Sokolské epištoly: Fráze

Rodná sestra lží, ne tak bídná sic, ale dobrého na ní nic. Kdybych měl frázi znázornit obrazem, volil bych za přední znak její nabubřelost – neříká se přec nadarmo „nabubřelá fráze“. Jí prostý fakt nestačí, nadbytek jest jí potřebou. Ovšem nadbytek bez jádra, nahloučená pěna, bublina nafouklá. Co řekne člověk prostý několika slovy, k tomu vybrakuje frázista příruční slovník, co napsati lze větou jedinou, z toho spisovatel frázista vodnatý román ustrojí, co prostým skutkem vykoná člověk práce, z toho v rukou frázisty tuctové drama se zrodí. Jest skutečně fráze slova, jest i fráze činu.

Fráze slova jazykem i perem žije. Frázistou jazyka nejtypičtějším jest řečník demagog. Modro s nebe ti snese, blahem tě zasype, nad všecko tvorstvo tě povýší jazykem neumdlévajícím, a když procitneš s oznámení, zříš, že to všecko byla bublina prázdná. Lesklá fráze jako ten knoflík hypnotiséra, jenž tě jím uspí a dělá s tebou hokus pokus. Jsou lidé hypnotismu nepřístupni, jsou i takoví, na které neúčinkuje fráze (takové „neopiješ rohlíkem“, jak praví jadrné rčení lidové), ale veliká většina jde za frází jako muška za světlem – až si spálí křídla. Mívá v zápětí otravu hojná fráze, opětovné zklamání nadělá konečně z lidí slabých lhostejníky otrlé, ke všemu vyššímu netečné. Jen hmota jim zůstává, v té utonou, v ní se rozplynou.

V jednotě vystupuje fráze zvlášť o schůzích členských a valných hromadách, zde případný frázista nejednou i většinu členstva strhne za sebou ke skutkům nepromyšleným. Opětovně jsme dožili se rozpuštění jednot pro ukvapené rozhodnutí, k němuž dala se strhnouti frázistou „v cizích službách“. Jsou to zpravidla cizí směry, za něž máme tahati kaštany z ohně a proto pozor na ty lesklé fráze různých „myšlének“ a moderních směrů, které by rády využily síly sokolské na prospěch svůj, ať si „Sokol“ při tom zahyne! Vydaří-li se takový frázista, pak mezi členstvem nezkušeným nejednou marno bývá všecko úsilí myslících: fráze, oděná v lesklé roucho silného (správně: nabubřeného) slova, přemůže na čas všecky důvody nehledané, třeba sebe rozumnější. Na čas, řekl jsem, neboť i zde bezpečně přijde vystřízlivění. Bublina praskne, dojde zase na tu starou, solidní práci. A ti, kteří frázistu vyzvedli na štít, shledávají, jaké dopustili se chyby: z nich jedni poučeni vracejí se ku hloučku těch, kteří podlehli sic, ale sloužíce skutkem, zůstali věrni věci sokolské, druzí, vzavše ze fráze jen otravu, odpadají na vždy. Vzduch se vyčistil, sirný puch bengálu zmizel, možno zase dýchat a plodně pracovat.

V denním tisku řádí fráze zvláště v úvodních článcích, které staly se leckde hotovým postrachem čtenáře. Tzv. fráze bouchavá nejčastěji zde se vyskytuje, ale ni literatura pěkná není fráze prosta. Něco konečně snese každý, ale vrcholem otravné fráze byla literatura dekadentní, se svou chválou hniloby, perverse a červů, se svou lící hnusu a kalu. Ta páchnoucí fráze bohudík za námi, ale fráze neumírá, rodí se nové fráze detektivní aj…

Předem řečeno, že jest i fráze činu, t. j. jsou frázovité činy. Za typ takového činu fráze označiti možno tzv. fangličkářství. Název ten velmi jest případný; má-li vystrčení praporu nahraditi plodný, při tom ovšem úsilí vyžadující čin, jest to fráze činu, jest to fangličkářství. Jest velmi pohodlno, dáti za sebe pracovat „fangli“, větřík s ní pohrává, vichr jí zmítá a – lidem nemyslícím to stačí. Bílá, modrá, červená, jaká to hra barev, jak šíří se srdce, jak pudí to ústa, by, pokud plíce stačí, provolala: Sláva, Nazdar, Hrom a peklo! Ale když to jest všecko a nenásleduje nic opravdového, pak je to fráze odporná a nebezpečná, neboť lidem slabším stačí ku projevu národní „statečnosti“ a skutek – utek. Nepřítel zatím hrady staví a tady bláhovci myslí, že křikem Jericho spadne – ale kdež! Doba starého zákona dávno minula… Co že praví Tyrš?

„Okamžitý výsledek bez práce skutečné, přestávání na úspěších okázalých, však rychle hynoucích, marnivá záliba v dojmu vnějším, chlubivá opojenost ve dnech slavnostních a vystřízlivělá zmalátnělost a netečnost u všední den, konečně po tolikeru rozčileních umdlenost a nečinnost – toť po všech vlastech našich čím dál tím více se šířilo.

Chorobou doby naší je spousta planých řečí a nedostatek plodného činu, jakmile tento vytrvalé a nejen okamžité napnutí sil a skutečnou dělnost za účely povšechnými vymáhá. Nestačí „hrdla a statky“ v ústech mít. Nehodno staroslavná slova tato nadarmo brát; nutno každým dnem se činit, pružnost a křepost sbírat, k nevyčerpatelné vytrvalosti se odchovat.“ Tolik tehdy; nemyslíš, že i dnes mnoho jest v tom pravdy, ba všecko?

Nebuďme však nespravedliví a neodbývejme posměchem vše, co se dosti nedbale v pojem fangličkářství zahrnuje. Ty slavnosti let šedesátých a sedmdesátých (mám ovšem na mysli jen ony, jež pochvalné zmínky zasluhují) vykonaly úkol svůj: povzbuditi lid ujařmený, nadchnouti jej, přivésti jej ku vědomí národnímu. Dnes ovšem na slavnosti již mnoho nedáme, ale i dnes ještě jsou kraje, kde „fangličkové“ slavnosti jako prostředek povzbudný jsou na místě. Ne všude vhodné jest měřítko stejné! Také neházej do jednoho měchu s fangličkou i symboly cenné, působivé. Mám tu na mysli kroj sokolský. Neušklíbej se, že to věc již přežilá, když nic jiného – průvod o sletu všesokolském tě usvědčí z klamu. Dojem desetitisícových pluků mužstva i junáctva sokolského v kroji o průvodu Prahou působí tak mocně, že každý posměch, každý velkopanský úsudek bídně ztroskotá. „Sokol bez kroje, toť jako pták bez zpěvu,“ říkával Fügner, a měl pravdu. Ovšem tam, kde jest kdo Sokolem pouze a jedině pro ten kroj, tam ovšem fráze nesporná…

Čin fráze snadno přivádí ke chlubivosti a vypínavosti. Hlučný úspěch dne, jenž tisícové davy shromáždil, stačil, abychom slyšeli: Já jsem Čech a kdo jest víc? Hrdost národní jest jistě pěkná věc, ale chlubivost – nechme ji Němcům! Buďme hrdi na to, co vlastní silou, bez cizí pomoci, ba proti všem jsme vykonali, ale nechlubme se, nezapomínejme, že pýcha předchází pád! Každá fráze praskne a také pýcha jest frází! Jediným vítězem zůstává práce, ona budiž našim paladiem, ale fráze odstup od každého, jenž Sokolem se zve a jím skutečně jest!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912