Sokolské epištoly: Mluvte česky!

„Národy nehasnou, dokud jazyk žije“ – nic jasnějšího nad to. Ale žíti musí jazyk, ne živořiti, zdravě žíti, ne churavěti. A platí-li přísloví „Čistota půl zdraví“ pro blaho těla, tím větší má platnost pro dobro jazyka. Však nám při dnešním pokroku, vše vyrovnávajícím, nezbývá nic jiného, od národů druhých odlišného, než jazyk náš rodný; kroj, zvyky, starobylé obyčeje, stavba rázovitá atd., vše zmizelo, jen řeč zůstává jako dědictví po předcích nesporné. A že to dědictví cenné, dobře ví nepřítel, jenž sterým způsobem se namáhá urvati je těm, kdož neváží si ho náležitě. Dobře ví, že každý národ, ztrativ řeč vlastní, přestává býti národem osobitým…

Ano, čistota, ryzost jest zdraví jazyka, jsme si toho dobře vědomi? Nezdá se, ba každý, komu jazyk mateřský drahým, poznává s žalem, že s ryzostí jazykovou jde to silně s kopce. Namítne snad někdo: Ah, což u nás, podívej se na ploštinu s její drukarniou (tiskárna), s rachunkem (účet), introligatorem (knihař atd. atd., na ruštinu s jejími policejmejstěry, galstuchy atd., to jsme ještě chlapíci proti nim! Pravda, v oboru slovním jest čeština čistější, než kterýkoli jazyk slovanský, zásluhou buditelů našich, kteří úsilím podivuhodným stvořili pro každý pojem nový přiléhavý název (vlak, plyn, stroj atd.) – dnes ovšem nikdo si nedá práci nejmenší, jak vidno např. při sportu, jenž pro výkony nejjednodušší nedovedl, lépe řečeno nechtěl najíti názvu českého – ale po stránce vazby (syntaxe) jsme na tom hodně špatně. Vinu má celá řada činitelů, nejosudněji působí tu noviny, obchod, úřady a – moda, spojená s leností duševní.

Jakže, noviny že by působily ku zhoršení jazyka, noviny, bojující za práva jeho, za vítězství v úřadech a vůbec v životě veřejném? Bohužel, věc neuvěřitelná přece jest pravdou. Překotná rychlost, s jakou jest novináři pracovati, zaviňuje povrchní překlad zpráv cizojazyčných, čímž určité fráze nesprávné, proti duchu češtiny tvořené, vtiskují se ve sloh novinářský, zatlačujíce původní rčení české. Tak i jinde se děje: Jako zavlečené bejlí cizokrajné vytlačuje domácí květenu, tak modní hadry hubí již v samotném Slovácku skvostný kroj lidový, špinavá odrhovačka vídeňská rdousí svěží píseň národní… Tak podává se i čtenáři jazyková plevel cizí. Čtenář pozastaví se sice nad podivným čtením a člověk přemýšlející, pokud se vyzná v němčině, postřehne ihned, že běží o doslovný překlad, jenž jest hotovým násilím češtině, ale ponenáhlu zvyká, nebrání se víc odporné frázi německé v rouše českém a na konec mluví a píše ji sám. Nejsmutnější doklady toho podávají menší časopisy odborové, zejména však ona plevel novinářská, vyplňující pikantní mezeru v literatuře, která češtinu přímo na skřipec mučírny napíná. To jest postup žalostný, jenž dovede nás konečně k tomu, že výsměšně o nás do světa vytrubují – že prý jsme Němci, česky mluvícími. Čtete-li: „Bubnuje na přes 200 let starý buben, nebo „Generál O´Kurk, otec z vraždy hraběte Komarovského obžalované Marie hrab. Tarnovské“, nebo „Do světlem žárovek právě zalitého vestibulu“, pak ovšem těžko se brániti proti tvrzení podobnému. Duch-li český v řeči vymizí, pouhá slovíčka jí nepomohou…

Přímo hrozné jsou překlady, jež staly se hotovou epidemií v našem písemnictví dnešním. Čísti je, toť u většiny opravdovou trýzní pro člověka, jenž ještě neotupěl, jenž ještě nepozbyl citu pro jazyk rodný. Ohavná hatlanina – inu, jaká mzda, taková práce a zaměstnává-li nakladatel literárního nádenníka, pak ovšem nemůže čtenář čekat – umění, tím méně ryzosti jazyka…

A což obchodní sloh český! Takové dopisy, jaké ze většiny pisáren obchodních vycházejí, volají přímo k nebi – o smilování, či o pomstu? Prvého nezasluhují, jsouce prostou odlikou židovské němčiny, a pomsta? Myslím, že spíše by na místě bylo opovržení, nejúčinnější však byl by posměch, jakému právem se těší pověstný sloh slavné byrokracie. Jestliže v tomto ku známé šroubovanosti, nekonečným větám a chybnému slovosledu přidruží se německé kopyto, na něž se české znění naráží, pak ovšem chápeme výrok: Teď je to dobře, teď tomu sám nerozumím! (Anekdota velmi blízká skutečnosti: Úředník předkládá vyššímu koncept spisu, ale nedochází schválení, ač jasně vystihuje předmět. „To musíte přepsat, taková stručnost nepůsobí pravým dojmem.“ Úředník spis předělá, ale ani teď nevyhověl. „Tadyhle dejte „potažmo“, úvodem jste zapomněl „u vrácení spisů“ a kde jste nechal „proti potvrzení“? Kdo pak bude psáti jako obyčejný civilista? A úředník poslechl. Ze tří vět jasných sešmodrchal jednu velikou, po způsobu německém dal výrok až na konec, proložil to několika „respektive“, „v očekávání“, „vyzýváte se“ a hle! Tvář čtoucího vrchního se rozjasnila: „Výborně, tak je to dobře, teď tomu skoro sám nerozumím“ – a podepsal.)

