Sokolské epištoly: O ženitbě

„Žena statečná koruna jest muže svého, ale jako hnis v kostech jeho ta, která k hanbě přivodí.“

Kniha přísloví

Že stať tato nejtěžší pro mne byla, věř mi, bratře milý, a nebýti tu celého bohatství přísloví, nevím, jak bych byl vyvázl. Ale Frant. Lad. Čelakovský (Mudrosloví národa slovanského) a Šalomoun (Kniha přísloví) jsou výteční pomocníci, bezpečno za jejich pavézou. Směr epištoly této není proti ženitbě; nebyl bych zajisté přítelem národa, kdybych měl koho zrazovati od ženění. Mám na mysli ruské přísloví: „Živ jsa neotec, umřeš nežlověk“ a pak, vždyť proti hlasu přírody nic nesvede všecka filosofie. Jako všecky epištoly předcházející obrací se též tato jen proti přílišnosti, směřujíc proti předčasnému ženění, jež mnohému jest pohromou.

Sotva náš člověk odbyl vojnu, nezná nic rozumnějšího, než oženiti se. A nač se ti lidé žení – na čtyři holé ruce a dvojí hladová ústa! Praví Malorus: „Běda, kdo se žení na čtyři větry a na pátý šum!“ A za ním hned Polák: „Smělý ten, kdo se dvěma se bije, smělejší však, kdo se žení, nic nemaje.“ Špatně se vyplácí tato smělost…

Ohledněte se po národě, co uzříte? Chudobu a nemajetnost, služebnost do stupně hrozivého vzrůstající a samostatnosti tak maličko – Co pomůže nám vzrůstající počet národa, když tisíce duší útlých urve nám nepřítel, obcházející jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil? Vyrve je rodičům ubohým, dávaje na vybranou. Buď za děti skyvu chleba, nebo výpověď z práce… Toť nejhorší stránka služebnosti, však ona ještě jinak se jeví. Jak nebudeš, jsa závislým, např. hlasovati na povel „chlebodárce“, když na službě tvé visí život rodiny celé? Se srdcem rozervaným vložíš v osudí lístek, na němž třesoucí rukou napsal jsi jméno nepřítele a mezi tebe a družku tvou postaví se náhle stín výčitky – Předčasně zadal jsi volnost svou, nejsi více sám, nevyčítej!

Kolik nám dobrých lidí takto z tělocvičen mizí, kolik otroků v národě přibývá! Nemnoho je těch, kteří oženivše se před časem zůstali stejně hodnými pracovníky národními, zejména pak sokolskými, dokázavše, že mají v sobě jádro znamenité. Ohromná většina druhých ochabla, odpadla, život změněný jinak nedá. „Sňatek se přiblíží, na zad se ti ruce svíží, praví Rus, a přečasto, zejména ženil-li jsi se na holé ruce, třeba sebe pracovitější, přijde chudoba tvá jako pocestný a nouze tvá jako muž zbrojný. A když později na kolébce křičí odnož lásky tvé, tu jen výčitkou je ti vzpomínka, jak pěkně jsi říkával: „Tužme se!“ Ano, tužil jsi se i zde, však před časem. Do 30 let máš času na ženění a také do 33 není ještě pozdě. Do té doby nemař času prázdným miliskováním a nevěř přísloví: „Hubička ještě neudělá Kubíčka.“ Ty raději spoř časem i grošem a v plném rozkvětu síly možné můžeš založiti vlastní krb, an druh tvůj, jenž s 25 lety byl již trojnásobným otcem, živoří, proklínaje osud – zaviněný.

Však ty nad to budeš míti vědomí, že vysloužil jsi kapitulaci ve službě národní. Jak trudno jest viděti, kterak oni, v něž nejlepší naděje jsme skládali, chladně opouštějí střed náš, kde ještě nedávno šťastni byli! Víme ovšem s naprostou jistotou, že za krátko doznají: „Mohl a měl jsem ještě počkat“, ale to již ani jim ani nám nepomůže. Uč se každý aspoň z cizí škody, kdybys jinak nevěřil!

