Sokolské epištoly: Žena statečná

„Ženou svět stojí“ (Ruské přísloví)

Od let osmdesátých nový zavládl ruch v Sokolstvu; slet roku 1882 jest mezníkem, jímž ukončeno prvé období činnosti jeho. Přirovnal bych je věku dětskému, jenž okamžiky nejblažší zažil (probuzení národa) i obvyklé nemoci dětské přestál (úpadek z let sedmdesátých), by na samé hranici jinošství podal doklady jadrné zdatnosti životní. Od toho dne památného, v němž Tyrš dožil se vítězství myšlénky svojí, počínají se jinošská léta Sokolstva. Práce organizační vyznačuje období to, v němž dva slety všesokolské (r. 1891 a 1895), jakoby dvojí přísnou zkouškou a výpravy do Paříže a Nancy jako cesty, které mládenec pro zkušenou podniká. Mužství svého dospělo Sokolstvo samým počátkem nového století; pláň letenská byla jevištěm slavných okamžiků plnoletí jeho. A dnem tím objevila se po boku Sokolstva družka téhož – IV. slet všesokolský zřel prvé vystoupení ženských odborů tělocvičných.

***

Co před léty nám bylo přeludným snem, dnes v plné životnosti před oči radostně užaslé se staví. Těším se tomu srdečně věda, že čím více žen, cvičících uvědoměle, tím více zbude zástěrek pro mužské lenochy, tu prostopaší vysílené, tam alkoholem bubřící. To známo přec, že Černohorce z boje utekšího ženy zástěrou opasují na posměch obecný, pro výstrahu dětem. A v Čechách věru hojně potřebujeme zástěr!

Vítáme co nejradostněji ženu na poli tělocvičném, přejíce plného zdaru těm, jež pevnou rukou vysoko vztýčily prapor této pravé emancipace. Tu jest za pravý konec uchopena snaha, vymaniti ženu z područí a postaviti ji podle muže rovnocennou. Emancipaci bohužel podnes rozumí značná část „krásné pleti“ tak, aby žena pokud možno ve všem vyrovnala se muži – výsledky vypadají pak na mnoze podle toho. Poněvadž smutnou jest pravdou, že veliká většina lidí přihlíží jen ke slupce, jádra pomíjejíc, nelze diviti se, jestliže též většina „emancipovaných“ pouze v povrchnostech zří splnění snah svých. Povážlivá volnost výrazu i způsobu, přemrštěný šat i vkus, okázalé povrhování ženskou něhou a pod., toť jenom některé výsledky snah emancipačních špatně pochopených.

Ale žena uvědoměle k emancipaci pracující a na vydatnou podporu snahy své tělocviku se chápající, toť pohled zcela jiný! Již skutečnost že dobrovolně a s nadšením podvoluje se tělocviku, vyžadujícímu skutečné námahy, staví ji na postať naprosto různou od oné, na níž stojí zmíněná již lži emancipovaná, které všechen čas volný plní trojlístek červův: paráda, klep a sladká zahálka. Proti tomu staví žena statečná dobrovolnou kázeň, společenskou rovnost a kladnou práci národní. Trojice tato u ženy má význam tím větší, čím řidčeji setkáváme se s nimi, zejména pak jsou to ony dvě pravější, které jsou pravou vzácností u dcer Eviných. (Tím nijak nepravím, že by synové Adamovi byli dokonalí!).

A těmto třem základním ctnostem ženy statečné přiučují se členky i chovanky v našich ženských oborech tělocvičných. Zde jest škola, v níž napraví se tak mnohá svéhlavička, domnívající se, že vše jen po jejím rozumu jíti musí. Však jí to z počátku dosti krušným připadá, podříditi se řádu spolkovému, zejména kázni, ale dobrá vůle všecko zmůže. Zmůže-li i tolik, že slečna správců v jedné řadě vydrží s dcerkou truhlářovic, krejčovic nebo ševcovic, s nimiž za krátko i v poměr sesterský vstupuje (dějí se skutečně takové zázraky!), pak nevím, co by těžšího bylo pro ženu ve světě. Předsudky stavovské, to vyvyšování se nad jiné, nikde nejsou tak ostře vyznačeny, jako právě ve společnosti ženské, ony s obvyklým klepařením jsou zdrojem nevysýchajícím četných a těžkých mrzutostí, jimiž se lidstvo otravuje. Neříkám, že by tohoto nedostatku jednoty naše vůbec, odbory ženské pak zvláště prosty byly, ale tolik možno tvrditi, že v našich odborech ženských aspoň nejostřejší hrany a hroty těchto předsudků se obrušují. A tím jest přece získáno velice mnoho. Představme si vliv podobný po několik pokolení – oč lepší poměry zastane pravnučka než prabába její, která první do odboru ženského vstoupila! Má to zůstati jen bláhová naděje?

