Unavený mozek žádá klid. Spí člověk, spí zvíře, rostlina. Čím jest u jiného orgánu únava, tím jest u mozku spánek. Již při bdění vyskytují se zjevy, které jsou obdobny spánku. Člověk slabých nervů je např. unaven pohlížením na obrazy nebo posloucháním hudby; on bdí, ale nevidí nebo neslyší; to je částečný spánek mozku z únavy.
Spánek nastává obyčejně v noci. Přispívá tomu ticho a temno. Lidé mohou si však navyknouti v noci bdít a ve dne spát; někteří dravci spějí ve dne a bdějí v noci. Spánek je zjev periodický. Prozrazuje se při něm snížená dráždivost mozku i veškerého nervstva, pokud je na mozku závislé, kdežto nervstvo sympathické v noci od činnosti neustává, nýbrž vede si ještě čileji. Oběh krevní, výživa a výměna látek nezastavuje se ve spánku. Přílišné bdění je však výživě na škodu, kdežto spánek, ovšem nepříliš dlouhý, prospívá jí. Akce srdce a dýchání se sice uvolní, ale trávení a vyměšování pokračuje nerušeně ve spánku, mnohdy ještě živěji.
Sledujme projevy spánku. Optické osy očí obráceny jsou dovnitř a vzhůru. Zornička je súžená. Nejdříve uzavírá se popudům ze světa zevnějšího sluch náš. Pak kůži ubývá citlivosti. Také chuť a čich zastavuje činnost svoji. Pak ochabují svaly vůli podrobené. Dýchání a oběh trvá déle, ale je volnější a klidnější. Protože je cirkulace slabší, potřebuje spící více tepla. Temperatura těla při spánku klesá. Dýchání kůží se zmnoží, sekrece moče jde volněji před se, ale stává se vydatnější.
Zákony žádající periodický spánek založeny jsou v ústrojí samém. Když blíží se noc, ohlašuje se spánek ospalostí. Duše ochabuje, síly jsou těžkopádné, vzniká nechuť k obyčejnému zaměstnání a zábavě. Zrak umdlévá nejdříve; pohyby jsou těžké a lenivé. Člověk zívá. Uposlechneme-li těchto pokynů znaveného těla a ducha, upadneme v první, hluboký spánek; čím déle někdo už spí, tím snáze lze ho probuditi. Normální zdravý spánek trvá průměrně 7 hodin na 17 hodin bdění. Čím je životní energie slabší, tím potřebnější je spánek; proto děti, starci, kteří pracují, a ženy více spějí. Lidé krevnatí rovněž delší mají spánek, nežli hubení.
Zvyk má veliký vliv na spánek. Uvykli-li jsme v jistou hodinu usnouti a v jistou vstávati, býváme v tu dobu znaveni nebo procitneme, třeba jsme někdy usnuli později a tak spánek si ukrátili. Namahání, pohyby tělesné, duševní práce, dráždění smyslů, únava zraku a sluchu, dále soulož a pohlavní rozdráždění přivodí ospalost a spánek. Přepínání sil a přílišné namáhání může však míti účinek právě opačný. Lidé nemírně pudu pohlavnímu hovící, zvláště později, když už jsou v letech, nemohou po souloži spáti. To je zřejmý poukaz zdržovati se soulože.
Vůbec neradno skutečnou potřebu spánku zaměňovati s umdlením. Ospalost podporují ještě tyto momenty: uzavřenost, samota, klid, temno, bezmyšlenkovitost. Jednotvárné dojmy unavují a přivodí spánek. Protož i z dlouhé chvíle stáváme se ospalými. Každá věc, která mozek dráždí a jeho energii snižuje, např. opojení lihovinami, nebo látky, které mozek přímo ochraňují, např. vdechování jistých plynů, kyselina uhličitá, kysličník uhelnatý, nebo léky uspávací (narkotické a hypnotické), zvláště opium, chlorálhydrát, dále tlak na mozek, též vlivy, při nichžto ztrácí tělo přirozených mozkových dráždidel, např. krvácení, ztráty šťáv – vše to je s to spánek přivoditi. Také vysoké teplo a značný chlad nás uspává. Že přeplněný žaludek unavuje a činí člověka ospalým, je věc známá, ač nedosti fysiologicky vysvětlená (snad tím, že hojným přívalem krve k trávicím útrobám krevnatost mozku je pro ten čas menší).
