Sokolské epištoly: Věřím

Vírem pochyb uchváceno jest lidstvo, co včera svato, dnes bláto a společnost lidská tou chvílí jest rozervanější, než kdykoli jindy. Zde krajní vášnivci pracují ku převratu násilnému, tam černá chasa svět aspoň zadržeti chce, není-li juž možno zpáčiti jej ve tmu středověku, mezi nimi řídko lidí uvědomělých, bez brejlí mámení a mimo ty všecky obrovský dav lidu lhostejného – toť obraz dnešního lidstva.

Jest samozřejmo, že stav lidstva obráží se též v částech téhož, v národech, a stav národa v jednotlivých vrstvách jeho. Není proto divu, jest-li že i spolky zasaženy bývají tímto různým kvasem, jenž často přivodí buď úplný rozklad (tam, kde životní síla spolku jest vyčerpána), buď naprostý přerod (kde původní myšlénka se vyžila) – obé značí smrt původního tělesa. Ale jiný jest postup, střední cestou se beroucí, kde kvašení nevede ani k zániku, ani ku přerodu,  nýbrž k obrodu. Každý spolek pokrokový obrozuje se stále, tak jako zdravé tělo denně vyměňuje tisíce buněk svých. Po letech nesetkali bychom se ani s jedinou bunicí těla dnešního a přec ono zůstává celkově týmže tělem v podobě i podstatě svojí.

Ani Sokolstvo jakožto živý organismus nemůže se vymknouti proudu obrodnému. Jím uchvácena pluje loď sokolská a přes tu chvíli šplouchne přes lub tu křišťálový zdroj snahy opravné, tu bublina neporozumění, neb dokonce pěna zlé vůle. Prvý zachytíme v nádobu čistou, ta druhá praskne sama za chvíli a od třetí pomůže utěrka. Utřem a dobře vyždímáme.

Snaha opravná, jest jí potřeba? Jest, neboť oprava skutečná jest pokrokem, zdokonalením dosavadního. Komu však třeba opravy, osobám-li, či myšlénce? Rozhodně ne myšlénce, vždyť ona touž zůstává, jak vytryskla z duše Tyršovy; přidávajíce k ní zbytečnosti, zatemňujeme ji. Ale ty osoby, ti lidé! Kdykoli přehlížím veřejný život náš, vždy vzpomínám si na „Labyrint světa“, onu knihu vzácnou, nad kterou šumí peruť třetího již století a která přece tak jest svěží a k poměrům přiléhající, jakoby včera byla napsána. Jak živě líčí Komenský ten shon a šum, matení a motání, kolotání a lopotívání, mámení a šalbu, bídu a tesknost a naposled omrzení všeho a zoufání! Jak ostře maluje ty hříčky osudu, jimiž lidé jsou se všemi svými domnělými požitky a jak bezpečně po všech zkušenostech trudných přichází sám k sobě, v tichý kout srdce svého, v němž konečně nalézá želaného štěstí – klid duše!

Klid duše jest opravdu největším statkem lidským a pravého štěstí jest proto tak málo ve světě, že lidé buď vůbec nepřicházejí k poznání tomuto, nebo příliš pozdě. Ovšem, není tu míněn klid, jenž v netečnost přechází, nýbrž onen, jejž přináší vědomí povinnosti správně vykonané. Mrtvá poušť, zasutá neplodným pískem, toť obraz klidu netečného; k podhorské samotě ve věnci kvetoucích sadů s průzračným ručejem přirovnal bych zátiší duše pracovníka poctivého a vytrvalého. Onde smrti klid, nejvýše Samum, zhoubný Sahary dech, tuto klid života plně oddychujícího, prosycený vůní stromů a strání a luk. Kdo netoužil by po tomto, kdo neděsil by se onoho? A přece jest ve světě paklidu netečnosti více, než klidu z vědomí povinnosti dobře konané.

Co jest dobře konáno? tak asi nejeden pochybovač se otáže připomínaje, že není dokonalosti pod sluncem, jež samo plníc „povinnosti“ nad lidský pomysl správně, jeví přece skvrny na zářivé líci. Pojem správnosti vidím hlavně ve spojení dobré vůle s napjetím pohotových sil tělesných i duševních pro dobro nepouze vlastního „já“, nýbrž i ve prospěch veřejný,

Dobré vůle s napjetím sil tělesných i duševních žádá též myšlénka sokolská od vyznavačů svých, má-li se jim dostati svědectví, že vykonali řádně povinnost dobrovolně přijatou. Vysvědčení cennější nad všecky diplomy a jiné dobře míněné projevy lásky bratrské, cennější proto, že mi je nedává nikdo druhý, nýbrž vlastní svědomí, tento vrchní soudce konání mého.

„Eh, svědomí, jak jsi nemoderní s tímto prázdným zvukem doby přežilé!“ Tu námitku sice znám, ale vím také, že ni jeden z těch, kteří ji pronášejí, duševního klidu nemá a míti nebude. Hlas svědomí lze sice přehlušit, ale jenom násilně; násilí však klidu nedodá, jako ho též neopatři studená pochybovačnost doby naší. Mám tu ovšem na mysli onen krajní skepticismus, jenž uče pochybovat o všem na světě, podlamuje víru vůbec a sebedůvěru zvláště, kdežto pochybovačnost rozumná, jako protiváha lehkověrnosti, chrání před hojným zklamáním a přispívá podstatně ku správnému názoru životnímu. Víra v dobro a v konečné vítězství jeho rodí sebedůvěru a přináší klid; nedůvěra sžírá stálou bázní, jak bude dál. A přece máme tak pádné příklady mocnosti víry v samém životě národa našeho. Zda byl by se stal novodobý zázrak vzkříšení národa českého, kdyby buditelé naši, ti lidé srdce zlatého a mysli křišťálově čisté, jichž práci ani plně pochopiti nedovedeme, natož pak oceniti, nebyli měli víry, která vždy přemohla chvíle pochyb, ano zoufání? (Zajímavo jest, že největší víru v životnost národa měli ti malí pracovníci – „literární podavači“ řekli by jim dnes – zatím co lidé vrcholoví, jinak horlivě pracující, zmítání byli častou pochybností, ba největší z nich, Dobrovský, vůbec nevěřil, že by národ český ještě byl života schopen. Koruna staré lípy české byla zmítána severákem skeptiku, ale ty kořeny její, nevšímané sic, ale pevně tkvějící v půdě otcovské, držely jako skála, až ožila lípa, schnoucí od bouřky bělohorské…)

