Šroub a matka

Řádný šroub s řádnou matkou byl až do 19. století vzácným zjevem. Staří Egypťané, Babyloňané ani Asyrové šroub vůbec neznali. Řekové a Římané jej sice znali, ale valně ho neužívali, setkáváme se s ním nejčastěji jen jako s vřetenem u lisů. Ku podivu se nezmiňuje o šroubu ani slovem Theofilus Presbyter ve svém technickém receptáři (kol r. 950 po Kr.), ač jinak věnuje technice své doby pozornost všestrannou. Šrouby se řezaly velmi zhruba, dlouho jen ručně, potom na soustruzích; zhotovit slušnou matici dalo až do konce 18. století velkou práci. Hotovení šroubů a matic si usnadňovali naletováním drátěného závitu na hladký svorník nebo do hladké matice. První závitnici na řezání závitů na svornicích a první závitník na řezání závitů v maticích navrhl Leonardo da Vinci kol r. 1500. V knize Ramelliho se objevují po prvé matice šestihranné. Přesné závitnice na hromadné řezání závitů šroubů pro hodinové stroje a fyzikální přístroje se objevují až v 18. století. Závitník s ustavitelnými čelistmi sestrojil, jak se zdá, první anglický mechanik Keir r. 1785. První přesné šrouby pro potřebu strojnickou hotovil až v 20. letech 19. století Maudslay. Počátkem 30. let se objevují v Anglii poloautomatické stroje na řezání závitů, šroubořezy; zlepšil J. Whitworth a také navrhl a zavedl r. 1841 první řádné normalizování šroubů.

Šroubový klíč s hranatou pevnou čelistí je znám nejméně v 15. století; klíč s pohyblivými posuvnými čelistmi (rovnoběžnými) a regulačním šroubem, sestrojil r. 1837 Francouz Le Roy-Tribou.