Obraťme se nyní několika slovy ku fysiologii spánku. Vysvětliti jeho podstatu a životní význam je nemožno. Zbudováno v té příčině několik theorií, ale podstatu zjevu toho proniknouti dosud se nepodařilo. Při spánku jdou důležité úkony před se; dokazuje to ta okolnost, že trvalé rušení spánku vede ku trapné smrti. Úkony ty nejsou při bdění naprosto možny. Klencke soudí na základě pokusů Durhamových, které našel tepny mozku spících zvířat stažené a proto mozek méně krevnatý – že:
Potřeba spánku je pokyn přírody, že nastala doba, ve které nepoměr mezi spotřebou, dovozem a zásobou dostoupil nejvyššího stupně. Proto jest organismus nucen spořiti a větším dovozem zjednávati tělu zásobu pro stav bdění a pro doby větší spotřeby. To jest ovšem z četných theorií jen jediná, ale dosti přesvědčivá a střízlivá. Jiní tvrdí, že se za spánku nahrazuje hmota mozková a nervová. První spis český „O fysiologii snu“ uveřejnil Purkyně. Žel, že těsný rámec spisu nedovoluje nám sledovati otázky tak neobyčejně zajímavé do podrobností.
Představy spánku jsou sen. Ssavec, pták, sní; i kojenci mají sny. Obyčejně zdá se nám o minulých událostech. Při tom je soudnost slabá, z čehož vyplývají nejrozmanitější klamy a kombinace. Lidé duchaplní jsou však schopni i ve spánku myslit logicky, souditi a těší se z výsledků, jichž nabyli. Probudí-li se však, pokud ještě všecko vědí, poznávají, že tento resultát byl nesmysl. Jako myšlení, tak i snění zakládá se na asociaci myšlének. Ve spánku je však asociace tato neobmezená a představy nevystupují jedna za druhou, nýbrž často současně, sdružujíce se v celek přeskakujíce s nevázanou čilostí s předmětu na předmět, tvoříce nejpodivnější kombinace.
Ve snu není vůle.
Představy, které nás ve bdění nejvíce zaměstnávají, objevují se také ve snu nejsnáze a nejčastěji. Ve spánku se proplétají navzájem skutečnost a obrazotvornost. Sluch a cit je ve snech schopen přijímati silnější popudy a reagovati na ně. Obraz z toho vznikající jest však nejasný, zmatený a liší se ovšem od skutečnosti. Tak překrvení orgánů pohlavních vyvodí celé scény lásky, tlak větry nebo naplněným měchýřem způsobovaný vzbuzuje ve snu úzkosti a sklíčenost. Je-li podrážděno nerstvo bránice, zdá se člověku, že letí, vznáší se, padá. Podivuhodným způsobem nepamatujeme se později na to, co jsme ve snu mluvili, ačkoli jiné podrobnosti snu dovedeme vyprávěti přesně. Člověk zůstává ve snu vždy věren sféře, ve které žije. Nikdy nesní dospělý jako dítě, třeba ve snu reprodukoval obrazy dětství. Nikdy nedovede spící zapomenouti na stud, hloupost, lest, zlobu, dobrosrdečnost apod., jsou-li to vlastnosti, které ho krášlí nebo hyzdí ve skutečnosti.
Známí zjev můra je následek křeči svalstva dýchacího třeba z přeplnění žaludku a dušnosti z toho resultující.
O somnambulismu, kterýž je vlastně také sen (psychiatři říkají „stav mrákotný“).
Jakmile mozek nabyl dráždivosti, které je ku představám a myšlení třeba, a organismus všecek je schopen znova pracovati plnou parou, člověk se probouzí. První dojmy upomínají ho nyní na to, kde je. Pochopujeme opět místo, dobu a skutečnost.