Přivykše pak pravidelné práci tělocvičné, lehce a rády vpravují se členky ženských odborů našich do práce národní vůbec a není nad ně pracovnic účinnějších, vytrvalejších a skromnějších. Pokud tohoto posledního se týče, nemám ovšem na mysli obvyklé „ladies patronesses“, které při každém větším podniku v popředí se blýskají, nýbrž ty řady pracovnic ochotných, nadšených a do únavy o zdar věci se přičiňujících, o nichž v pravdě platí „ni zisk, ni slávu!“ Zisk jedině národu dobývají, slávu – tu přisvojí si výše zmíněné „ladies“ (mějtež si ji, všecka sláva, polní tráva), za to uznání radostné všech pozorovatelů nepovrchních mají jen ony včely pracovité. Kéž této nejcennější odměny dostane se jim po zásluze vždy a všude! Až psány budou dějiny současného života národního, toho boje za každou dušičku dítěte českého, velmi čestná stránka připadne práci české ženy a ženské odbory sokolské nebudou tu na poslední řádce.

A nyní nebude snad zazlena starému písmákovi rada dobře míněná, již proto, že nemá žádných závazků ni na pravo, ni na levo, žádných ohledů ani na Petra, ani na Pavla. Jediného uznávaná a tím jest pravda. Nechodí s očima zavřenýma a lecos již viděl, co zakrývati nebylo by dobře.

Je to např. poměr členek ženských odborů tělocvičných k mateřským jednotám sokolským, resp. ku členům těchto. Řeknu to zpříma: Shledal jsem, že tu i tam vzájemný poměr mezi cvičenci a cvičenkami jest nad potřebu familiérní. Pravda, zde „bratr“, zde „sestra“, pravda též, že nemůžeme stavěti čínskou zeď mezi oba, ale jistá jest mez, za kterou jíti nelze. Mez tu není tak snadno vytknouti, ale vedoucí činitelé, pokud si věci všímají, vycítí, co ještě dobro i prospěšno a co již škodlivo. Pokud poměr přátelství nepřechází v povážlivou rozvolněnost, potud obavy není žádné; aby zůstalo jen při odborné vzájemnosti, stejným cílem spojené, jest přední povinností těch, jimž záleží na prospěchu jednoty, zvláště pak na dobré pověsti její. Zle jest, jakmile „přítelíčkové“ odboru i jednoty najdou potravu pro hladové klepaření své; tu podle staročeského „není šprochu, by v něm nebylo pravdy trochu“, rodičové úzkostliví zbraňují ženskému dorostu svému a dobrá věc tělocvičná trpí pak velice.

Nejlepší bylo by ovšem, kdyby ženy, tělocvik pěstující, sdruženy byly v samostatných spolcích (po způsobu pražského „Spolku paní a dívek“ majících pouze tělocvičnu a ovšem i zásady a organisaci až do stupňů nejvyšších společny s jednotou sokolskou, s níž by ve stálém styku přátelském byly. Poněvadž by to však dnes možno bylo jen na málo místech, třeba zatím zůstati při dnešních odborech, však ona se věc vyvine sama sebou dle potřeby. K tomu ovšem třeba ještě mnoho práce a vytrvalosti. Proto, sestry milé, nečiňte pouhou chvilkovou modou to, co zůstati má pevným pro věky; začavše jednou cvičiti, vytrvejte na prospěch vlastní i národa celého. Cvičení tělesné staniž se vám potřebou, s pokolení přecházející, fysicky posilující, mravně povznášející, společensky osvobozující – pak jistě silami spojenými zvítězíme!

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912