Sokolské epištoly: Věrně a stále!

Na pražském paláci hrabat z Kolovratu zřetelně lze čísti pod znakem rodinným heslo: „Věrně a stále!“ Heslo jako stvořené pro přelétavé členstvo jednot našich. Máme hesla pěkná, jež nejen ústy pronášíme, ale též skutkem provádíme, však toto nám schází. Voláme „Tužme se!“ a tužíme se jakž takž, hlásáme „Ku předu, zpátky ni krok!“ a pokračujeme dost utěšeně, ale heslo „Věrně a stále!“ – schází nám dále.

Zda proto, že jsme je nepojali v řadu hesel sokolských, jest u nás vytrvalost tak vzácnou? Ne, proto jistě ne, vždyť heslo konečně jest podřízeno – příčina kotví hluboko v povaze národní; nestálost a povrchnost, to jsou přední vlastnosti naše, za které bychom zasluhovali do štítu ne lva, ale – vích hořící slámy. Jak sláma vzplane nadšení naše, slibujíc zachvátiti vše v okolí a za krátko pouze jiskérky v šedém popelu svědčí, že tu nadšení bylo, ale bez vytrvalosti. Ohlédněte se po tom širém hřbitově slibných podniků národních, kolik mrtvol má na svědomí nedostatek vytrvalosti a opravdovosti! Vzpomeňte jen zásady „Svůj k svému!“, která samojediná, kdyby správně byla plněna, zázraky by prováděla, i pohlédněte na výsledky její – sláma, hořící sláma. Postižený stiskne se na chvíli do koutka, nechá žár přejít a plivnuv do skomírajícího plamene, zašlápne s posměchem poslední jiskřičku v šedém popelu…

Příliš povrchně pracujeme, vše nás kvapem omrzí; jen honem zas něco nového! Není národa ve světě, jenž by za modní hadry tolik vyházel, jako Čechové. U nás modou vše, od politiky do spiritismu, od universitních extensí až po literaturu detektivní, od hymny po odrhovačku, od národní slavnosti až do sportu nejzbrklejšího – jen změnu, změnu stůj co stůj, třeba za sám prospěch národa…

Také v jednotách sokolských vytrvalosti nemnoho, věrnosti a stálosti pořídku. Vizme jen, kolik předáků našich proto pouze, že náhled jejich neprošel, vzdává se funkcí v jednotě, proti níž pak po hospodách bouří nebe i zemi! Kolik jiných, jimiž spolek nechtěl se propůjčiti třeba za reklamního slona, opouští jednotu bez výčitek svědomí za řadu otrávených schůzí, kolika dalším má spolek býti zkušebním plánětem na roubování různých odborů a kroužků! Voláme: „Zůstaňte věrni, zůstaňte stálí!“ není porozumění. Dokladem nestálosti v oči bijícím jest – naše cvičení. Ve větších jednotách cvičenci třeba dvakrát za rok se vymění, zanechávajíce jenom nevelké jádro borců věrných, vytrvalých. Kde mohli bychom býti, jak blahodárný účinek by mohla míti škola dobrovolně kázně sokolské na pokolení, které má nésti na bedrech prospěch a zdar národa, kdyby aspoň po tři léta vydržel každý cvičenec!

Říkají nám „národní vojsko“ (nenávidím fráze té, vida, že ti, kteří ji nejvíce házejí, v řadách národního vojska nejsou) – nuže, proč tak málo vytrvalých branců národních? Tři léta cvičíš povinně pod korouhví císařskou, proč stejný aspoň čas nevydržíš dobrovolně za praporem sokolským? Ostatně, v době kdy již již zavádí se dvouletá služba činná ve vojště, i my naprosto bychom byli spokojeni, kdyby všecek dorost mužný jen dvě léta prožil v řadách Sokolstva. Tělocvičny naše byly by přeplněny a účinky jevily by se na národě ve velkém, jako teď ukazují se v malém na jednotlivcích, věrných myšlénce Tyršově. Ale dobrovolné povinnosti nechce se rozuměti tam, kde pro samotné povinnosti životní národa není pravého porozumění. A za takových poměrů máme zvítěziti proti nepříteli tak sorganisovanému, tak promyšleně postupujícímu, tenata svoje tak chytře kladoucímu! Div divoucí, že dávno nás již nepohltí…

A přece zas, při veškeré té chvilkovosti jednotlivců, Sokolstvo jakožto celek stojí tu neochvějně, věrně a stále, neodchylujíc se od postati národního dobra, kdyby všichni ostatní kolísali, kdyby všichni propadali prospěchářství, lenosti, požitkářství. Nic neohlíží se na jednotlivý nezdar, nic nestrachuje se chvilkového neporozumění a úkladů skrytých i útoků zjevených, pracujíc vytrvale, bez hlaholu reklamy sportovní. To jest zárukou vítězství, neboť práce přemůže vše – labor ommia vincit!

Věrně a stále! Řekl bych: vytesejte heslo to v kámen, zlatem je vyryjte na předním místě tělocvičen, ale nejlépe bude, jest-li že zásada ta písmem plamenným bude zapsána v srdcích těch, kteří přišli ku prameni síly a zdraví, jenž tryská živým proudem všude tam, kde porozuměno bylo Tyršovu: Tužme se!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912