Sokolské epištoly: O lásce koupené

Slova Šalomouna krále: „Když naklonila ho mnohými řečmi svými a lahodností rtů svých přinutila jej, šel za ní hned, jako vůl k zabití chodívá a jako blázen v pouta, jimiž by trestán byl. Dokudž nepronikla střela jater jeho, pospíchal jako pták k osidlu, nevěda, že ono bezživotí jeho jest. Nebo rtové cizí ženy strdí tekou a měkčejší nad olej ústa její, poslední pak věci její hořké jsou jako pelyněk, ostré jako meč na obě strany ostrý. Příčinou ženy postraní zchudl bys až do kusu chleba, anobrž žena cizoložná drahou duši ulovuje.“

Hořkost pozdě poznanou a dvojsečnost zaplacené lásky zakouší rok co rok tisíce junáků života plných, kteří dnes kvetou a po měsících spatříte je vychudlé, pobledlé a strhané – odbyliť si noviciát neřesti… Z oka zmizel oheň, z těla síla, z duše junácké sebevědomí, místo něho vplížila se sžírající touha po nezřízeném požitku, s krví otrávenou. Místo mužných ideálů nastoupilo lenivé kochání se plzkými vidlinami, místo statečného tužení zaujal noční flám. A následky toho pozdější?

Ohlédněte se kolem po těch dětech krtičnatých a jinak zbědovaných – to dorost, znamenaný hříchy otců svých! Tak mnohý svádí to na vlhký byt, nedostatečnou stravu apod., ale většině nevěřte, Šalomoun dobře pověděl, kde vězí kořen zla. Ovšem namítne někdo, že Šalomounovi se snadno mudrovalo, když měl sám 300 ženek, ale to bylo – když ke stáru zhloupnul. Konec Šalomouna krále, ten smutný západ chlouby Izraele v orientální vilnosti, příkladem jest nade vše odstrašujícím!

„Šel za ní hned, jako vůl k zabití chodívá“ – tak málo lichotivě líčí kniha knih to, co děje se dnes po dvou tisíciletích právě tak, jako za dob krále kazatele a mnohem dříve. Vždyť táž kniha vypravuje o Samsonu, o tom silákovi, jenž lva roztrhnul jako slanečka, kterak jej zkrotila nevěstka Dalila. Zkrotila a zradila, načež on, oslepen byv Filištínskými, šumařil pro posměch lidu ve chrámu nečisté jejich modly, Dagona. Či hledá kdo víry u ženštiny, jež prodává tělo své za bídný groš? Sama byvši prodána v dům hanby zda neprodá tím spíše druhého, mstíc tak neštěstí svoje?

A kolik slepců Samsonoviců jest mezi lidem naším, nevidoucích, neslyšících, jako pták k osidlu spěchajících? Vizte, jak plíží se klikatými uličkami špinavé čtvrti, kde neřest rozbila stan svůj, sledujte je, jak v doupatech bídy, do nichž by za dne nevkročili, sdílejí se tvorem kleslým totéž lože hanby, na kterém před nimi sto jiných se poskvrnilo, pozorujte to vše a politujte lehkomyslnosti mladické. Za to oni, posměchem odbývajíce každé slovo varovné, úsměškem poctí též epištolu tuto. „Proč si ten a onen nedal pozor“ – a za krátko plíží se též oni bledí, plaší a zdrcení… Střela pronikla játra jejich a „mužnost“, kterou prokazovali na místě nepravém, doklepala to žalostně. Hořké jako pelyněk jsou ty konce a odporné jako jed, jejž zanechávají v žilách pobloudilce.

Otravujíce krev, otravují též duši. Vše vyšší v nich ustupuje, lepší snahy oslabují se ve stálém zápase s mrzkým hloubáním, blednou víc a víc, až rozplynou se v bezbarvé sobectví vyšeptalého rozkošníka, na jehož omrzelých rysech utkvěl odpuzující škleb vyžilosti, který na dohled hlásá: „Varuj se těchto trosek mužství, v sutinách nejraději zmije číhá!“

A to děje se též u nás, na dřevě zeleném, což teprve na suchém, mezi mládeží, která nepoznala zušlechťujícího vlivu tělocviku a myšlénky sokolské? Tam s kolegou Bakchem paní Venuše teprve pravé orgie slaví…

Trpká to slova, budiž však řečena pravda. Chodíme jak okolo horké kaše, ale pravdu říci ostýcháme se, poněvadž jest choulostiva. Odvrzme konečně pruderii, která komáry slov cedí, ale velbloudy skutků – za spuštěnou záclonou hltavě polyká; nelekejme se rázně bojovati proti rostoucí znemravnělosti. Ba vždyť tak daleko to již došlo, že člověk, jenž vyhýbá se výkonům zhýralce, potkává se mezi vrstevníky s posměchem. Zase to prý není muž, neumí kouřit, vyhýbá se chlastu a zde přímo se bojí. – Ano, pravdu jste řekli, bojí se těch konců, a vy se smějete; myslíte, že budete to vy, kdo se bude smáti naposled? Ale zdrželivý ani pak, když přijde na něho řada smáti se, neučiní tak, věda, že by se smál vašemu neštěstí a on by raději zaplakal…

V době obecné pokleslosti jen lid mravně zachovalý zárukou jest vítězství. Trpkou pravdu tuto poznal a stále citelněji poznává např. národ francouzský, jenž hyne hlavně vinou věcí výše zmíněných, a pozná ji v době dohledné národ filosofů – Němci, v jehož městech řádí úžasně neřest smilství stejnopohlavního. Žádný strom ještě nevyrostl do nebe; vždy najde se, když ne blesk, tož rak, jenž užere celky nejzpurnější. To budiž útěchou potlačených, ale běda, přilnou-li sami k neřestem, velké hubícím! Zahynou tím bezpečněji a dříve. Národ náš jinak dosti ještě zachovalý, ve větších městech kam proudem se žene, zanechávaje venkov vylidněný, úžasně propadá zkáze mravní, hyne tělesně i duševně. Nemalá jest jeho část mužského dorostu, jenž rozmnožuje řady zvrhlých „pepíků“, a žalostně velké číslo příslušnic našich plní veřejné domy zde i za hranicemi. Jak se nad tím nezamysliti? Jak nechopiti se všech možných prostředků, směřujících k zamezení, neb oslabení této hrůzy? Také nám Sokolům tu vážný připadá úkol. Máme jistý vliv na zlomek mladého dorostu, nuž užijme vlivu tohoto, pokud možno k nejvydatnějšímu působení pro mravní obrod národa. Kdo poctivě myslíš heslo „Tužme se“, přemýšlej o větách, které jsi právě přečetl, přejdi i k tomu, co nebylo možno zde říci, co však ze věci samé vyplývá a dle toho též jednej. Předem však sám buď vzorem světlým!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912