„Ale což, svědomí sem, svědomí tam, hlavní požadavek klidu jest, aby bylo povinností co nejméně. Nebude proto žádná škoda, odpadne-li „národní povinnost“ sokolská, vámi vnucovaná (?), již proto ne, že myšlénka sokolská, vykonavši úkol svůj, přežila se!“ Také tu námitku známe. Slyšeli jsme ji ku konci let sedmdesátých a před IV. sletem všesokolským opakovali ji různí sýčkové a omrzelci, kteří se sami přežili a tento svůj stav přenášeli na okolí své. A zas i zase budou ji opakovati lidé malé víry, zvláště ti, kterým by se to hodilo do krámu. „Jednoty sokolské se přežily“, tak volali nejhlasitěji též přívrženci internacionály a hle! – dnes pilně zakládají své jednoty tělocvičné. Ovšem hrozny sokolské byly vysoko a proto byly kysely. Nejdříve zasít omrzelost, pak mocným náběhem rozraziti šik ochablý a zmocniti se vábného dědictví – ta spekulace u nás selhala a proto dnes uznává se i tam dobrodiní tělocviku, kde byl do nedávna vyhlašován za komediantství. Ba i toho jsme se dočkali, že chápou se tělocviku také ti, jimž dosud byl – pohanstvím…

Snad že tedy v národním smyslu přežila se myšlénka sokolská, jako prý se přežilo vlastenectví? Nevěř, že by se vlastenectví mohlo přežíti. „Vlastenecká dryáčnictví“, to ano, ale pravé vlastenectví potud nemůže se přežíti, pokud nebude hanbou znáti se k národu svému. A to by bylo jenom tenkráte, kdyby on sám v celku svém se zahodil, jako se zahazují jednotlivci. Pokud bude čistým vlastenectvím nezištná výchova mládeže ku statečnosti tělesné, duševní a mravní, pokud bude příkazem vlastenectví povznášeti všecek lid (pokud ovšem chce) na vyšší stupeň rozumu a citu, pokud nebude zvána nevlastenectvím snaha, by odvráceno bylo členstvo naše s cesty nekázně a prostopáše, potud nepřežilo se Sokolstvo ani v tomto smyslu. Pravda, že by nepotřebovalo zahynouti, třeba i pozbylo této stránky, ale pak by přestalo býti spolkem národním a stalo by se prostě ústavem tělocvičným, bez vyššího posvěcení idejního.

Ano, právě ta nesobecká služba národu jest pelem, jenž květu Sokolstva dodává svěžesti a vůně. Jí líší se ono tak prospěšně od všech ostatních tělocvičných jednot stavovských, jež tu již jsou i těch, které snad ještě přijdou. Dobře, pokud jen se bude lišiti, neboť to jest právě kouzlo, jímž k sobě přitahuje duše ideální bez rozdílu stavu a smýšlení. „Ni zisk ni slávu“, za tím heslem založen byl Sokol a věřím, že na skále tím tvrdší, čím vzdálenější byl tvůrců jeho všaký pomysl na zisk hmotný. Ovšem však nescházela naděje zisku mravního. Pokud ten bude cílem naším, potud bude Sokolstvo pevně státi proti všem! Věřím, že i v době nejhlubšího poklesu idealismu přece najde se ještě dostatek idealistů, kteří vysoko povznesou zastavu sokolskou na blátem všednosti. Nevěřím, že by kdy vyhynul idealismus, vždyť by potom zmizel též smysl pro dobro a krásno, jímž nejvýše ční člověk nad němou tvář; pak by lidstvo, třeba na nejvyšším stupni bohatství a blahobytu bylo chudším, než nejchudší předkové jeho, které jen jiskra idealismu vyvedla z temnot pravěku. Věřím a vím dále, že Sokolstvo vykonalo veliký kus práce národní a všelidské a žádná jeremiáda nemůže mi zvrátiti víru v Sokolstvo. Nemiluji zásady „plačte s plačícími“, za to však rozumím heslu „radujte se s radujícími“ a hlásám „pracujte s pracujícími!“ Nemám vzácného daru, rozveseliti druhých, ale vyčítal bych si, kdybych činil opak, např. při přednáškách svých. Přednáška, v níž jen samý nářek, ta nepovzbudí, ale sklíčí, a článek, v němž pisatel má jenom samé stíny a žádný svit, otráví a znechutí. Dobře jest říci pravdu a chybou bylo by jen chválit, ale chybou jest i druhá krajnost, viděti jen vady a věčně naříkat. Radost ze života pěstí lásku k němu a jest-li život ten životem silným, jaký pěstí Sokolstvo, jest láska ona znásobena. A proto věřím, že nepřežije se Sokolstvo, dokud nepřežije se národ sám!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912