Sokolské epištoly: O pití nezřízeném

„Nehleď na víno rdící se, že vydává v koflíku září svou a přímo vyskakuje: naposledy jako had uštípne a jako štír uštkne“.

(Kniha Přísloví)

Kapitola tato snesla by dobře záhlaví radikálnější, jako např. „Pryč s alkoholem!“ či podobně, ale plodnější jest skutek nehlučný, než kopa hesel na prázdno hřímajících. Proto též přiznám bez výčitek svědomí, že nepohrdnu číší dobrého piva či vína, a že ji též každému od srdce přeju. Jen proti přílišnosti vystupuji, ve kterou zvláště v pití upadáme.

„Dobrého pomálu,“ praví přísloví, ale velká většina raději toho dobrého co nejvíc a za každou cenu. Ale ty konce, ty zadní kola! Nahýbajíce příliš pohár požitku, vychylují posledním douškem i kvasnice – brrrr! Všeho moc škodí a mnoho jest oněch, kteří nedbají hranice, před níž ještě člověk, za ní však již – zvíře čtyrruké.

Jak mocna jest vášeň, jak ubohým člověk jí podléhající! Nejlepší často lidé, muži duchaplní, pracovníci znamenití jsou otroky té skleničky pěnivé, o níž píseň praví, že kdo se jí přidrží, nic nezachová. Jak pak také, když mu jiná píseň radí: „Propí všecko co můžeš, nebude soudu až umřeš…“ Ba nevěř, vždyť již za živa soudu neujdeš – a budeš odsouzen!

„Dobrý člověk – ale piják“, takový úsudek často slýcháte a hned vám vznikne představa nepříznivá, třeba vám dokazovali, že muž, o němž řeč, hodný jest a pořádný. Jakže, řádný člověk, kdo přes půlnoc denně v hospodě vysedí, zabíjeje ducha, propíjeje groš těžce vydělaný? To že jest muž, kdo prázdnými klepy, nebo pustým karbanem dlouhé hodiny marní a druhý den buď se lenivě povaluje, nebo musí-li po práci, tuto jen ospale a ledabylo koná? Ne, to třtina jest větrem se klátící, jejíž kořen bez každovečerní „vlažičky“ by usechl, jejíž květ jen v tabákovém ovzduší hospody se rozvíjí. A plod oné třtiny?

Jak žalostný obraz poskytuje muž, jenž přebral! Kam děla se duševní síla jeho, kde bloudí inteligence, zanechavši vlády nad jazykem blábolícím, nad nohama klesajícíma? Dí kniha přísloví: „Komu běda, komu křik, komu rány darmo? Těm, kteří zdržují se na víně; těm, kteří chodí, by vyhledali nápoje strojené. Díš: Zbili mne a nestonal jsem, tloukli mne a nečil jsem; když procítím, dám se zase v to.“ Třeba k těmto prastarým slovům výkladu? Nelíčí-liž ona věrně tu hroznou bídu opětovaného obžerství, neprobleskuje jimi sesurovění pijáka? Inteligenci i zdravý názor zapudil alkohol, tento demonický hubitel rodin, obcí ba i národů.

U nás více v pivě, na slovanském východě v kořalce utápí se hromadně zdraví, rozum i jmění. Jest pravda, že pivo jest z lihových nápojů celkem nejméně škodné, obsahujíc skrovně alkoholu při jistém množství živných látek. Bohužel, však pije se zase piva tolik, že líh v něm obsažený vyrovná se množství alkoholu, které by člověk snesl v kořalce. Pravdou jest smutnou, že např. u nás v Čechách nemáme daleko k „ideálu“ bavorskému, kde jednotlivec dle obecného průměru propíjí šestinu (!) ročních příjmů svých. Této výše jsme ještě nedostoupili, ale naši lidé činí se všemožně, by šampionát chlastu nezůstal Bavorům. Na Moravě a ve Slezsku k tomu ve větší míře přistupuje mor kořaleční a dále na východ – ubohá Slovač, temná Halič, nešťastná Rus…

Kolik jest u nás lidí, kterým 8 – 10 sklenic piva jest každovečerním výkonem a kolik jich aspoň 5 – 6 sklenicemi hrdlo prolévá! A při tom naříkají na daně – nikdy na ně daní nebude dosti!

Do třetice všeho dobrého, nechte 3 sklenice býti hranicí nejvyšší. I to prohlašuje se za škodné, ale myslím si: jen kdybychom všeobecně sešli k této mezi! Držte se ruského pořekadla: „Sklenku píti, zdrávu býti; druhou píti, veselu býti; třetí píti, rozum se osvítí; více píti všecko zřítí.“ Nejlépe jest však nepíti.