Žel bohu, i mnohý plod úřadů samosprávných závodí o cenu „českosti“ se slavnou c. k. byrokracií…

Ale cena neposlední náleží naší „také – inteligenci“, té „zlaté mládeži“, která všecko ví, ničemu se nepotřebuje učit a vůbec jest povznešena nad „národní šovénství“ a „podobné hlouposti“. Nádoba prázdná – jen zaťukej, uslyšíš, jak duní a přece chrlí schvální nesprávnosti a mluvu mateřskou přímo kolem láme. Neumí sic německy, ale línou řeč svou prokládá výrazy německými, jako kuchař zajíce slaninou, mluví-li „přes něco“ (místo o něčem), činí tak co nejnedbaleji – jest to modou. Panáci odporní!

A což ty panenky naše na korsu města s posádkou vojenskou? To jejich „aber nien“, „ja, natürlich“ a něco podobných drobtů ze samospasitelné! Co prý jest „nobl“, mluví německy. Hm, té němčiny, která tak se vynáší! Žádný pravý vzdělanec nesnižuje řeči národa druhého, každá má své přednosti. A kdyby přece nedouk kterýsi otíral se o jazyk náš, výrok Palackého stačí, aby přikryt byl se svou drzostí: „Der Deusche ist keine Person, er hat keine Religion und will erst eine Nation werden“. (Němec není osobou, nemá náboženství a chce teprve býti národem). Těmito slovy totiž odpověděl Palacký pánům z učené společnosti, kteří pochybovali, že by jazyk český stačil na spisy vědecké. Jimi jasně ukázal, že ta vychvalovaná němčina ani pro základní pojmy lidské, jako jest osoba, náboženství a národ nemá názvu vlastního a jest nucena sáhnouti k latině.

A pak, abych nezapomněl solových výstupů, v nichž místo humoru a vtipu hemží se zpotvořenými výrazy z němčiny apod.! Taková švábovina „furt se de“, stačí, aby se jí živilo veselí národa po celý rok a již zůstane majetkem všeobecným – „furt“ rozhojní snad na vždy poklad jazykový lidu, jenž pro ně zapomene, že má pět jiných názvů dobrých, poctivě českých…

A na konec slovíčko o haťmatilce řemeslnické. Vždyť ani název „nářadí“, „nástroj“ nenalezl milosti u českého dělníka, jemuž lépe zní „vercajk“, ba ani to pěkné slovo „dílna“ neobstálo proti vřískavému „veřtatu“. Člověk věru neví, čemu se více diviti, zda-li neúmornosti jazykového zmetka, či konservativnosti těch, kteří bez uzardění k němu se znají, ať radikál, či zpátečník, socialista národní, či mezinárodní. Hatmatilka jest pojítkem všech, ona snad jediným, v čem svorni jsou, ona miláčkem, jehož dotknouti se rušivě bylo by hříchem, kteréhož odváží se leda takový pisák, jenž neví, jak vzíti „centrumpór“ do ruky, na „hylznu“ se nedovede ani podívat, „loňsek“ bere obráceně a nejvýše snad, že by trochu „pemzlíkem“ mazati dovedl. Inu ovšem, „na lón“ jakživ nepracoval, „na pau“ nikdy nebyl, „fachman“ není – tak co se plete „do kšeftu“!

Bratří Sokolové stavu řemeslnického a dělnického! Jak dlouho ještě hodláte trpěti tu ubohost, že nedovedete česky pojmenovati nástroj, jímž chleba dobýváte? Jak dlouho ještě chcete se zahazovati s názvy, jež kárají vás ze lži, pravíte-li, že bojujete pro vše dobro i krásno? Nelze vymlouvati se na nedostatek názvosloví (nověji vydala knihtiskárna Stivínova „Názvosloví řemeslnického pro dorost jednot Sokolských“), kde pravou příčinou jest zvyk, jenž přečasto jen v duševní lenosti kotví.

Ano, lenost a pohodlnost to jest, která též zaviňuje, že spisovatel vědec nestydí se za větu „resultáty sporadických experimentů ohledně individuální resistence vyvolaly diskusi, bohužel jen efemérní o chaotickém stavu disciplin, tolika interesantními fenomény oplývajících.“

A přece byl čas, kdy pokládáno bylo za přední povinnost uvědomělého Čecha, mluviti jazykem ryzím, veškeré strusky cizí prostým. V době „nepraktického idealismu“ bývaly společnosti, v nichž vybírán byl poplatek za každé slovo cizí – „doby bláhové“, jak povznešenými jevíte se tomu, jenž vidí tu dnešní bídu chtěnou, dobrovolnou!

Karel Vaníček sokolské epištoly, Praha 1912