Sokolské epištoly: Starým čest!

Defiluje před vámi průvod Sokolstva. Co to? Tak se vám zdá, jakoby téměř polovina účastníků byla v pokročilém věku mužném, ba často kryje čapka sokolí šediny ctihodné. Ale ne zdání, skutečnost nepopíratelná to jest. Dnešní vystupování veřejné vyniká velkým procentem bratří starších, ukazujíc i na venek, co ve vnitřním životě již delší dobu se jeví. Velká část mládeže vzdaluje se Sokola, protože v něm žádá se od členstva práce, a tak spadá práce namnoze na ramena těch starých pracovníků, kteří nejen že by měli chuť, ale i plné právo na poctivě zasloužený odpočinek. Chápou se další práce s přesvědčením, že mine doba otravy a lenosti, vystupují na veřejnost s nadějí, že přece jednou budou vystřídání hojnou výzvou statečných následníků. Práce se neštítí, za kroj se nestydí. Jsou si ovšem dobře vědomi, že leckterý z diváků otrlých brousí vtip svůj tu na pleci nahrbené, tam na lebce olysalé, zde na pasu, jehož mladická tenkost dávno zmizela ve vrstvě nevolaného tuku – ale „vtip“ takový jistě brusu potřebuje velmi, ba pochybuji, že by vůbec se vybrousil, tak jest tupý. Patrně v souhlasu s umem původce svého.

Nu, ty můj posměváčku, zdalis představil sobě, jak bude vypadat po dvaceti letech ubohá schránka zemdlené duše tvojí? Nevím věru, budeš-li schopen tak statečně vykročiti, jako ti šediví poctivci naši, jimž na týl zasedla šedesátka, i více! Chápu sice položení bratra náčelníka, jehož snahu po vyřízení šiku kazí nemilosrdně a beznadějně dobře živení příslušníci spolehlivé reservy naší, ale za to ty hlavy jejich pod čapkou s pérem, ty tváře výrazné, často ustarané, avšak plné víry a síly!

Ano, víra tu jest, víra, kterou vzali dorostu našemu jednak přeučení páni profesoři a vědci, jinak nedoučení agitátoři. Víra v dobrou věc národně českou, nesmísenou se žádnými otázkami filosofickými a kastovními, či hrubozrnnými žaludkovými. Víra v dobrou věc sokolskou, důvěra v moc práce nadšené, organisované, k společnému cíli povznesení národa československého směřující.

A k víře té nezlomné pojíte, vy hlavy staré, pevnou naději v lepší doby, až „naděje vlasti“ přestane jednak broditi se ve blátě naprosté hmoty, jednak mařiti čas i sílu v importovaných hračkách a skupí se zase kolem praporu idealismu, jenž nad námi vlaje. Vždyť ne samým chlebem živ jest člověk, i duše potřebuje své stravy subtilné a tou přece nemůže býti na dlouho alkohol krvavých frází, hmatavých hesel a nadčlověckých floskulí? Tam, kde duše mladá denně opájí se blouznivými záměry, jen ten „bídný svět“ opravit, (základní pravidlo, aby začal každý reformátor s opravami u sebe, zůstane ovšem pěkně stranou), tam dochází brzo na delirium – konec nadějí!

Ale vy jako pevný kmen stojíte zde za příklad kolísajícím, a kdyby návalem ochablosti již již zmizela naděje vše živící, tu vzpomínáte sobě i druhým o kolik horší doby mládí vašeho. A opět nové „ku předu!“ voláte k šikům sokolským a „ku předu!“ stohlasá zní ozvěna jejich.

A vše objímáte láskou nezištnou, nečekající odměny hmotné. Vy neptáte se, jako to pokolení, jehož srdce zhrublo sobectvím, při každé příležitosti: „Co z toho mám?“ Jen lásky hledáte a té ne vždy se vám dostává. Vy ovšem nestojíte na tom stanovisku žebráckém, jakéž beze studu zaujímají lidé plní života i síly, házející kolem sebe slovy centovými, za nimiž vždy jako refrén písničky se opakuje: „A kdo mi za to co dá? Národnost, přesvědčení, čest, svědomí – co mi to vynese? Vy v rozhorlení šlechetném srazili byste nečistou ruku, nataženou k cynickému kupčení s city nejvzácnějšími a bolestivým hnusem zhořkla by duše vaše. „Věrně a stále“, to heslo Kolovratů řídí všecky kroky vaše a v pravdě málokdy ví levice, co dělá pravice, jak tiše a skromně působíte pro věc dobrou. Přečasto i za hrob sahá láska vaše – početné odkazy k účelům národním jsou toho dokladem nejjasnějším. A hle i proto stíhají vás výčitky, jste prý výlučně nacionálními na úkor humanity, neznající rozdílu národnosti. Myslím, že přejdete klidně výtku tu, všimnete-li si těch, kdož ji pronášejí – krásného slova humanity zneužívá se tak, jako zneužívalo i zneužívá se podnes pojmu křesťanství, civilisace a jiných zásad nejsvětějších. Ostatně vy sami dále vidíte, stáří v jistém smyslu více zrak bystří, než by se zdálo mnohému nad stářím rameny pokračujícímu…

A tak víra, naděje i láska spojeny jsou ve vás ve trojhvězdí, za nímž i my věrně půjdeme. Vy hlavy staré buďte požehnány! Mějte díky nejvřelejší za vše, co pro Sokolstvo, co pro národ činíte! Zůstaňte s námi, zůstaňte, abyste se dočkali s námi nového rozmachu omlazené síly české! Stůjte i na dále ve stejném šiku s námi, mladším za vzor, přátelům ku povzbuzení, protivníkům navzdory!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912