Bratři z mokré čtvrtě rádi se kryjí frází, že prý jest pivo tekutým chlebem, zatím však za peníze, jež stojí 4 litry obyčejného piva, lze dostati dvanáctkráte tolik výživných látek, koupí-li za ně chleba nebo masa. Naši lidé však? Všimněte si tak mnohého z dělníků po výplatě, kde jest prvá stanice jejich? V hospodě, kde probíjejí většinu mzdy, a nebožák žena s dětmi tatíka čeká, marně čeká… On přijde – pod obraz boží; domov stává se peklem, ale hlava rodiny nezarazí na bědné pouti své, klesá se stupně na stupeň až do těch posledních stanic… Vzal jsem pouze příklad ze třídy v národě nejhojnější a nejdůležitější, myslíte však, že v těch druhých i nejvyšších třídách jest lépe? Chlast jako smrt bere všecky bez rozdílu stavu a „nejvlastenečtější“ zakouřená hospoda, z níž vzejde do roka nejhojnější peníz daně národní, jest právě tak království jeho, jako hotel nejvzácnější. Neříkejte: „Nu což, sklenička ještě nezahubí Jeníčka“ – kdyby jen při jediné zůstalo! Čertu jen prst podáš a již má ruku celou a za rukou hlavu…

Co do zdraví, řádí alkoholismus podobně jako tuberkulosa i příjice. Skrovné dávky alkoholu nepůsobí sice v těle z počátku změny, pojednou však, když se byly malé účinky jedu nastřádaly, propukne otrava v celé síle. Především trpí soustava nervová a to nejen pijáků ze řemesla, nýbrž i lidí, kteří by takovému titulu co nejrozhodněji se vzepřeli. Choroby nervové z alkoholu jeví se často porušením úkonů hybných a oslabením vyšších funkcí duševních; 20 – 30 % choromyslných děkuje za neštěstí své – alkoholu… Mnohem zhoubněji působí otrava lihová na srdce a ledviny. Srdce nemůže zpracovati tak veliké množství tekutiny, jež obyčejné kvantum krve až zdvojnásobí (ovšem nezlepší, jen rozředí). Následek jest porušení práce srdeční a ukládání nezpracovaného přebytku živiny ve způsobě tuku, všecko ústrojí ve zdravých výkonech rušícího, nepěknou otylost působícího. Ledviny rovněž velice trpí nemírným pitím; vazivo tohoto, přes míru zaměstnaného ústroje, rozpadává se a scvrkává, až stává se k úkonu nezpůsobilým a člověk hyne. Prudký zánět ledvin a také dnu ve mnohých případech sluší přičísti na vrub otravy lihové. Že množství nejhroznějších nemocí pohlavních získáno v nepříčetnosti, jest obecně známo.

A ještě jedna nepěkná stránka alkoholismu. Mezi ním a zločinností jest patrná spojitost; v Německu zjištěno bylo mezi 1131 odsouzenými pro poškození na těle neméně než 700 případů pijáctví. Pozorujte soudní pře, jak hrozné surovosti se přiházejí, počtem spíše přibývajíce a shledáte, že devět desetin všech spácháno v opilosti. Sledujte obvyklou pondělní kroniku rvaček, také ony mají svůj kořen v pití, v té skleničce pěnivé. Však nač dále líčit obraz neutěšený, každý ví o případech žalostného klesnutí osob kdysi vážených, inteligentních, zámožných, z nich stali se pitím sešlí kořalové, kterým každý raději na sto kroků se vyhne. A každý by věděti měl, že z těžce odváděných daní sumy závratné platíme na poslední stanice alkoholiků: káznice, kriminály, nemocnice a ústavy choromyslných… Co tu dělati? Slovem i skutkem a hlavně příkladem dobrým působiti k tomu, by neřest pití vymizela z národa. To kdybychom přibližně dokázali, pak jsme nejbohatším lidem světa a národ náš pro budoucnost zabezpečen. A kdo má příklad ten dáti? Kdo jiný, než my Sokolové? Pokud však sebe menší část našinců vedle tělocvičny také hospodu bude pokládati za místo tužení, dotud nemůžeme u nich věřiti heslu „Tužme se!“ Toho Tyrš nechtěl, tak on si tužení nepředstavoval. Pravíte, že jste učedníky jeho, muže, řiďte se dle toho!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912