro kázeň. Velmi rozdílná jest kázeň vojenská od sokolské. Tuto ukládáme si sami, dobrovolně, vojenská jest nucená; zde trest a bázeň před pokutou, u nás příklad a slovo bratrské divy tvoří. Kdo naší kázni zvykl, tomu kázeň vojenská obtíží velikou nebude. Není nečestno poslouchat a také pouze ten, kdo poslouchati se naučil, dovede jednou s prospěchem vládnouti, říditi, vésti. Oj, kdež bychom byli dnes, kdyby každý jednotlivec uvědomělý tak byl ukázněn, aby v těžkých zápasech o základy bytu národního vždy na svém místě stál, povinnosti svoje přesně plnil a společnému prospěchu prospěch svůj podříditi dovedl! – A dobro takové, že by i z kázně vojenské vzniknouti mohlo? Ovšem že! Což kázeň proto, že jest vojenskou, jest špatna? Žižkův tábor vzornou kázní stál proti Evropě celé nepokořen a strachován, nedisciplinovaná chasa bělohorská (s výminkou hrdinů, podlehnuvších pode zdmi Hvězdy) vydala národ ochablý v ruce vítěze nemilosrdného…

„Čeho´s cvikem nabyl, to mrav a střídmost tobě zachovej!“ Těmito slovy Tyršovými upozorňuji tě, bratře milý, na to, čeho vedle trpělivosti nejvíce budeš potřebovati. Přijdeš do společnosti se všech konců země sehnané, v níž pouze nepatrné procento lidí duševně spřízněných najdeš. Veliká většina zbývajících nemá o snahách vyšších ani ponětí, přijímajíc velmi ochotně „výchovu“, jíž se jim slovem i příkladem dostává od starého mužstva. Jaká to výchova! Sprostota a surovost čiší z těch hovorů večerních v zakouřených „cimrách“, v nichž chápavý rekrut se zaučuje, jak on to bude „roztáčet“. Ty bratře milý, nemůžeš uší zalepit, abys neslyšel, ale srdce dobře uzavři, by nezhrublo. Nedbej na případný výsměch soudruhů, na jichž úsudku zde věru málo ti sejde; více ti záležet musí na mínění představených, nejvíce však na soudu těch duší bratrských, z jichž středu jsi vyšel.

Konečně pak smysl pro čest! Ten budiž ti hvězdou vůdčí po celý čas vojákování tvého. Ty ovšem, poslouchaje šťavnaté nadávky, jimiž se cvičiště nováčků jen rozléhá, udiveně se zeptáš: „Což pak má ten ubohý voják také nějakou čest?“ Ovšem že, tu větší, tu menší – zcela po zásluze. Ale i kdyby nikdo ze soutrpitelů tvých smyslu pro čest neměl, ty jakožto vychovanec školy naší jej míti musíš, nepadlo-li sémě sokolské u tebe na skálu. Vždyť již postavení tvé jako zručného borce bude snazší a čestnější druhých, neboť na prvý ráz vynikneš obratností a svižností nad ostatní nováčky neohrabané, kteří tělocviku nepoznali, nebo nechtěli. Cvičení půjde ti hravě i ten drsný kaprál jinak bude s tebou zacházeti, pochválí-li tě setník za zdatnost tvou. Tím ovšem nezpychneš, ale budeš hleděti pomoci též druhým, zejména až povýšíš. Tu pak, až za rok přijdou nováčkové a ty budeš cvičitelem jejich, hleď ukázati, že k výchově vojenské není třeba hrubství a týrání. Tak často za vlastní své služby vojenské slyšel jsem hrubce poddůstojníka: „Trpěl jsem já, zkoušej taky!“ Ty tak nečiň, toť stanovisko nízké, nelidské. Zpáčil bys tím utrpení vlastní? Co jsi zkusil, toho týráním druhých neodčiníš. Ostatně hrubost a energie dvojí jest.

Smysl pro čest nedopustí nikdy účasti tvé v místnostech podezřelých, on naopak povede tě ve společnost, z níž jsi vyšel a kam opět jednou svoboden zapadneš. Smysl pro čest ochrání tě též před všelikou podlézavostí. Zkušenost sama tě poučí, že málokterý čestný představený tvůj potrpí si na službičkování a lichometnosti, naopak, že protiví se mu člověk podlézavý.

Jest pravdou sic, že mnoho za čas služby své spolknouti, mnoho mlčky přejíti musíš (avšak v životě občanském není jinak), ale přijde den, kdy kabát vojenský radostně vyměníš za volný šat občanský a v ten den setník tvůj, jenž marně tě vybízel, abys dále zůstal sloužiti, řekne: „Tvrdá hlava, ale muž charakterní!“ A vojáci, jimž odchází dobrý četař, dbalý cti vlastní i cizí, rozloučí se s tebou slovy: „Takového pana fýra nebylo a snad nebude.“ Přeješ si většího uznání?

A „Sokol“ rád tě zase přijme v řady svoje, přijdeš jistě? Přijď, jen přijď, kývá sice chochol veteránský, křičí pestrá uniforma důležitého spolku „Domobrana“, ale „Sokol“ klidně čeká. Jest si vědom své ceny.