Z fysiologických pouček o spánku resultuje řada zdravotnických pokynů. Jsou to diaetetická pravidla zdravého spánku, který vyhovuje požadavkům organismu. Jsou pak takováto:
1. Člověk má spáti v noci; mozek má o půlnoci odpočívati. Výjimky nevyvracejí pravidla. Neodvolávejme se na Leibnize, Araga, Humboldta, kteří pokoušeli se redukovati spánek na minimum. William Pitt, Mirabeau, Jindřich Čtvrtý aj. zkrátili si život, protože si nedopřáli spánku. Někdy žádá povolání jiný pořádek, ale ponocní, železniční zřízenci, horníci nejsou přece representanty zdraví. Dvě hodiny spánku o půlnoci více osvěží, nežli 6 hodin k ránu nebo za dne. Proto je radno večer o půl jedenácté chodit spát a ráno v 6 hodin vstávat. Nejpozději jděme na lože v 11 hodin.
2. Vstávejme časně nejdéle po sedmihodinném spánku. Kant pravil: „Kdo spí déle, činí lože své hnízdem chorob“. Jakmile jsme ráno procitli, vstaňme! Při ranním spánku přiházejí se často polluce. Mládež oddává se k ránu onanii. Moderní paní spějí dlouho do dne, aby prý nabyly plnosti forem a krásnější pleti. Je to však jenom chorobná oduřelost. Lidé nervosní později vstávají, aby prý byli čilejší. To je sebeklam.
3. V rozčilení nebo hned po větším namáhání ducha nebo těla nechoďme spát. Následovala by z toho nespavost a neklidné sny.
4. Hned po jídle nerado spáti. Když žaludek počíná právě tráviti, nechoďme na lože! Dráždění nervstva zažívacího trávením je tak mocné, že může se přenésti až na mozek a činí spánek neklidným. Teprve, když první trávení pominulo, asi po 2 hodinách, možno již ulehnouti. Večeře budiž ovšem lehce zdravitelna a skrovna. Za hladu a žízně neměl by nikdo usínat. Hlad i žízeň je znepokojení, jež přenáší se na mozek, z čehož resultuje neklidný spánek, zvláště u osob nervosních. Trochu vody, kousek chleba nebo čokolády upokojí nervstvo žaludeční.
5. Nezvykejme si v noci v posteli jisti nebo píti, vůbec provádět funkce, které nás nutí častěji se probouzeti nebo dokonce vstávati. Mnozí lidé, zvláště hysterické paní musí vždycky před spaním zásobiti se jídlem nebo cukrem s vodou, kteréžto viktuálie jsou u postele na stráži, aby probudivší se osoby nasytily nebo napojily.
6. Nezvykejme ani lékům uspávacím, neboť způsobují později ještě větší nespavost, otupují nervstvo a vedou posléze ke skutečnému onemocnění. Kromě toho je nutno dávky neustále zvětšovati. Léky ty jsou přece jedy. Lidé, kteří pijí každý den před spaním arrak, rum apod., po čase hynou. Podobně je záhubno kouřiti před spaním v posteli.
7. Velmi škodlivý a pošetilý zvyk je čtení v posteli. Páše se tu něco, co právě přirozenost nechce.
8. Před spaním vyprázdněme měchýř a vůbec odbuďme svoji potřebu.
9. Ložnice budiž suchá, za dne slunečná, dobře provětraná, nepříliš nízko položená, tichá. V noci má býti úplně temna. V místnosti této netrpme žádného zápachu ani vůně, žádných květin. O ventilaci nutno bedlivě pečovati. Nižší temperatura je spícímu mnohem méně na škodu, nežli zkažený vzduch. Bázeň před spaním při otevřených oknech je zbytečná; její původ sluší hledati v dřívějších dobách, kdy nastuzení považovalo se za příčinu nejrozmanitějších neduhů. Otužujme se. Počneme v létě spáti při otevřených oknech, majíce péči o to, aby lože nebylo blízko okna a nebylo vystaveno průvanu. Abychom předešli bzučení a bodání hmyzu, užívejme gázových vložek do oken.