Když však jsi se již rozhodl, že stav svůj i život proměníš („Ženění, života nezmění“), pak vezmi aspoň oči do hrsti a „pošli uši mezi lidi“, jak ti české přísloví radí. Na vlastní úsudek ve vlastní při mnoho nesmíš dáti, zejména když ti Amor růžové brejle na nos strká. Pomni, že žena není studánkou, v níž každý kamének na dně rozeznáš. Poslyš jen přísloví: „Kvapné ženění, dlouhé želení“ a počítej dobře, neboť dle ruského „žena nejsou housle, aby pohráv, na stěnu pověsil“. A hezky přísně počítej, pamatuje, že nejenom na ženě, ale stejně také na tobě záleží, byste to neznámé X., tj. štěstí rodinné, ze své rovnice manželské vypočetli. Jestli ovšem, bratře milý, počet tvůj omezil se pouze na to, kolik hubiček jsi dostal a kolik jsi jich vzal, pak to s tvou matematikou dopadne bledě. Sám pak dobrým příkladem předcházeti musíš. Žádaje např. na ženě hospodárnosti, sám musíš býti vzorem slušné šetrnosti. Pak můžeš své nastávající vetkat na ubrusy vážné napomenutí ruské: „Dobrá hospodyně dům střeže a nešetrná v rukávě roznese“, jinak – nežeň se pro bůh, sic uvrhneš v bídu ne pouze sebe, ale i ženu a děti své!

Nedej se při své nastávající oklamati pěknou tvářičkou, často skvělá slupina – červivé jádro. Zejména nedostatek přirozeného umu, té pravé inteligence často trpce pohřešujeme. Piano s radostí jí odpustíme, frančinou i němčinou se jí netřeba blýskat, ale české zájmy, sokolské snahy a částečně též slovanské i všelidské ideály ať jí nejsou španělskou vesnicí. A víš, bratře drahý, že na tobě a na všech vrkajících milencích to záleží? Víš, že na vás hlavně padá vina, nezná-li značná část našich děv o ničem jiném hovořiti, než o modě, tanci, klepech, či některém časovém přelíčení? Jaká že jest četba velké části dorostu dívčího? Jsou snad Třebízský, Jirásek, Šmilovský, Čech, Světlá miláčky jejich? I kdež pak, ti nepíšou dost zamilovaně a také krve a intrik není u nich tolik, aby vzbudil zájem zvrácených hlaviček. A kdo tím opět vinen? Zase bijte se v prsa vy, zástupci „silného“ pohlaví, jehož síla rozplývá se pod úsměvem „krásné pleti“, jako sníh na slunci. Nejste o nic lepší, vy, ku svým Dišperandám vzdychající Uforinové!

Žena sebe krásnější bez uvědomění národního jest jen skvělým květem bez vůně. Což teprve taková, která k nevědomosti též hloupou pýchu s nehospodárností věnem přináší! Starý Šalomoun praví o takových: „Zápona zlatá na pysku svině jest žena pěkná bez rozumu.“ Dobrý král mudřec, tak jadrně bych toho nedovedl.

Takové ženy časem pěkně se vybarví a s hrůzou přemýšlí „šťastný“ manžel, jak to možno, že ta něžná fialinka, ta krotká holubinka jeho změnila se v tak trnitý babí hněv, v takou jestřábici? Praví Srb: „Dokud sedí u matičky, to jsou krotky jak ovčičky, ale když se s muži svedou, tu teprv jim huby jedou.“ Praví Rus: „Děvčinky hezounké, tichounké, milounké! I odkudž zlé ženy se berou? Z těchž je vždycky vyberou.“ Praví Šalomoun: „Lépe jest bydleti v zemi pusté, než se ženou svárlivou a zlostnou.“ Proto ti radím: Žeň se, ale až budeš dobře moci, až zmoudříš; do třiceti let žádný z nás nemůže to o sobě říci. Neženatcem zůstaň jen ve případě nejnepříznivějším, porost zdatný. Kdyby však okolnosti silnější než dobrá vůle, nebo ve zvláštních případech přesvědčení rozhodly u tebe pro násobnou pracovati pro národ. Kdybys tak nečinil, trubec jsi neužitečný v úle národa i lidstva.

Končím ruským příslovím: „Ohně, povodně a zlé ženy uchovej nás, Pane!“

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912