10. Důležita jest úprava lože. Budiž postaveno tak aby nebylo proti oknu a na průvanu. Postel s nebesy je neprospěšná, zadržujeť vzduch zkažený, a čerstvého nepřipouští. Lože je zástupce šatu. Má býti proto špatný vodič. Pravidla o oděvu platí i tu. Všeobecně lze ložím našim vytýkati, že jsou příliš teplá, měkká a nádherná; zchoulostivujiť. Peří je sice špatný vodič tepla a chrání tedy tělo do jisté míry před přílišnou ztrátou tepla, má však tu nevýhodu, že pohlcuje vodní páry a obklopuje člověka spícího atmosférou nedýchatelnou. Peří je nejlepší nosič nákazy. Měkké peřiny svádějí člověka, aby na loži déle setrval.
Nejlepší lože skládá se z matrace, z peřiny nebo žíněnky pod hlavu a vlněné pokrývky. Na zimu možno vzíti dvě přikrývky. Takové lože docela postačí pro mírný pás severní. Velmi citlivé, zchoulostivělé, útlé a nervosní bytosti, lidé staří a nemocní mohou užívati svrchnice. U některých nemocných, kteří se mnoho potí, lépe užívati pokrývek, protože peřiny snadno zvlhnou. Za velmi kruté zimy možno se uchýliti k peřině, která však budiž opět odstraněna, když nastalo teplo. Peřiny musí býti denně na vzduchu, za deště a vlhka je aspoň v ložnici vystaviti světlu a vzduchu. Nic není škodlivějšího nad vlhkou postel. Ve vlhkých pokojích, nevětraných a netopených hostinských jizbách, v hotelích méně navštěvovaných atd. bývají peřiny obyčejně vlhké. Cestujeme-li, varujme se takového lože co nejpečlivěji. Ohříváčky (láhve s teplou vodou) nejsou pro zdravého člověka. Jenom neduživci a starší osoby smějí jich užívati. Když však jdeme na lože, třeba láhev takou odstraniti.
11. Více osob nemá nikdy spáti spolu; zvláště ne děti s rodiči, mladší se staršími. Výpary jedné osoby jsou druhé na škodu a žádná pak spánkem se neosvěží. Ani mrav toho nedovoluje. Zvláště osoby různého pohlaví nemají spolu spáti. Ve Francii a v Německu již manželské postele vymizely, jenom v Anglii dosud jsou obvyklé. „Následkem toho je mnoho děti.“ Prý.
12. Poloha těla budiž taková, aby všecky samovolné svaly odpočívaly a žádný důležitý orgán aby nebyl tísněn. Starý Klencke říkal: „Tělo radno lehce do S prohnouti, jako dřímá plod v lůně matky. Nejlépe ležeti na pravém boku, aby srdce bylo volnější a játra netísnila žaludek. Ležeti na znaku není dobře, protože útroby tísní veliké cévy, z čehož resultují sny nepokojné, překrvení pohlavních ústrojů a polluce.“ Hlava nesmí býti položena příliš vysoko. Kdo rád spí v lenošce, snadno podlehne zlaté žíle. Ruce buďtež nad pokrývkou. Děti třeba záhy tomu učiti.
13. Šat budiž co nejjednodušší a nejvolnější. Delší noční košile, nic na krku, nic na hlavě. Punčoch v noci netrpme na noze. Paní a dívky nesmějí míti v noci žádný těsný pás a třeba-li pro upevnění vlasů nositi čepeček, budiž úplně lehký, tenký, nejlépe siťkovitý. U osob starších a nemocných ovšem jsou dovoleny všeliké odchylky.
14. Nezvykejme si spáti ve dne. Jeť spánek takový osobám zdravým na škodu. Zvláště odpolední spánek, ač je velmi obyčejný, nikomu nedoporučujeme. Jenom ve vzácných výjimkách, po velmi značné únavě je takový spánek potřebou. Většinou bývá však odpolední spánek ze zvyku, z dlouhé chvíle, z pohodlnosti. Potřeben je některým nemocným. Tu radno ulehnouti na sofa, divan apod., ne na lože. Postačí tři čtvrtě hodiny, nejvýše hodinka; delší spánek odpolední seslabuje.
